16. srpna 2022
11 minut čtení

Začal jsem mutovat, mít zastřený hlas a rozsah maximálně dvě oktávy, tak jsem se vrhl na rap, vtipkuje o svých začátcích Eduard Rovenský

S Edou jsme se seznámili víceméně náhodou, zato velmi originálně, na elektrickém býkovi. Svedli jsme velmi vyrovnaný osmisekundový toreádorský battle fight, pokud i já zabřednu do žargonu rapperů. Protože čtyřiatřicetiletý zakladatel kapely Poetika z Velké Bíteše je lev, který je zvyklý vyhrávat, nemohu prozradit, kdo z nás nakonec zvítězil, ale výsledkem je tento rozhovor s charismatickým umělcem, manažerem obchodu v IT studiu, bláznem do kšiltovek a komunálním politikem. Eduard Rovenský, seznamte se.

Eduarde, jak se člověk stane rapperem? Je to proto, že chce stát na pódiu a vystupovat, ale neumí zpívat? (smích)

No částečně jo. (smích) Chodil jsem na ZUŠ do Velké Bíteše, protože rodiče chtěli, abych měl nějaký hudební základ. Táta hrál v regionální rockový kapele, byl multiinstrumentalista, psal texty. Chtěl ve mně nějak budovat ten odkaz, kterej tam genově předal. Ale s mamkou se nějak nedohodli. Táta chtěl, abych chodil na housle, za což bych já byl asi teď rád, je to skvělý, když někdo na tenhle krásnej nástroj umí hrát. Ale můj děda hrál na akordeon a mamka si prosadila, že v tom budu pokračovat. A já jsem ten nástroj od začátku neměl rád. Bylo to na mě velký a těžký. Ale díky paní učitelce Kalinové jsem dostal hudební základ, který dneska využívám. Taky jsem jí za to věnoval naši zlatou desku.

Tak to byl od základní lidové školy umění ke zlaté desce velký skok, vem to trochu podrobněji, prosím.

Já jsem byl zábavový dítě. Chtěl jsem dělat to samý, co dělá táta. Pak jsem ale začal mutovat a můj hlas se změnil na to, co teď slyšíš. Je hlubokej, zastřenej, rozsah maximálně dvě oktávy. A to  ještě ne vždycky úplně čistý. Tak mi došlo, že zpěvák po tátovi ze mě úplně nebude. A harmonikáře do kapely moc neberou. Navíc mi to nepřišlo jako sexy nástroj. Na střední mě oslovil hip hop. On vlastně ten českej hip hop má svým způsobem základ ve folku. Třeba jihlavská kapela Pio Squad udělala song s Nohavicou. Ten odkaz těch písničkářů je v tom českým hip hopu vrytej a to mě vždycky bavilo. Tak jsem to začal poslouchat. Protože můj táta psal skvělý texty, tak jsem to začal zkoušet taky. A pak jsem s tím šel časem ven, začal jsem rappovat kamarádům. Řekli třeba, tohle není nic moc, makej na tom dál. Tak jsem makal. Jsem cílevědomej a nerad odcházím od nedodělaný práce. Navíc mě to baví a mám to i jako terapii. Pak jsem se dostal k prvnímu nahrávání ve studiu v Brně, kde jsem si zaplatil z brigády asi pět hodin, a jel jsem tam nahrávat song, kterej se jmenoval Moje světlo a byl pro moji ex, která mi dala kopačky. A já ji chtěl zlomit na tom, že jí udělám profesionální song ve studiu.

A povedlo se to?

