"To máte zvuk, světla, krejčovna, malírna, truhlárna, zámečnická dílna...," pokračuje ve výčtu povinností stage managera jihlavského Horáckého divadla Tomáš Rychetský. Tím ale jeho působení na jevišti zdaleka nekončí. Sám je skvělým tanečníkem a uznávaným choreografem, který má na kontě představení pro velká pódia, muzikály i velkolepé světelné show.
Vaše příjmení - Rychetský, je možná pro Jihlavany spojeno se sportovním obchodem v Husově ulici, který tam léta býval, mířím správně?
Obchod Sport Rychetský měl můj táta, celkem dlouho, takže ano, jsem s tím spjatý.
Tatínek je tedy sporťák. Jak reagoval na to, že z vás bude tanečník? Je to sice pohyb, mnohdy i sportovní disciplína, ale přeci jen se nejedná o klasickou mužskou záležitost jako je fotbal, hokej…
Tak já jsem původně právě hokej hrál. Začínal jsem v pěti, ale v šestnácti jsem skončil. Táta to nenesl úplně dobře. To stejný zažil i s bráchou. Brácha hrál tenis, velmi dobře, ale taky se pak rozhodl v něm nepokračovat. Takže zklamání z tátovy strany tam určitě bylo, ale postupně si zvykl a teď už to bere (smích).
Kudy tedy vedly vaše taneční kroky z ledu na prkna, která znamenají svět?
Z ledu jsem přešel na kolečkové brusle. S pár klukama jsme si utvořili partičku a jezdili spolu. Dneska už by to nešlo, ale tehdy jsme jezdili po hlavní silnici od odboráku až dolu k OMV. Bavil mě takovej ten street style, s tím spojený hip hop a break dance, o kterým jsem pak viděl i zajímavej film. U toho jsem si řekl, že by bylo super, kdybych to uměl, ale nenapadlo mě tehdy, že bych se tím chtěl živit. Začal jsem ale chodit do tanečního studia k Zuzce Moravské, poté i dojíždět k Danielu Zábojovi. Pak jsem se rozhodl, že půjdu na konzervatoř. Vyrazili jsme tam s Davidem Stránským, to je zase judista a vyučený pekař. Protože jsme byli starší, vzali nás na soukromé konzervatoři v Hradci rovnou do pátého ročníku. Ale nám se to po pár měsících nezdálo a chtěli jsme do světa. Teda do světa…do Prahy (smích). Napsali jsme na státní konzervatoř, že jsme studenti pátého ročníku v Hradci a pan ředitel se zaradoval, protože kluci jsou vždycky v tanečním oboru potřeba. A říkal si - ještě pátý ročník, to je perfektní (smích). Jenže my jsme v tom Hradci byli asi jen čtyři měsíce, takže jsme neuměli vlastně nic. Což bylo dost vidět na těch přijímacích zkouškách. Ale on nás hodil do vody, řekl, ať plaveme, a po půl roce se uvidí. A ono se to podařilo.
Zmínil jste, že mužů je v tomhle oboru málo, vážili si vás tedy patřičně?
Ale jo, hýčkali si nás. Měli jsme výhodu, že jsme měli sílu. Hokejista a judista, že jo (smích). Postupně jsme se naučili, jak holky držet a zvedat, a bylo to fajn.
Kde odstartovala vaše taneční kariéra?
Potom jsem šel do Pražského komorního baletu, kde jsem byl tři sézóny, to byla velká škola. Byli jsme takoví elévci, protože na té konzervatoři jsme vlastně byli jen 2,5 roku, ale šéf Libor Vaculík nás vzal. Teď na setkání po 20 letech mi řekl, že bylo vidět, že jsme úplný trdla, ale že to chceme dělat (smích), tak se slitoval. Naučili jsme se tam strašně moc. Pak jsem přestoupil do Národního divadla, kde jsem byl 11 let, to bylo hrozně fajn. Šéfem tam byl Petr Zuzka, který jednou za rok půjčil tanečníkům divadlo a oni dostali příležitost dělat vlastní choreografie. To mě chytlo, ale bylo mi líto, že se vždy jedná jen o jeden večer. Řekli jsme si, že by bylo fajn mít něco vlastního a dělat své vlastní produkce. Založili jsme s Viktorem Konvalinkou a s Pavlem Hejným Dekkadancers, kteří fungují dodnes. Měli jsme úspěch, ale bylo hodně náročné skloubit to s působením v Národním divadle dohromady, navíc přišly i problémy se zády. Dekkadancers na chvíli skončili, ale pak se mi ozvali mladí kluci, že by měli o tu značku zájem, tak jsem byl rád, že v tom bude někdo pokračovat. Doteď s nimi vlastně spolupracuju.
