Nikdy nebyl tichý kluk, co sedí v koutě. A tak není divu, že jeho cesta vedla ze školních lavic rovnou na prkna Městského divadla v Brně. Jenže herec musí poslouchat a plnit představy jiných. A to rozhodně nezapadá to nátury Tomáše Kratochvíla. Jihlaváka, podnikatele a předsedy Offroad klubu ČR, který si po nedávné těžké nemoci uvědomil, že je potřeba v práci trochu zvolnit, být více s rodinou a každý nový den žít naplno. A tak se vší parádou a naplno pro vás chystá i letošní Pístovské mokřady, které se konají už tento týden. Z offroad trialových závodů v bývalém vojenském areálu za Jihlavou se postupem let vyklubala skvělá akce s rodinným programem, kde si to užije opravdu každý. Pístovské mokřady jsou navíc unikátní akcí, kde se ve vzájemné spolupráci setkává svět terénních aut s ochránci přírody. Ti by jinak museli najímat nákladnou techniku na to, aby zajistili kvalitní a životadárné podmínky obojživelníkům a vzácným druhům, kteří v bažinách odnepaměti žijí.
Tomáši, vaše rétorika, precizní výslovnost i hlasitost nezapřou fakt, že jste herec. Proč jste si vybral zrovna herectví?
Já jsem se učil docela dobře na základce, ale po ní jsem neměl vyhraněný nějaký cíl, čím bych chtěl být. Řekl jsem si, půjdu na gympl, pak se uvidí. Tancoval jsem tou dobou ve Svištíku, což je dnešní Hotch Potch. Dělali jsme předtančení, divadelní představení a tam byla režisérka Ivanka Šteklová z Divadla mladých, která na mě chvíli koukala, než se zeptala, co chci dělat po škole. Já jsem byl tehdy čtrnáctiletý, a tím mutujícím hlasem jí říkám, že nevím, že asi gympl. Ona mě navedla k tomu, ať zkusím konzervatoř. Nevěděl jsem, co to je, zajímalo mě hlavně to, jestli se tam budu muset učit. Na základce jsem se nikdy učit nemusel a všichni mě strašili, že na gymplu se budu muset drtit, že to už nebude sranda. Když mi řekla, že na konzervatoři jsou předměty jako šerm, step a akrobacie, okamžitě jsem souhlasil. Snažila se mi vysvětlit, že se tam hlásí strašně moc lid a berou jich jen pár. Tak jsme natrénovali nějaké písničky, chodil jsem do sboru, takže zpěv problém nebyl. Připravili jsme nějaké tancování, herecké etudy a monology.
A ono to vyšlo.
Vyšlo. Jak první, tak druhé kolo. Z nějakých tří set lidí brali šest a já jsem se tam dostal jako první. Střední jsem vystudoval herectví na konzervatoři. Ale pak se mi ještě do pracovního procesu úplně nechtělo, ač jsem měl angažmá tady v Horáckém divadle ještě za pana Stránského. Rozhodl jsem se, že zkusím vysokou. Dostal jsem se na muzikálové herectví, taky kupodivu na první pokus. Byl jsem v ročníku s Jitkou Čvančarovou, s Mírou Noskem, Honza Budař byl vedle na hereckém ateliéru. Dařilo se mi, hrál jsem v Městském divadle v Brně, třeba v muzikálu West Side Story…
Proč jste u toho nezůstal?
Zjistil jsem, že jsem člověk, který nemá rád nad sebou někoho. Proto taky teď podnikám. Nemám rád lidi, co něco diktují, a vy víte, že nemají pravdu. Nemám rád, když vy přijdete s nějakým nápadem na zlepšení a ten člověk to smete ze stolu jenom proto, abyste mu nepřidělávala práci. Nesnáším přetvářku. A to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem přestal divadlo dělat. Přetvářka je všude, ale ti herci to umí ještě tak dobře zahrát, že jim to věříte. Ty jsi takovej kamarád, půjdem na pivo a za rohem jsou schopní vám vrazit kudlu do zad.
Co se dělo pak, když jste odešel z Brna, opustil herectví a vrátil se domů, do Jihlavy?
Chvilku jsem dělal v televizi, reportáže pro Novu. Teď je dělá David Pik. Pak jsem dělal nějakou dobu na Hitrádiu Vysočina. Trošičku jsem tam využil aspoň nějakým stylem to, že člověk umí mluvit, že tam měl nějakou jevištní mluvu, výrazový přednes a tak dál. Ale pořád jsem tíhnul k tomu podnikání.
Už několik let jste nedílně spjatý s offroady. Kde se tahle láska zrodila? Z bohémského života je to přece jen trochu skok jinam.
