Restauraci U Marie míjíte pokaždé, když jdete od nákupního centra Citypark na náměstí. A možná o tom, stejně jako já, ani nevíte. Když jsme vás vyzvali, abyste nám doporučili někoho, o kom by si naši příznivci rádi početli, přišel nám tip na paní Marii. Pracovitou ženu s dobrým srdcem. A podle místních štamgastů i s pěkně prořízlou pusou.
Přiznám se, že jsem tady u vás v ulici Čajkovského poprvé. Celý ten komplex provozujete vy? Restauraci i pizzerii?
Ne, ne, už máme naštěstí jenom restauraci. Nový pan majitel nám umožnil si po letech pronajmout jenom tento zadní prostor a příjemnou zahrádku až pro osmdesát lidí, tím pádem nám odpadá povinnost platit nájem za další nájemce, kteří se rozhodnou po čase skončit.
Gastronomie je vaší celoživotní cestou?
Dříve jsem pracovala pro německou firmu, po třiadvaceti letech jsem spolupráci ukončila. Ale už mi bylo kolem padesáti, to je těžké něco najít. Tak jsem chtěla zkusit to, co jsem vystudovala. A to je hotelovka. Dříve jsem se k tomu nedostala, děti byly malé, manžel byl voják, takže často pryč. Ale byl to celou dobu můj velký koníček.
Ve vašem hlase slyším lehký přízvuk, mohu se zeptat, odkud přesně jste?
Já pocházím ze Slovenska, ale chodila jsem dlouho do školy v Ostravě, tam jsem chytla ostravský přízvuk. Potom zase bratislavský, když to dáte dohromady, tak je z toho takový divný výsledek.
Najdeme u vás v restauraci tedy i slovenskou kuchyni?
Určitě tu něco najdete. I na hlavním lístku máme třeba halušky. Chodilo k nám na ně dost lidí, bohužel po covidu se to pořád ještě nerozjelo. Jestli se to ještě někdy změní, to netušíme. Do meníček se snažím zapracovávat věci, o kterých tu není slyšet. Třeba palačinky s bílkovým krémem a ořechy, slané palačinky, slovenské polévky, rybí guláš. Ale jsme v Čechách, takže nechci zacházet do nějakých exotik. Občas se pustíme do italských těstovin, rizot, ale lidi tady u nás v restauraci na to nejsou tak uplně zvyklí.
Jací jsou Jihlavané strávníci? Dávají dýška?
K nám chodí někteří lidé opravdu už třeba deset let. Za tu dobu už vím, co chtějí, co nechtějí. Nemůžu si stěžovat, většina lidí je úplně normálních, milých. Ale občas se samozřejmě najde někdo, kdo napíše špatnou recenzi. Každý ale může přijít a posoudit sám. U obědů každý tu pětikorunu nechá, v dnešní době po nich nemůžete chtít nic navíc, obzvlášť, když chodí každý den. Spíš my se je snažíme něčím překvapit, něco upéct, dát k meníčku nápoj zdarma.
Dostala jsem na vás tip právě díky vaší empatii a dobrému srdci. I mezi svátky jste prý vařili a dělali dobré skutky.
Jejda, dobré skutky. No, na Štědrý den od nás dostávali někteří zákazníci večeři zdarma, protože jsou u nás celý rok. A zaváželi jsme 25. a 26. prosince, aby lidé, kteří nikoho nemají, měli co jíst. I na silvestra večer vozíme chlebíčky, to děláme už léta. Vozíme obědy i na Nový rok, co by ti lidé jinak jedli? Mně to přijde normální. Já ty lidi znám, komunikuji s nimi dnes a denně, když někdo z personálu onemocní, tak vezmu auto a jdu sama jezdit.
Máte ráda osobní přístup, ale nyní vaříte především právě jídla na rozvozy...
Komunikace s lidmi mě nabíjí, ale doba je taková, jaká je, s tím nic nenaděláte. Z rozvozů jsme teď víceméně živi. Na začátku mi všichni říkali, jestli mi nestraší ve věži (smích). Jak bude to jídlo vypadat, když pojede půl hodiny v autě? Samozřejmě to není to samé, jako když to dostanete v restauraci na talíři. Ale ti lidé nemají jinou možnost, jak se v práci najíst. Doba začala být hektická, lidem nestačí půl hodiny na oběd, pokud tu restauraci nemají hned vedle. Máme asi čtyři nebo pět firem, k tomu nějaké seniory. Ti třeba úplně nevládnou technikou, nejsou zvyklí na online objednávky. Dáváme jim tedy předem klasický jídelní lístek a oni si zaškrtají, co budou příští týden chtít.
Vy sama tu vaříte? Zmínila jste se, že když je někdo nemocný, jedete i sama na rozvoz. Jakou práci tu ještě vykonáváte?
Já jsem takový ročník, že mi nevadí práce žádného druhu, byli jsme tak vychovávaní. Jak doma, tak i ve škole. Snažili se nás něco naučit. Dnes ale přijde člověk po škole, vezmete si ho do kuchyně, nebo na plac, řeknete mu, ať vytře a on druhý den už nepřijde, protože to není jeho pracovní náplň. Dneska to bohužel funguje tak, že nikomu nesmíte nic říct. Dřív vzal kuchař knedlík, který ten učeň špatně udělal, vyšvácal ho s ním a bylo (smích).
Sledujete kuchařské soutěže? Pozvala byste si k vám do restaurace třeba pana Pohlreicha?
Když stihnu, tak se podívám, ale není to úplně můj koníček. Ono to není uplně relevantní, je to dělané pro lidi, v zákulisí to vypadá úplně jinak. Není přece možné, aby přišel Pohlreich do restaurace a tam našel tolik bordelu, to by hygiena musela hned zavřít. A on je tam týden, dvakrát jim ukáže, jak se něco vaří, a oni pak dostanou tu jeho hvězdu. Za týden nikdo takový pokrok udělat nemůže. To se tak možná naučí palačinky (smích).
Autor: Anička Rásochová
