Lenka Cyprisová vždy snila o antikvariátu. Zajímala se o dějiny a studovala archivnictví. Sama píše knihy a dokáže si přečíst titul ve švabachu. Co ale neumí, je držet se stereotypů, vycházet vstříc systému, který jí nedává smysl, a následovat předurčenou cestu. A tak si našla vlastní. Žije svůj knižní sen v Antikvariátu Krmítko pro duši. Užívá si vůni starého papíru, poslouchá zajímavé příběhy a knihy posílá až do Japonska.
Vždy byl jasnou volbou antikvariát? Klasické knihkupectví vás nelákalo?
Táhla mě hlavně láska ke starým tiskům. K přehrabování se v nich, v hledání pokladů. Kdo nechtěl být jako malý třeba archeologem? Antikvariát je skvělý v tom, že zde za knihy většinou zaplatíte mnohem méně než za novou knihu. Dnes je všechno eko a my jsme toho jasný případ. Další knihy se potom nemusí tisknout v takovém nákladu.
To je tedy nákup. A co prodej? Mohu i já donést nějakou svoji běžnou knihu, kterou už jsem dočetla?
Na tom je to vlastně postavené, vykupujeme knihy od lidí. Buď jsou to celé pozůstalosti, nebo si vybíráme. Někdo třeba ruší svoji knihovnu nebo se lidé sestěhují a mají knihy dvakrát. Ty důvody jsou různé. Knihy potom přebereme, naceníme, některé jdou do prodeje, některé dáme tady za dveře k rozebrání. Prostě je posuneme dál.
Co všechno tady najdeme za knihy?
Snažíme se mít od každého něco. Jsou tady knížky samozřejmě starší, třeba pro sběratele nebo i s podpisy, takže tam samozřejmě ty ceny pak zas letí nahoru. Někdo sbírá podpisy, někdo jenom ilustrátory, někdo vazby, někdo předsádky. Takových věcí je spousta. Ale také tu máme běžnou beletrii, knížky na čtení tady koupíte zhruba za polovinu.
V úvodu jste se zmínila, že milujete poklady. Dají se v knihách najít?
Dřív jsem tady měla nástěnku, kde právě takové poklady byly. Záložky, staré letáčky, fotky herců, zkrátka věci, co se dřív sbíraly. Dokonce i milostný dopis z vojny. Když ale najdeme uvnitř třeba čtyřlístek, necháme ho tam pro dalšího majitele.
A pokud bychom mluvily přímo o knihách, dostane se vám do ruky často nějaká velká vzácnost?
Jednou přišel pán, že má na půdě nějakou pozůstalost, jestli by tam jako nebylo něco zajímavýho...(smích). Tak jsem se tím procházela, našla jsem starší vazbu, ale na první pohled vypadala spíše na 20. léta. Otevřu to a ona to byla kniha z roku 1630. Ještě navíc poměrně vzácná. Šla potom do aukce v Londýně, prodala se za desítky tisíc.
Co dělá knihovnice v době volna?
Samozřejmě na prvním místě je syn. Také jsem začala pořádně zahradničit, konečně mám domeček, takže se tak nějak učím hrabat v hlíně, aby to mělo nějaký výsledek. Taky občas píšu. Většinou takové románky. Jednu knihu jsem vydala, je to asi 10 let. Další knihu mám rozepsanou, nějak se nemůžu dostat k tomu to dokončit, ale když by to šlo, tak bych ji zase ráda vydala. Je to taková fikce, romantika. Prolíná se tam minulost a současnost.
Vždycky jsem slyšela, že musím jít nejdřív do školy a všechny ty další stereotypy. Když mi to nepřinášelo žádné výsledky, tak jsem si řekla, že to prostě musím vzít z jiného konce a pustila jsem se do něčeho, o čem jsem neměla vůbec představu, jak funguje. Uživím se? Budou lidé kupovat knihy? Nabízet je k prodeji? Takový skok do tmy.
Nemůžu se prostě nezeptat na oblíbenou knihu. Jaká to je?
Ona nebude rozhodně jedna. To bychom tady byly asi dvě hodiny. Co bych třeba doporučila každému, tak je Atlasova vzpoura od Ayn Randový, což je teda dost kontroverzní knížka, ale myslím si, že kdo to bude číst tak nějak s otevřenou hlavou, vezme si z toho jen to, co chce, tak že by to mohlo být ku prospěchu. V podstatě pak cokoliv od Carla Junga, tam nemůžete sáhnout vedle. Já se přiznám, že moc nejsem čtenář sci-fíčka, tam mám trošku mezery. A co mě baví, tak to jsou zas naopak takový ty ženský romány, když si potřebuju odpočinout. Také psychologie, duchovní věci. To mě zajímá, když zase chci trochu zapnout mozek.
Co vy a nové technologie? Hodně lidí dnes čerpá hlavně z internetu, používá čtečky. Kazí vám to byznys?
Já si myslím, že nekazí, protože spousta lidí na ten papír nedá dopustit. A tohle procento lidí nám bohatě stačí. Já mezi tyhle lidi taky patřím. Čtečku nemám, byť bych tím asi ušetřila velkou váhu zavazadel. Dlouho jsem neměla ani chytrý telefon, strašně jsem se tomu bránila, ale pak už nebylo zbytí. I sociální sítě jsem zakládala kvůli podnikání.
Časem tedy došlo i na e-shop?
Bez toho by to asi dnes nešlo. Už jenom v Jihlavě bychom se neuživili. Je dobře, že můžeme prodávat po celé republice, ale hodně objednávají také Slováci. A není ojedinělý případ ještě větší vzdálenost. Teď jsme posílali do Japonska naše pohádky. Nedávno byl zase zájem o Mumínky. Možná se je tam nějaký sběratel snaží získat ve všech jazycích. Celkově se tady člověk potká s neskutečnou škálou různých lidí, kteří se zajímají o různé obory. Dozvíte se spoustu věcí, vyslechnete mnoho příběhů.
Bakalářskej diplom v kapse a jediné místo, kde mě vzali, bylo řeznictví. A to vlastně z protekce. Druhá vejška studovaná dálkově, ale lepší místo v nedohlednu. Ne, že by se mi umění rozbourat prase v životě nehodilo, ale...
Připravila: Anička Rásochová
Foto: Anička Rásochová, archív Lenky Cyprisové