Nepovedlo se vůbec nic, protože když jsem tam přišel, tak tam byl takovej pupkatej rocker, kterej se mě hned zeptal, na co hraju. A já, že na nic. A on: „No počkej, nebudeš tady plácat ty p….., že ne. A já, že jo (smích). No a výsledek byl strašnej, vyexportoval to bez úprav, absolutně nespolupracoval, já jsem z toho byl špatnej, myslel jsem si, že na to nemám. Ale asi měsíc po tom jsem se dostal k jednomu klukovi z Havířova, kterej měl doma malý nahrávací studio. Řekl mi, že kdybych dostal pár jednoduchých rad, tak to bude dobrý. A pozval mě k nim do Havířova. Tak jsem v těch patnácti řekl mámě, že jedu za kamarádem do Brna a vlakem jsem odjel do Havířova, kde jsem strávil víkend ve studiu a výsledek byl o poznání lepší. A to byl ten první krok tomu, abych dělal to, co dneska dělám.

Jsi jedním ze zakladatelů hudební skupiny s krásným názvem Poetika. Tohle jméno kapely ale nezní úplně drsně a rappersky, ale tak nějak... poeticky?

Já navážu vlastně už v tom Havířově. Sice jsem psal texty, dokázal jsem vymyslet nějaký refrénový módy, ale byl jsem nepolíbenej produkcí. Spolupracoval jsem s lidma na dálku a neměl jsem moc dobrý zkušenosti. Tak jsem začal hledat lidi, se kterýma bych mohl komunikovat i osobně. Ve Žďáře nad Sázavou jsem našel Dana Hrdličku, což byl pro mě životní objev. Od první chvíle jsem věděl, že to je jeden z nejtalentovanějších lidí, co jsem kdy potkal. Začali jsme spolu spolupracovat. Vydali jsme jedno cédéčko, ale zjistili jsme, že na tuhle žánrovou scénu jsme moc měkcí. Jak produkcí, tak i texty. Že to úplně nesedí, když předskakujeme Hectorovi, jehož publikum nás má za zženštělý idioty. Tak jsme řešili, co dál. Řekli jsme si, že vyzkoušíme pop. Začali jsme dělat popový cédéčko a hned druhej song byla skladba, u který jsme tušili, že by mohla být dobrá. Potřebovali jsme zpěváka, oslovili jsme Petra Lexu ze Slzy a Sebastiana z kapely Sebastian, ale myslím si, že si to asi ani neposlechli. Tak jsme začali hledat ve svým okolí. Objevil se Ondra Brejška z Velkého Meziříčí, kterej měl super hlas a správný názory. Šel do toho s náma, a tím vznikl song Zkouším žít. Najednou během pěti měsíců tu písničku hráli všude. Byl to v tý době druhej nejhranější českej song a rok a půl se držel v rotacích. To, co jsme těch dvanáct let budovali po krůčcích, tu najednou bylo.

Za tu dobu se vyvinula i móda v rapu. Od šusťákovek, teplákovek, basketbalových triček, kapsáčů a kapucí směrem k poměrně okázalým modelům. Nedávno jsem četla, že mexický rapper si nechal implantovat zlaté řetězy místo vlasů, jiný slavný hudebník zase používá místo zubních implantátů diamanty. I u tebe se styl v téhle oblasti postupně vyvíjel ?

Na střední jsem chodil oblíkanej jako fotbalista, sportovec. Ale když jsem začal poslouchat rap, tak jsem začal nosit kšiltovky, postupem času i široký kalhoty, volný mikiny… A s tím korespondoval i můj život.  Měli jsme partu, kouřili jsme trávu a mysleli jsme, že víme všechno. Ale nevěděli jsme nic. Dneska mám rád příjemný věci, co k sobě ladí. Vybudoval jsem si teda pár úchylek. Třeba na čepice a boty. Mám asi třicet čepic, který fakt nosím. A dalších  šedesát, který jsem si koupil, ale nenosím je (smích). A mám velkej botník, do kterýho návštěva nedá boty, protože tam jsou nacpaný ty moje. Z 95 procent jsou bílé (smích).

To, co říkám, i tady, je můj subjektivní pohled, moje názory, doufám, že to čtenáři nebudou brát jako nějaký memento, něco, co by bylo neměnný. Každý z nás se vyvíjí a snad i moudří.
Eduard Rovenský

Říkáš, že jste bráni jako měkčí kapela. Používáš v rapu sprostá slova?

