Terezina cesta ke zlatnickému řemeslu byla dosti trnitá. Na Vysočině před 16 lety žádná škola nebyla, a tak se Jihlavačka Tereza Polanská vydala studovat do Turnova. Když nastoupila do prvního ročníku, karty se poněkud nečekaně zamíchaly. Neplánovaně otěhotněla a stala se maminkou svého prvního syna, kterého sama vychovávala. Díky velké podpoře rodiny se po dvou letech vrátila ke studiu, kde měla individuální vzdělávací plán, a vše skvěle zvládla. Její zlatnická dílna patří dnes mezi vyhledávané v širokém dalekém regionu, a když se říká, že řemeslo se musí dělat poctivě a s láskou, tak Tereza je tohoto pořekadla živoucím důkazem… Má totiž srdce ze zlata.
Terezo, vy jste musela hodně rychle dospět…
To ano. Přeskočila jsem pubertální období studentských let a skočila jsem od holčičky rovnou do dospělosti. Neříkám, že to byla úplně procházka růžovou zahradou. I když každý mě obdivuje, říkají mi, že jsem dobrá, jak jsem to zvládla, ale pravdou je, že za tím vším bylo taky hodně bolesti, smutku a slz. Nicméně dneska jsem tady a jsem na sebe pyšná, že jsem dokázala syna vychovat. Dneska už je vyšší jak já a je přesně ve věku, kdy jsem ho já porodila, a je to neskutečný.
Začala jste se zlatnickému řemeslu věnovat hned po studiu?
Pomalu ano. Byla jsem asi dva roky zaměstnaná ve zlatnické dílně tady v Jihlavě. Ale už jsem věděla, že mě ta tvorba tolik baví, že jsem chtěla jít dál svým stylem, cestou tvorby a oprav. A být tu prostě sama za sebe. Takže jsem si v roce 2013 založila vlastní zlatnickou dílnu. Od začátku jsme tady na Lidické kolonii, jen v rámci budovy už asi na třetím místě.
Koukám, že tu nejste sama? Takže jste si zaučila nějakého kolegu?
Bývalého manžela (smích).
To je hezký, taky znám dva nebo tři případy, kdy spolu bývalí manželé dál pracují a funguje jim to…
Manžel začal ve 33, 34 letech. Měla jsem toho hodně, tak mi pomáhal. Dělal tady v jedné jihlavské firmě a mezi směnami mi začal pomáhat třeba leštit. A zjistil, že ho to baví. Tak se pak také vyučil zlatníkem. V posledním roce, kdy měl dělat závěrečné zkoušky, se nám narodil syn. Jsme rozvedeni, ale fungujeme spolu dobře, syn vidí rodiče často spolu a v pohodě, a to je to nejdůležitější, že to jde i takhle. I když to mnozí v mém okolí pořád nějak nechápou. (smích)
Jak se zrodil název Tiamond?
Když jsem začínala, býval tu zavedený obchod Diamond. Navíc název diamant se v našem oboru v názvech často objevuje. V jednadvaceti letech jsem tak seděla nad papírem, vymýšlela název a říkala si, že v něm chci to své počáteční písmeno T. A pak mě napadlo, že italsky se řekne milovat tiamo, a celé mi to tak hezky sedělo, že vznikl Tiamond. Je to zvučné, je tam zakomponované moje jméno, diamant i ta láska ke šperkům. Logo mám krasopísmem od Lenky Markové a už jsem si ho nechala vytetovat i na předloktí.
Všechny šperky, které vytváříte, vznikají tady?
Ano, tady mám přímo zlatnickou dílnu. U šperku dbám na to, aby všechno procházelo od začátku do konce našima rukama. Nic nikam neodvážíme, neodnášíme. Lidé u nás mají opravdu celé zázemí, vše řeší jen se mnou.
Já si to představuju tak, že si odněkud dovezete cihlu zlata, a jdete na to?
Lidé běžně nemají představu, jak zlatnické řemeslo funguje. Spousta lidí netuší, jak a kde šperky vznikají. Tohle, co tu vidíte, je úplný základ. Když se budeme bavit třeba o výrobě snubních prstenů, tak vycházíme ze čtvercového drátu o rozměru 3 x 3 milimetry, který se podle rozměru a výběru zákazníka tvaruje na obdélníkový drát. A z něho se pak takhle tvaruje kroužek. Tohle je bílé zlato. Je černé, ošklivé a ve výsledku pak z něj bude krásný, vyleštěný šperk. Takže s cihlami zlata opravdu nepracujeme (smích).