A pak už se kruh uzavřel a následoval návrat zpět do Jihlavy?
Po návratu do Jihlavy, už jsem divadlo dělat nechtěl. Tak jsem tu dva roky tak jako bloumal, nejvíc mě lákal marketing. Pak se v Horáckém divadle změnilo vedení, které ho nastartovalo a posunulo dál. Poslal jsem tam svůj životopis a pan ředitel si mě zavolal a ptal se, co bych tady s tímhle životopisem chtěl vlastně dělat (smích). A já odpověděl, že cokoliv, že bych byl klidně i na obchodním….. Asi mě to k tomu divadlu pořád nějak táhlo. Pár měsíců uběhlo a najednou mi zavolala umělecká šéfová, jestli bych ji neudělal pohybovou spolupráci. Na tu jsem kývnul a už jsem tu zůstal.
Vaše oficiální pozice se nazývá „stage manager“, co vše máte na starosti?
Ve většině divadel se to jmenuje vedoucí UTP (umělecko-technického provozu), což vlastně znamená, že mám na starosti zvuk, světla, krejčovnu, malírnu, truhlárnu, zámečnickou dílnu atd. Mám pod sebou hodně lidí a dávám dohromady tenhle provoz. Kromě toho dělám pohybové věci do představení. Neříkám tomu úplně choreografie. Jde spíš o práci herce s textem a tělem, je to zajímavý a fajn. A pan ředitel mi umožnuje dělat i vlastní projekty, takže občas někam vyjedu.
V kolika letech chodí tanečníci do důchodu?
Teď už tanečníci do důchodu nechodí, to bylo za jiného režimu (smích). Bylo to, myslím, oficiálně ve 42 letech. Teď tanečníci tancují, dokud můžou. Nebo dokud je nevyhodí.
A potom začnou dělat stage managera (smích). Vy ale stále tančíte, je to tak?
V Jihlavě vystupuji ve dvou inscenacích - Barbershop a Swing Heil. Občas si zatancuju, ale čím dál víc mě baví propojovat všechno do sebe. Hraní, mluvení…
S partnerkou tanečnicí a choreografkou jsme oba úplně jiní v tom, co a jak děláme, což je super. Obohacujeme se a doplňujeme. Výsledkem je kompromis…takže občas ustoupí i ona (smích).
S vaším jménem je v branži z nedávné doby spojený projekt Mechanický pomeranč, řeknete nám něco o něm?
Nejznámější zpracování Mechanického pomeranče je asi Kubrickův film, kterej je drsnej, byl i zakázanej. My jsme se pokusili o trošku jinej tvar, jinak jsme to zdramatizovali. Režii dělal Pavel Šimák a podařila se krásná věc, která funguje i přes odklad kvůli covidu. Snažili jsem se udělat násilí z toho díla snesitelnější. Těžko se o tom mluví, je třeba to vidět. Téma je stále aktuální. Jak může společnost manipulovat s jedincem a obráceně, jaké to je, když jedinec manipuluje se společností. Takové poselství.
Na fotkách, které našim čtenářům ukážeme, jsou záběry i z velkolepé show plné světelných efektů. O co jde?
