08. srpna 2022
14 minut čtení

Z toho si ucvrnknete: Jihlavská uroložka si na kiteboardu plní svůj životní sen, chce se nominovat na olympiádu

MUDr. Monika Žižlavská vystudovala všeobecné lékařství na Masarykově univerzitě v Brně a hned po studiích přesídlila do Jihlavy, kde začala pracovat na infekčním oddělení. Během toho, co v nemocnici pracovala, se snažila závodně plavat za AXIS, protože už dříve závodně plavala za univerzitu. Po nějaké době se jí ale vůbec nedařilo skloubit pracovní kariéru s tou sportovní a po dvou letech, kdy se snažila se závodníky držet krok, to vzdala. Rozjela naplno svoji kariéru jako lékařka. Přibližně tři roky pracovala na infekčním oddělení. Až ji jednoho dne MUDr. Lavička vyloženě ukecal, ať to jde zkusit na urologii. Monika váhala, taky se trochu styděla, ale nakonec do toho šla… Jenže to není zdaleka jediná věc, do které se tato sympatická devětatřicetiletá paní doktorka pustila. Je první Češkou, která se účastnila oficiálního mistrovství světa v hydrofoil race kiteboardingu. V posledních letech jí totiž čechrá vlasy mořský vítr a tváře má většinu dne od soli, protože ji uchvátil kiteboarding, ke kterému ji přivedl přítel. Ten toho teď asi trochu lituje, protože Monika se pustila do „kajtování“ závodně, a dělá všechno pro to, aby se nominovala na letní olympijské hry v roce 2024. Jak ale říká: „Má mě asi fakt hodně rád, protože to se mnou vždycky všechno absolvuje.“

Moniko, urologie je přece jen trochu netradiční obor pro ženu. (smích) Jak vás napadlo, že se budete věnovat zrovna potížím s prostatou a všemu tomu kolem? (smích)

Já jsem si přála být dětskou lékařkou nebo na rehabilitacích, ale v nemocnici v Jihlavě, kam jsme se po studiích s přítelem přestěhovali, nebyla místa. Vzali mě na infekční oddělení, což jsem brala dočasně, a čekala, až se uvolní místo na rehabilitaci nebo na dětském. V životě by mě nenapadlo, kam mě osud zavane. A zavál mě na urologii. (smích) Já jsem tam nechtěla, říkala jsem si, ježišimarjá, já se tam budu stydět, co já tam budu dělat… Ale v Jihlavě je jeden úžasný urolog, pan doktor Lavička, ten by měl být podle mě dohazovačem nebo nějakým lapačem, a ten mě přesvědčil, že je to obor úplně stvořený pro mě. (smích). V podstatě měl pravdu. Nakonec jsem to dotáhla až na atestaci a na pozici zástupce primáře. Do toho jsem po panu doktoru Ehlovi podědila ambulanci v Třešti, takže jsem si ještě rozjela svoji soukromou ambulanci.

Nemůžu se nezeptat. Jaké bylo první setkání s urologickým pacientem? Styděla jste se? Zvykla jste si rychle?

Jo, zvykla. Myslela jsem si, že to bude horší, že mi to bude trvat déle. Ale pak zjistíte, že se to v podstatě moc neliší od té práce na infekčním v tom smyslu, že když jsme tam museli vyšetřovat lidi s vyrážkou, tak je stejně vidíte nahatý. Nakonec jsem zjistila, že to byly úplně zbytečný předsudky, že všude jsou ti stejní lidi, kteří vypadají úplně stejně nahatí a stejně oblečení. Akorát urologie je takový pestřejší obor - chvilku jste na operačním sále, chvilku na ambulanci, chvilku na oddělení.

Moniko, vy jste si před pár lety úplně obrátila život vzhůru nohama a začala jste se naplno věnovat kiteboardingu, a to do té míry, že jste ukončila pracovní poměr v nemocnici a hodně času trávíte někde na moři. Jak se to tak stane? Jak vás napadl zrovna tenhle sport?

Přivedl mě k němu přítel, který toho možná teď trochu lituje. My jsme spolu už od gymplu, on dělal trenéra v Axisu a okrajově se na dovolených věnoval windsurfingu. Mně ten windsurfing strašně nešel. Tak jsme si pak řekli, že zkusíme kiting. Zdál se nám jako dobrá aktivita na trávení aktivní dovolené, kterou bychom mohli dělat oba. Takže jsme vzali kiting jako náhražku za windsurfing. Postupně jsme tomu úplně propadli. Já až do té fáze, že už rok se ho snažím dělat na závodní úrovni.

Musíme čtenářům prásknout, že spolu děláme rozhovor online přes zoom, protože vy jste právě v Řecku. Připravujete se na nějaké mistrovství?

Do Řecka jsem odjela na šest týdnů, protože v září se koná Mistrovství Evropy v Řecku a v říjnu Mistrovství světa na Sardinii. Původní záměr byl ten, že budu trénovat čtyřikrát až pětkrát týdně, ale nakonec se zadařilo, že je to i více. To je úplně skvělý! Snažím se tu trénovat svépomocí, přítel mi dělá doprovod, pomáhá mi. Až odsud odjedeme, čeká mě ještě týdenní soustředění v Holandsku a týden ve Francii. Ve Francii už bych měla mít soustředění s trenérem, o kterého se budu dělit s dalšími závodníky.