Tíhnul jsem k tomu odmalička. Můj tatínek dělal myslivost. Měli jsme i lesácký traktor, ve kterém jsem s ním jezdíval. Nejdřív tátovi na klíně, když jsem pak dosáhl na volant, tak táta seděl vedle mě a mačkal spojku. Někdy v deseti letech mi to svěřil a řídil jsem sám. Tehdy maminka ležela u chaty, a když viděla, že jsem v tom traktoru a táta nesedí vedle mě, že jedu sám, tak se mínila zbláznit. Dostal strašnej világoš. (smích) Pracoval jsem i s navijákem, jezdili jsme po lese, pracovali jsme hodně s tím traktorem. Tam asi vznikla ta láska k terénním autům. Ale celkově mám rád adrenalin – měl jsem dlouhou dobu motorku, potápěl jsem se, skákal padákem... A už tehdy mě bavila terénní auta. Jezdili jsme na expedice do Rumunska. Líbilo se mi, že s tím můžete jezdit každý den do práce, ale i na expedice, můžete s tím procestovat celej svět, můžete v tom přespat.
Co vás teď živí?
Mám toho více, ale stěžejní je, že mám od obce Rančířov pronajaté nějaké nemovitosti v bývalém vojenském prostoru. Tam se to snažíme nějakým způsobem zvelebovat. Mám pronajatý bývalý muniční sklad. Ten jsme dali celý dohromady, abychom tam mohli upravovat terénní auta a opravovat. Máme pronajatý val kolem bývalého skladu raket, který jsme museli kompletně vyčistit od náletových dřevin, to stálo tři čtvrtě milionu. Vybudovali jsme tam travnatý kaskády na kempování, natáhli jsme tam elektriku a osvětlení. Všechno to bylo v dezolátním stavu. Po tom, co to armáda opustila, to zůstalo nějaký čas prázdné. A tak se rozkradlo, kam kdo dosáhl. To všechno jsme museli doplnit tak, abychom byli schopní tam fungovat. A pak mám asi 20 let společnost na distribuci olejů. Před časem jsem navíc koupil dům v Jihlavě, v historickém centru, který se snažíme postupně předělávat. Je to paradox, nemovitosti ve vojenském areálu se snažím opravovat, ale vlastní barák hotový nemám.
Pořádáte také šampionát, Mistrovství ČR v offroad trialu. To musí dát spoustu práce, je to přece jen na několika místech republiky…
Opravím vás. Už ho nepořádám celý, nechal jsem si jenom ten jeden závod, to jsou ty Pístovské mokřady, moji srdcovku. Já totiž díky pandemii přišel na to, že nejvíc času mi zabírá pořádání šampionátu. Když přišel covid, tak veškeré moje podnikání pokračovalo dál, jenom se nemohly pořádat akce. Zjistil jsem, že mám najednou volných třeba osmdesát procent času. Došlo mi, že je něco špatně, protože finančně mi to přinášelo nula nula nic. Řekl jsem si, a dost. Synovi byl rok. Najednou jsem na něj měl čas, zjistil jsem, že není jenom na fotkách a videu, že fakt jako žije. Jenže jakmile se začala uvolňovat pravidla, tak ani nevíte jak, a najednou jste v tom stresu a koloběhu zpátky. Šampionát je na dané termíny a ty se musejí dodržet. Nemůžete v podstatě nic nikam posunout, být týden jen tak mimo. A když je těch termínů sedm až devět do roka, tak jste permanentně ve stresu. A já už zase byl.
Co to nakonec změnilo?
Zastavily mě vážný zdravotní problémy. Vypadalo to, že syn bude vyrůstat bez táty. Naštěstí to dopadlo úplně nejlíp, jak to dopadnout mohlo. Ač chodím každýho čtvrt roku na kontroly, tak to vypadá, že vás všechny tady budu štvát ještě nějakou dobu. (smích) To už prostě nebyl ten vztyčený prst, hele, brzdi, to už byla ta facka od života: hele, seš v tom zase zpátky, Kratochvíl, začni přemýšlet. Opravdu jsem začal svůj život přehodnocovat, když vám klepe smrt na rameno, tak to musíte přehodnotit. Tak jsem s mistrákem skončil. Je to věc, která mi zabírala nejvíc času a přinášela nejmíň financí. Trvalo to dva roky. A letos je to poprvé, kdy už na ty jednotlivé závody nemusím jezdit. Pořád jsem předsedou Offroad klubu Česká republika, dozoruju to, ale už na těch závodech nemusím být fyzicky.
Pístovské mokřady se konají už teď o prvním zářijovém víkendu. Slavíte desáté narozeniny. Za ty roky se z nich stala hojně navštěvovaná a oblíbená akce. Přesto je dost lidí, kteří si myslí, že těmi těžkými terénními auty ničíte přírodu. Jak to tedy je?
No, a ono je to naopak. Podařila se naprosto unikátní spolupráce. Oslovili nás ochránci přírody s tím, že by museli najímat různé bagry a buldozery, aby tam vytvářeli prostředí, které je pro obojživelníky a další vzácný živočichy přirozený. My jsme jim nabídli, že máme techniku. Že máme auta, která udělají úplně stejnou práci, ale zadarmo. Navíc my si máme kde zajezdit, tím pádem nemusíme jezdit ve volné přírodě. Takže zaprvé je to pod přísným dohledem ochránců, je přesně dané, kdy můžeme jezdit, kdy ne. Přesně na začátku vegetačního období, kdy obojživelníci začínají vylézat zpoza těch kmenů, zpod hromad větví a tak, tak my to s ochránci přírody projdeme, na vlastní náklady zabezpečíme tůně, opáskujeme je tak, aby se tam jezdit nesmělo. Musím říct, že za 10 let, co tahle spolupráce funguje, se nestalo, že by někdo ty pásky přetrhnul.