Ty jsou z iMucha show, choreografii jsme dělali s Viktorem Konvalinkou přes dva roky. Je to projekt o Alfonsu Muchovi, vymyslel ho vlastně Michal Dvořák z Lucie. V Japonsku byl na výstavě Muchy a zjistil, že je Mucha inspirátorem pro komiksy a manga. iMucha show je těžké vyprofilovat. Je to vlastně velká audiovizuální show. Projekce, tanec, muzika, zpěv. Je to pro velké haly, a strašně nákladný. Dělalo se na tom pět let. Je to příběh mladého kreslíře komiksů z New Yorku, který potká na výstavě Muchy Francouzku Michelle a zamiluje se do ní. Ona mu odletí a on zjišťuje, že když se dívá na obrazy Muchy, stává se z něj superhrdina. Jeho superschopnost je vstupovat do Muchových obrazů a zároveň kreslit a tvořit. Jeho největší souputník je vlastně zosobnění prachu z tužky, který při kreslení odpadne. A to se zhmotňuje ve velký černý prach, i když se z něj původně mohlo stát umělecké dílo.
Nedá mi to se zeptat na váš poslední počin, dílo, na kterém jste spolupracoval s Tomášem Klusem a Honzou Svěrákem.
Branický zázrak jsme dokončili nedávno. Ozval se mi kamarád, že hledá choreografa pro muzikál, pro který napsal hudbu Tomáš Klus. Tak jsme do toho s partnerkou šli.
Vaše partnerka je tedy také z oboru? Pohádáte se někdy kvůli odlišným názorům na práci?
Denisa Musilová je tanečnice a choreografka, na spoustě věcí děláme spolu. Jsme oba úplně jiní v tom, co a jak děláme, což je super. Obohacujeme se a doplňujeme. Výsledkem je kompromis…takže občas ustoupí i ona (smích).
Naprosto chápu. Takže zpět k Branickému zázraku.
Muzikál je typická „svěrákovina“, hlavně tím, že vychází ze skutečných událostí. Nastěhoval se do Braníku, ukradli mu kolo, druhý kolo, pak mu umyvadlo, okapy, houpačku ze zahrady a tak. Tak přemýšlel, jak to řešit. V té době byl rozhodnutý, že už nechce filmovat. Navíc tenhle příběh se odehrává jen ve čtyřech prostředích, takže je to spíš divadlo než film. Tak je to z toho muzikál. Oslovil Tomáše Kluse, se kterým spolupracoval už na pohádce Tři bratři. A i přesto, že Tomáš je z úplně jinýho světa než on, tak si sedli a skamarádili se. Muzikál je o zpěvákovi ve středních letech, kterému mizí mládí, sláva, věci ze zahrady a do toho má problémy s manželkou, která si nechala udělat plastiku nosu a víček, s čímž on úplně nesouhlasí. Má pubertálního syna, se kterým si nepopovídá a k tom všemu mu volá producent, že už ho nechce vydávat. A ten zpěvák se rozhodne, že to začne řešit. A ze všech těch věcí si k řešení vybere to ukradený kolo. Jde za bezdomovci a stráví s nimi takovou magickou noc, dojde k takový vlastní katarzi sebe samotnýho, přijme svoje špatný vlastnosti a vlastně začíná být rád za to, co má.
Jaká byla spolupráce s Tomášem Klusem?
Já jsem měl vždy rád jeho hudbu. Texty jsou chytrý. Jenom jsem nevěděl, jestli to, co dělá, je částečně póza nebo image. A on takovej skutečně je. Spřátelili jsme se, mám ho rád, je talentovanej, velkej dříč a dobrej člověk ke všem a ke všemu živýmu. Pořád prochází takovou vlastní cestou, jak by měl žít a je hrozně hezký a příjemný to vidět, že je to opravdový. Působí to dobře na všechny. I Honza Svěrák je takovej - hrozně hodnej a milej, dobře se s ním pracovalo. V muzikálu hraje i Veronika Kubařová, ta byla taky fajn. Lidé chodili na zkoušky, i když nemuseli, z toho jsem byl na začátku vyděšenej. Ale oni se prostě chodili podívat, protože jim tam bylo dobře.
Jaká práce vás čeká teď?
Teď v červnu přijde další zázrak, čekáme holčičku. Takže to bude asi největší práce (smích). Jinak samozřejmě divadlo, v zimě pak pohybová spolupráce s Národním divadlem.
Foto: redakce, archiv Tomáše Rychetského
Připravila: Anna Rásochová