Někdo teď může o kitingu číst úplně poprvé. Někdo ví, že je to nějaká zábava ve vodě s padákem. Můžete nám to všem víc přiblížit?

Klasický kiteboarding je, že jezdíme po vodní hladině na takovém prkně, které vypadá jako wakeboard nebo snowboard. V ruce držím draka, což je ten „padák“. Když si vezmu draka, tak je potřeba, aby foukalo aspoň pět metrů za sekundu. A pak je hydrofoil, což je také prkno, které má pod hladinou cosi, co vypadá jako krumpáč, a tohle prkno působí na bázi vztlakových sil, které když začnou působit a dostanete se do určité rychlosti, tak vlastně jezdíte půl metru až metr nad hladinou, v takové jako levitaci. Na hydrofoilu jsme schopni jezdit i při slabším větru.

Jak probíhají takové závody?
Vychází to z jachtingu. Dostaneme trať, buď trojúhelník, nebo čtverec, a tu trať musíme objet. Startujeme všichni naráz na startovní povel. Říká se tomu startovní ceremoniál. Tři minuty před startem nám dávají první avízo, pak dvě minuty a pak minutu, že se blíží start. My na té startovní čáře nedokážeme, nemůžeme stát. Když jdeme na start, tak známe časy, a poslední minutu před startem už celý ten peloton, třeba třicet až čtyřicet holek, jdeme jedním směrem ke startovní čáře a musíme si to načasovat tak, abychom v čase nula protnuly startovní čáru.
Když jedeme čtverec nebo trojúhelník, tak to jedem ještě dvakrát dokola a ta kola jsou za den čtyři nebo pět, celkově za závody tak kolem dvaceti. Záleží, na kolik dní jsou závody, jaký je vítr. Jedno kolo jedeme tak 12 až 20 minut, odhadem nějakých sedm až deset kilometrů.

Jaké jsou vaše největší úspěchy?

Pokud bereme ty sportovní, tak je to první místo na MČR ve snowkitingu 2019 a třetí místo na MČR v hydrofoilu 2021, to byla kategorie společně s muži, a pak v roce 2021 účast na Mistrovství světa v olympijské třídě Formula kite foil na Sardinii. Jsem první Češkou, která se účastnila oficiálního mistroství světa v hydrofoil race kiteboardingu. V kategorii žen nad 35 let jsem se umístila na krásném 5. místě, 42. v celkové ženské kategorii. Tímto jedním závodem jsem se pro rok 2021 dostala na 52. místo světového žebříčku IKA Formula kite women. Teď jsem aktuálně na 43. místě.

A jak probíhá kvalifikace na olympiádu?

Kvalifikační kritéria se teprve formují, ale podle všeho bude nominace vycházet z Mistrovství světa 2023, zjednodušeně se dá říct, že by se mělo kvalifikovat 20 nejlepších mužů a 20 nejlepších žen na světě. Velmi pravděpodobně tam bude 8 až 12 míst pro jezdkyně z Evropy, ostatní místa by pak měla být pro zbylé kontinenty. 

Říkáte, že se budete ve Francii dělit o trenéra, proč?
S tím trénováním je to zatím složitější. V Česku ještě neexistuje trenér, protože tento sport je mladý, a tak si radíme mezi sebou. Zjara jsem našla, že bývalý francouzský závodník začíná dělat trenéra. Tak jsme se s dalšími pěti českými závodníky dohodli, že se o něj podělíme. Už jsme za ním byli jednou, teď v září jedeme zase. Dělíme se o něj samozřejmě kvůli rozložení nákladů, je to drahé.

Četla jsem, že jste v české kitingové reprezentaci dvě ženy z Jihlavy. To je náhoda?
To je úplná náhoda. My jsme se s Katkou Šalandovou dokonce poprvé tváří v tvář viděly před měsícem. Ona většinu času tráví v zahraničí. Věděly jsme o sobě, že jsme z Česka, ale asi po půlroce, co jsem začala s kitingem, mi psala, ty jsi z Jihlavy? Viděla nějaký můj příspěvek, jak jsem doma na běžkách, a bylo jí to povědomé. Takže v reprezentaci jsme dvě z Jihlavy. (smích)

Měla jste někdy pocit, že jste měla radši zůstat jen u té urologie? Jestli to všechno úsilí za to stojí?

To jsem si říkala letos na prvních závodech. Byly na Mallorce a bylo to začátkem dubna. Jela jsem tam s tím, jakože Mallorca = sluníčko a teplíčko. Četla jsem si, jak je tam krásnej vítr, že v té době už tam fouká termický vítr, že je stálý, takže supr. Přijeli jsme tam, pršelo, bylo 12 stupňů, foukal úplně netypický vítr, od břehu, poryvový, byly velký vlny, ve vodě byla neskutečná zima. Když jsem na té vodě byla hodinu a půl a už jsem necítila ruce a nohy, tak jsem si říkala, jestli tohle mám zapotřebí.