Kde zlato nakupujete?
Na to jsou specializované firmy v Brně a Praze, kde nakupuji vždy osobně. Není to o tom, že to nutně potřebuji vidět, ale jelikož dělám výhradně jen na zakázku a každý zákazník má jinou potřebu a jiné přání, tak si spočítám materiál, a podle toho individuálně beru pro každého zákazníka. Nedělám si zásoby ve smyslu několika kilogramů zlata, ze kterých pak tady čerpám.
Lidé si často myslí, že je to u zlatníka drahé. Mýlí se?
Řekla bych, že jsme s cenou nastejno v poměru se zlatnictvím. Cena se vždy určuje u zlata za váhu, za gramáž. Zákazník si může cenu zjistit, přijít a zeptat se kolik si účtujeme za gram, nebo kolik stojí tenhle šperk, kolik váží a úplně jednoduše dělením si vypočítá, kolik to vychází. Takže doporučuji si vždycky obejít více zdrojů, více možností.
Co nejčastěji děláte?
Z osmdesáti procent snubní prstýnky. A pak se hodně zaměřuju na personalizované šperky. Takže šperky s otisky třeba nožiček, prstů do šperků, na gravírování jmen. A také pracuji s diamanty a drahými kameny, které usazuju do šperků.
Jak dlouho trvá vyrobit takový pár snubních prstenů?
Vždycky říkám, že samotná práce je asi na tři hodiny. Ale je potřeba k tomu počítat i další čas. Málokdo ví, že u zlata, které váží nad 0,5 gramu, je povinnost označit ho na puncovním úřadě, který je v Praze nebo Brně. Takže když šperk vyrobím, mám tuto povinnost. A není reálné, abych s každým prstýnkem jezdila extra. Takže když udělám tři až čtyři páry, tak jedu, aby se to vyplatilo. Jak dlouho mi trvá jeden šperk, neumím úplně říct.
Podle čeho u vás klienti vybírají? Chodí s vlastní představou?
Tím, že už to dělám dlouho, mám určitou nabídku, kterou můžu ukázat. Ale pořád si chci držet takové to svoje – aby si do toho šperku vnesli zákazníci něco svého. Aby to bylo opravdu pro ně. A když už přijdou fakt bez nápadu, dám jim vybrat z mé nabídky. Vždycky to nějak vymyslíme. Hodně se také dívají na moji tvorbu na sociálních sítích, takže přijdou inspirováni i touto cestou.
Jaký je váš profesní sen? Nepřemýšlíte třeba o své vlastní kolekci?
Už několik let si pohrávám s myšlenkou zdobné techniky zvané granulace. Jsou to malinkaté zdobné kuličky do jednoho milimetru, které jsou ve shluku a zdobí ten šperk. Je to stará technika, která se používala už za Velkomoravské říše. Máme vlastně i několik nálezů šperků takto starých. A ta technika je tak nádherná. Ráda bych ji zmodernizovala a dala do nynější podoby šperků. Ale nějak se mi to časově zatím nedaří. Co vím, nikdo to v České republice nedělá.
Zdá se mi to, nebo zlatnické řemeslo obecně trochu umírá?
Zapomíná se na něj, to je fakt. Ale teď je to trochu lepší, protože je to asi osm let, co tady na Vysočině vznikl obor zlatník pod Akademií ve Světlé nad Sázavou. Já jim v rámci spolupráce nabídla, aby ke mně jezdili studenti a studentky na praxi, protože i to, že nemají pak kde sbírat zkušenosti, je taky kamenem úrazu. Dříve byly zlatnické cechy, kde byl mistr, vzal si svoje učně a učil je několik let, než si byl učeň jistý a mohl začít vyrábět sám šperky. Takhle to v podstatě už nefunguje. Dneska dostanete výuční list a můžete jít hnedka na živnosťák. Vyučeným zlatníkům hrozně chybí ta praxe. A problém je v tom, že si je nikdo na praxi nechce vzít. Já sama jsem to zažila tady v Jihlavě, kdy mě jedna zlatnice odmítla, že ani náhodou, že jsem konkurence. Ale nevzdala jsem to, bojovala jsem a začala na svoji vlastní pěst podnikat.