V Poetice ne. Už před Poetikou jsem to ale začal omezovat. Teď jsem zrovna poslouchal nějaký svoje starší věci a tam vulgarismy samozřejmě jsou. Ale vlastně to působí v tom celkovým kontextu celkem bizarně, protože jsem se vždycky snažil psát texty s příběhem. A i když se to třeba na první poslech nezdá, tak ta vývojová osnova tam je. Mám rád jasnej začátek, jasnej konec s finálním sdělením, co ti dodá smysl toho celku.

Tvé jméno jsem zaznamenala v souvislosti s několika charitativními projekty. Třeba Donio. Pamatuji si správně?

Ano, sám jsem organizoval dvě charitativní sbírky. První byla mladému klukovi na pohon k vozíčku, aby byl soběstačný a dostal se do školy, druhá byla pro nevidomého zpěváka, který se cizí vinou dostal do tíživé životní situace. K této sbírce se váže i song, který jsme spolu po jejím ukončení nahráli. Ale rád jsem se podílel i na dalších sbírkách.  Třeba na projektu Daruj Hračku, který tvoří hezké Vánoce v dětských domovech a ústavech po celé republice.

Občas u songů s rychlejší rytmikou sotva stíhám text poslouchat, natož ho interpretovat. Je to docela fičák. Kde získáváš slovní zásobu? Četl jsi hodně v dětství?

Každý Vánoce jsem dostával spoustu encyklopedií. Když jsem byl malej, tak jsme bydleli u babičky a ony za ní chodily na návštěvu ostatní babičky a řešily život, vzpomínaly na válku, na období po válce a tak. A já jsem to moc rád poslouchal a byla to pro mě velká inspirace. A pak jsem hledal fakta v těch encyklopediích. Ale knížky jsem začal číst až po střední. Četl jsem teda Foglara a Harryho Pottera, to byly moje bible. Ale po střední a na vysoký jsem začal číst víc. Chodil jsem s nesmírně inteligentní holkou, která studovala češtinu a ta mě v tom čtení podporovala. Ale slovní zásobu asi nemám načtenou, tu mám asi přirozeně, od rodičů a prarodičů.

Hudba je pro mě velkou terapií, kde si hojím nějaký svoje nedostatky. Je dost věcí, se kterýma jsem nespokojenej a v dost věcech si nevěřím. Moc nad věcma přemýšlím. Někdy je to fajn. Ale někdy se uzavřu do sebe a pak mě z toho právě dostává ta hudba.
Eduard Roveský

Když skládáš a veršuješ, používáš opravdu jen vlastní hlavu?  Nebo třeba nějaké online rýmovače? Vkladáš tam nějaká typická slova – dej mi love, ať mám cash a jsem fresh? (smích)

Když se koukneš na moje texty, tak to nejsou žádný absolutní rýmy. On si každej rapper vytváří trošku svůj slovník. Já mám v jednom songu frázi „prošlapanej botník“. A když jsme to nahrávali, tak mi ten producent říkal, co to je jako za blbost, jak můžeš mít prošlapanej botník. Tak jsem mu vysvětlil, že ty boty v tom botníku jsou prošlapaný, takže prostě mám prošlapanej botník. Ale je fakt, že moje metafory chápu asi jen já a možná pět dalších lidí 😊. Amerikanismy nepoužívám vůbec. Dřív jsem používal slova jako flow a tak, ale teď už ne.

Tak si tě schválně vyzkouším. Město...

Přesto.

Jihlava?

Rozdává.

Anička?

Palička, Mánička, zádíčka. Počkej, to byla nějaká pohádka, ne? Anička, kozí nožička…

Tak jo, Edo, nejvyšší čas se rozloučit (smích). Přeji ti v nejbližší době nějakou další zlatou desku a hlavně i nadále zlaté srdce, protože checkuju i tvé charitativní projekty a působení v nich. A moc ti fandím. Na rozdíl od toho býka ;-)

Připravila: Anička Rásochová
Foto: archiv Edy Rovenského