No ale já vám můžu namítnout, že během závodění a ježdění můžete přece nějakou žábu nebo živočicha přejet. Vždyť je nevidíte…
Může se stát, že přejedeme nějakou žábu, i když ony většinou uskočí. Ale pokud to vezmu slovy přímo ochránců přírody, tak my můžeme zabít jednotlivce, ale vytváříme přirozené prostředí pro populace. Jednou jsme z tůně, kam jsme skočili autem, lovili ropuchu, abychom ji nepřejeli. Fakt se snažíme dělat všechno pro to, abychom té přírodě pomáhali, a ne škodili. Ti obojživelníci tu jsou tisíce a miliony let. Dřív to, co teď děláme my, dělala stáda divokých zvířat. Zubrů, koz a koní, kteří když chodívali pít k těm tůním, tak to rozčvachtali a nedovolili té vegetaci, aby vyrostla. Když vyroste, zastíní tůně, a tím pádem se nemůžou prohřívat, vysají vodu z tůní a ty vyschnou. Jenže pak přišel člověk, zvířata zavřel do ohrad, nebo rovnou vymlátil, a zkáza začala. Ve vojenských prostorech nebo těžebních prostorech se tyhle druhy zachovaly jen proto, že tam jezdila armáda nebo bagry. Vemte si, že když se podíváte na Českou republiku, tak vidíte buď města a zástavby, nebo lesy a pole. Nic mezi. Proto jsou dneska tyhle druhy vzácné, protože jejich přirozených prostředí strašně ubylo. My práci divokých zvířat a následně vojenské techniky suplujeme pod přísným dohledem. Ve svém sloganu máme - Pístovské mokřady, offroad akce na pomoc přírodě. Přesto si pořád hodně lidí myslí, že to ničíme.
Při pohledu na program Pístovských mokřadů člověk najde i řadu doprovodných akcí, jako je třeba malování na obličej. Je to v dnešní době už nutnost, kterou lidé vyžadují? Že už jim nestačí jen offroad samotný, ale potřebují k němu i další aktivity? Jsme už tak zmlsaní? (smích)
Zaprvé nás to baví, vymýšlet věci tak, abychom lidi pobavili. Druhá věc je ta, že dneska prostě na párek v rohlíku a cukrovou vatu nikoho neutáhnete. Hlavně my nechceme být jen akcí pro chlapy, my chceme být rodinnou akcí. Vemte si, že ten chlap sedí doma a řekne, hele, mamko, jsou Pístovské mokřady, já bych se tam chtěl jít podívat. A ta ženská mu řekne, že musí udělat to a tamto, že furt někde je a oni sedí doma. Tak nás vezmi s sebou. Takže my musíme vymyslet program hlavně pro ty děti. Maminka pak spokojeně kouká, jak skáčou na trampolíně, nechají se pomalovat, jezdí si na dětských terénních motorkách, který si jinde nevyzkouší, nebo se sveze v obojživelným pásáku celá rodina.
Bude tam tedy něco i pro ženy?
Máme přímo i soutěž pro ženy, pro něžné pohlaví. Jmenuje se to ženský trial. To, co jedou závodní posádky, si může projet jakákoli žena v našem autě. Je to v sobotu, tuším, ve dvě hodiny odpoledne. Stačí se na místě zapsat a dostane auto. Nepojede pochopitelně se svou Fábií, se kterou jezdí denně do práce, to ne. Dáme jí helmu, zapásáme ji do anatomických sedaček, bude mít kolem sebe rám. Ten trial je ale tak jednoduchý, že se jí nemá, co stát. Počítá se počet couvání, počet dotyků branek, je to jízda zručnosti. Takže i na ženy přímo myslíme. Myslím si, že je to opravdu rodinná akce. No, a chlap tím pádem má ve výsledku čas podívat se na ta terénní auta, kvůli kterým přišel.
A nemá tam tu zpruzelou ženskou. (smích)
Řekla jste to vy jako žena. Já bych si to nedovolil. Mohla by to číst moje žena a ta rozhodně zpruzelá není. Moje žena nám naopak moc fandí, i když sama zaplať pánbůh je spíš na ty děti.
Jezdí s vámi na offroadové akce?
Máme obytné auto, tak jezdíme vždycky celá rodina, když to trochu zdraví a počasí dovolí. Žena se mnou jezdila, ještě když děti nebyly na světě, i na Mistrovství Evropy, vlastně všude. Takže to sdílí tak nějak se mnou, ale že by měla ambice někde jezdit, třeba jen jako spolujezdkyně, to úplně ne.
Připravila: Ivon Kavalierová
Foto: soukromý archiv Tomáše Kratochvíla
