Veroniku Kružíkovou jsem zaregistrovala poprvé v souvislosti s nabídkou focení miminek přímo v jihlavské porodnici. Když jsem si ale vybavila tu erární košulku, síťované gaťky a jako první jídlo po císařáku fazolovou polívku, řekla jsem si, že to není úplně foto friendly prostředí, kde by se dala pořídit první fotka do rodinného alba. Ale...
Veru, vyvedete mě z omylu?
(smích). Ano, já fotím na oddělení šestinedělí. Strašně se mi líbí ta upřímnost, autenticita, přirozenost. Nejsou to miminka v košíčkách, nedávám jim žádné čelenky, kožešinky, ouška. Jsou to opravdové vzpomínky. Když se na fotky za deset, dvacet let podíváte, tak vám připomenou ten den.
Je problém si v Jihlavě takové focení domluvit? Je to náročné legislativou, domluvou v nemocnici?
Musím mít povolení od ředitele nemocnice. Vždy je to focení na zakázku, nechodím tam pravidelně, i když bych si to moc přála. Maminky si mě mohou objednat. Občas fotím i na JIPce, pokojíčky jsou tam moc krásné, je tam klid. Samozřejmě to jde až v momentě, kdy jsou maminky i děti v pořádku, vědí, že brzy půjdou domů. Miminka vůbec nijak nepózuji, nechávám to všechno na mamince, na rodičích, maximálně odsunu postýlku. Zkrátka na ně vůbec nesahám, respektuji to, že miminko patří mamince.
Máte i vlastní ateliér, kde by se dalo domluvit focení?
Nemám. Když jsem začínala fotit, tak jsem si myslela, že ho budu potřebovat, abych tam přivítala svoje klienty, udělala jim kafíčko, ale já prostě cítím, že pořád potřebuji nějakou výzvu, něco nového. Když bych fotila v ateliéru, tak je to pořád to samé. I když to jsou jiní lidé, co mají jiné oblečení, tak je to pořád stejné prostředí. Ale když jezdím na neznáme místo, fascinuje mě to a baví.
Takže kromě miminek přijedete fotit klidně i ke mně domů? Ale co když mám tmavý podkrovní byt? Ne úplně nejmodernější vybavení? A tři děti, které nadělají během minuty strašný borčus?
Začínala jsem fotit venku, ale to jsem zase fotila tam, kde jsem chtěla já, to není dobře. Fotky by měly být spojené se vzpomínkami konkrétní rodiny. Takže když mě vezmou ven, tak mě vezmou tam, kam oni chodí rádi, kde je jim to blízké, kde mají vzpomínky, které chtějí mít na fotkách. Ale daleko častěji je to přímo u nich doma. Nefotím jenom v Jihlavě, ale jezdím po celé republice. Já mám naopak ráda i ten chaos, drobky na stole, upatlané zrcadlo, protože to k tomu prostě patří. Strašně ráda zachycuju rodičovství a dětství, protože když si pak otevřete fotoknihu, kterou dávám z focení, tak tam uvidíte to upatlané zrcadlo. A pak tomu dítku můžete říct - no a podívej se, já jsem to pořád leštila, ale je to stejně upatlané. A to je přesně ten příběh, který patří k té rodině. Když to bude všechno sterilní, uklizené, tak co k tomu řeknete?
Je pravdou, že pak není celý Facebook plný vánočních fotek se stejnými dekoracemi. Určitě je to ale pro vás časově náročnější. Jak dlouho trvá takové focení? Jak probíhá?
To je důležité. Já třeba ráda fotím alespoň tři hodiny, protože rodina se uvolní až třeba po hodině, po dvou hodinách. A pak mě přestanou vnímat. A tam přesně vznikají fotky, které chci, aby vznikaly. Focení probíhá pokaždé jinak, někdy se rodinka nestihne třeba převlíct, vyběhne tatínek v tričku s Bartem Simpsonem nebo se dítě zrovna vzbudí. Pak se dělá jako bych tam nebyla. Jsem taková moucha někde na zdi. Samozřejmě focení je fajn, když se předem naplánuje, moc ráda fotím nějaké rituály, zvyky, něco, co tu rodinu vystihuje. Ale nepózuje se, neříkám jim, kam se mají dívat, nechávám to čistě na nich.
Fotíte i těhotenské fotky, páry. Předpokládám správně, že focení většinou organizují ženy a chlapi tiše trpí? (smích)
Většina chlapů se nerada fotí, takže focení objednává vždycky maminka. Mužům říkám, ať si klidně dají pivo, nebo sklenku vína, aby se uvolnili, ať si klidně odběhnou během focení, nic není zakázané. Můžou se k nám kdykoliv přidat. Tím, že fotím hlavně doma, tak je to pro ně přirozenější, domácí, tedy tolik netrpí (smích).
A fotografii máte vystudovanou nebo to je celoživotní koníček?
Nemám ji ani vystudovanou, ani to nebyl koníček (smích). Vzniklo to tak, že jsme byli na jednom rodinném focení se syny a já jsem si po tom focení řekla, že to chci taky dělat. Takže jsem se začala vzdělávat, koupila jsem si foťák, techniku, počítač a začala jsem.
Jste Jihlavačka?
Já jsem původně ze Svitav, ale našla jsem si muže z Vysočiny, takže jsem se přestěhovala sem, žiju tady už asi patnáct let. Ale pořád to tady neznám (smích). Na nic jiného než na rodinu a focení není moc čas, ale rádi si třeba zajdeme do kina, jezdíme na kole, chodíme na bazén. Když jsem se sem přestěhovala, byla jsem okouzlená, protože tady najednou byla spousta možností, aktivit i práce. Ale teď, když máme dva malé kluky, tak tíhnu spíš k přírodě, jezdíme hodně za babičkou do Bítovčic. Má velikou zahradu, psa, bazén, tam nás to baví.
Většina vašich fotografií tedy končí v té nádherné osobní fotoknize. Můžeme ale někdy my ostatní vidět třeba nějakou výstavu?
Tu jsem si nadělila ke svým čtyřicetinám. Vybrala jsem si téma „Vzácná setkání", kde jsem fotila několik pacientů s nemocí motýlích křídel, ke které mám poměrně blízko. Vyskytuje se v naší rodině napříč generacemi. Má ji moje mamka, babička, teta a její děti. Cílem bylo, aby vznikly fotky, které jsou i přes tu velku bolest plné radosti.
„Motýlky" jsem fotila při různých aktivitách, na koncertě, na plaveckých závodech apod. V Praze v Písecké bráně proběhla na konci února krásná vernisáž. Výstava je putovní, nyní je v Brně a bude pokračovat dál po různých místech, dorazí i do Jihlavy. Moc si téhle příležitosti vážím, protože celé focení bylo hodně emotivní.
Veru, přejeme vám samá nádherná setkání, která občas i přes nějaké ty slzičky a bolest přináší hlavně radost a překrásné vzpomínky. Děkujeme za rozhovor.
Autor: Anička Rásochová
Foto: Archív Veroniky Kružíkové