A dokonce teď sama studentům své know-how předáváte…
Řekla jsem si tenkrát, že takhle to já dělat nebudu. A myslím si, že dnes jsem si vybudovala své hezké místo. Myslím si, že spolupráce mezi zlatníky je důležitá, je nás pár stovek. Já mám v Brně známého zlatníka, s tím si zavoláme, poradíme si. Ráda si sem vezmu studentky a i ony jsou nadšené, že někam můžou jít. Jezdí za mnou slečny ze všech koutů Vysočiny. Moje dveře jsou jim otevřené.
Když práci milujete, tak je pořád vaší součástí. Já neodcházím z práce a do práce, ale já jí žiju.
Pro veřejnost máte ale otevřeno jen ve čtvrtek…
Potřebuju být za stolem, vyrábět a opravovat šperky. U výroby šperku mám ty ruce pořádně černý od leštidla i od zlata, ono to prostě špiní. Takže mít otevřeno denně, musela bych si každou chvíli mýt ruce, je to nekomfortní pro mě i zákazníka. Takže mám zatím vyhrazený čtvrtek. A tady pak někdy stojí fronta jako na banány. (smích)
Když ztratím náušnici od babičky, vyrobíte mi k ní druhou?
Jojo, to jde. Protože tady vycházíme z tradičního řemesla. Takže když se ztratí náušnička, která je patnáct, dvacet i více let stará, tak tu úplně v pohodě vyrobím. Ale pokud ztratíte dva roky starou náušničkou, kterou jste si koupila někde ve zlatnictví, tak bohužel z padesáti procent všechny odmítám, protože to jsou opravdu tenké odlitky, strojem vyráběné šperky, a to já už nevyrobím. Nejsem stroj.
Tak mě napadá, jaké služby tedy od vás jako zlatnice můžu chtít?
Zasazení vypadnutého kamínku, leštění a čištění šperků, ulomení zapínání, zmenšení prstýnků. Dále tady galvanicky pokovujeme, což je rhodiování, zlacení. Ryjeme, gravírujeme, frézujeme potisky, nápisy do hodinek iniciály, loga firmy. Teď naposled jsem měla velkou zakázku pro kurýrní firmu tady v Jihlavě, kdy jsem jim dělala 24 zlatých šperků s gravírováním pro své zaměstnance jako ohodnocení. Pro Ameraal Beltech jsem dělala manžetové knoflíčky přímo s jejich logem, co mají ten trojúhelníček. Takže i takhle velké firmy si nechávají dělat takové upomínkové předměty.
Co vás čeká v blízké budoucnosti?
Stěhování (smích). Chceme mít vzdušný a otevřený prostor, aby se u nás lidé cítili dobře. Aby vnímali tu otevřenost, protože o to mi jde. Nechci být uzavřená, chci, aby lidé viděli, jak se naše řemeslo dělá, chci to pořád dělat s láskou. Až budeme v nových prostorách, tak bych ráda přijala i asistentku, která bude se zákazníky řešit objednávky, administrativu. Plánuji mít i školicí centrum, kde budu pořádat i své kurzy Akademie šperku, se kterými už jsem začala. Opravdu mi jde o to, být tu pro lidi, lidem šperky vyrábět a vtáhnout je do našeho řemesla, protože je krásné.
A ta nejdůležitější otázka na závěr: Jsou zlaté zuby opravdu ze zlata?
Zlaté zuby, to je taky velké téma. Zákazníci hodně zlaté zuby na výkup nosí, a nejenom to zlato, ale i ty zuby. Dokonce pán donesl celou protézu. (smích) Takže si představte, že moje práce není jenom se šperkem, ale pokud to zlato chci nějakým způsobem zpracovat a zrecyklovat, musím si je vyčistit. (smích) Ale, k těm zlatým zubům… Ty, které mají lidé v puse, musel vyrábět nějaký zubař nebo instrumentář a měly by být o ryzosti 650 tisícin, což je obsah toho zlata. Bohužel po tavbě na puncovním úřadě se mi stává, že mají daleko nižší ryzost než 14karátové zlato. A to zubní má i kolikrát nižší ryzost. Takže já už si napřímo výkup zubního zlata netroufnu a vždy ho vykoupím pouze na základě analýzy. Buď si ji mohou zákazníci nechat udělat přese mě, je to zpoplatněné puncovním úřadem, anebo si tam sami zajedou. Lidé často přijdou, myslí si, že mají jejich zuby hodnotu, ale bohužel nemají. Vždy mě tu přesvědčují, že to je zlato. (smích) A taky mám zkušenost, že nebyl v zubu obsah zlata vůbec žádný, že to byla jen nějaká slitina.
Foto: archiv Terezy Polanské, archiv tiamond
Připravila: Ivon Kavalierová