Přítel taky závodí nebo si to pořád užívá rekreačně?

Přítel si to užívá rekreačně. Moc se mu nelíbí, že já závodím, říká, že už bych taky měla zklidnit hormon a nedělat takový voloviny. Na druhou stranu mě má asi fakt rád, protože to se mnou všechno absolvuje.

Vy si to platíte všechno sama? Jak tohle vlastně funguje? Třeba je tu teď někdo, kdo by se do něčeho podobného chtěl pustit. Prozradíte, jak drahý je to špás?

Když jsem začínala závodit, tak jsem si vybavení koupila za poloviční cenu ze „second handu“, zkrátka repasované, a mám ho doteď. Já jsem sezonu odjezdila na dvou dracích, ale ti sponzorovaní závodníci mají většinou čtyři závodní a ještě čtyři záložní a já jsem to odjezdila prostě na dvou. Takže ta investice nebyla tak šílená. Letos jsem si řekla, že když se nominuju na to MS a ME, tak si vybavení obnovím. To se stalo, já se na to připravovala, takže jsem na to opravdu škudlila a sáhla do železných úspor. Když to člověk kupuje fungl nový, vezmu neopreny, bary, podsedáky, vestu, helmu, prostě komplet celá výbava na závody a ty čtyři draci…, tak jsme zhruba na deseti tisících euro. A to je fakt jenom výbava, nic jiného. Startovné na závodech se většinou pohybuje od 250 do 350 euro za závod a plus teda cestovní náklady, jídlo a podobně. My se snažíme ale ušetřit i tím, že když to jde, tak cestujeme obytňákem a hodně nadivoko.

Takže sponzoringu byste se vůbec nebránila?

Vůbec. Na výbavu jsem si teď našetřila, ale teď by mi sponzoring pomohl v tom, že bych si mohla dovolit mít svého trenéra. Že bych už nemusela k sobě shánět žádný další lidi, kteří se se mnou o něj podělí. Ale že bych třeba byla schopná si ho i zaplatit, aby se mnou byl na těch závodech. Je to fakt důležitý. Vidím to na těch, co to dělají déle už na té vysoké úrovni a už jsou sponzorovaní, jaká je to výhoda mít trenéra i s tím člunem.

Jak funguje vaše urologická ambulance, když jste někde na soustředění?

Dá se to docela hezky skloubit. Pacientům dlouho dopředu oznamuji, kdy budu, kdy ne. Většinou, když jsem u moře, tak se dopoledne věnuji online ambulanci, protože jsou pacienti, se kterými potřebuju udržet kontakt. Já mám tedy starší pacienty, takže to není takhle přes kameru, ale většinou jim telefonuju. (smích) Když u nich nepotřebuji dělat ultrazvuky a podobně, tak jsme domluveni, že si aspoň skočí za sestřičkou na krev a ona mi pošle výsledky. A já mám úplně skvělou sestřičku, je vždycky v ambulanci, takže když tam někdo přijde, že potřebuje recept, že mu nevychází léky, tak mi udělá seznam a pak jsme se sestřičkou hodinu až dvě propojený přes Messenger a já se vzdáleně připojím do ambulance a posílám elektronické recepty. Takže aspoň takhle se snažím, aby ambulance fungovala. Samozřejmě, když vím, že to jsou dva pondělky po sobě, tak se snažím, aby tam na odpoledne jezdil pan doktor Volf, když někdo potřebuje akutně zkontrolovat.

A neuvažovala jste o tom, že byste si jednou otevřela ambulanci přímo v Jihlavě, kde žijete?

Teď bych řekla, že v Třešti toho mám fakt hodně. Měla jsem i různé nabídky zpátky do nemocnice, ale já se teď chci kousnout, chci se nominovat na olympiádu! Fakt tomu chci dát veškerou možnou energii. Tak zatím ne. (smích)

Všechny závody jsou teď přípravou na letní olympijské hry?
Přesně tak.

Když jste přišla s tím, že se budete kitingu věnovat až do té míry, že vlastně ukončíte kariéru v nemocnici, co na to vaši nejbližší? Nemysleli, že jste zbláznila? (smích)

Ano. Myslím si, že doteďka si rodiče, přítel i jeho rodiče myslí, že jsem se definitivně zbláznila. Že je to naprostý nesmysl. A já jim vždycky, když jsem hodně naštvaná, říkám, a tak mám ty peníze vrazit třeba do drog, to budete šťastnější? (smích) Někdo si koupí nové auto, tak já si ho nekoupím, já si koupím nový foil. (smích)

Moniko, děkuju za skvělé povídání, hodně úspěchů, ať ta olympiáda klapne, budeme vás sledovat. Chce se mi říct na shledanou, ale doufám, že to bude jinde, a ne u vás v ambulanci. (smích)

Připravila: Ivon Kavalierová
Foto: archiv MUDr. Monika Žižlavská