Jediný parkourový kousek, který mi jde fakt skvěle, je zakopnutí o vlastní nohu a pád. Docela mizérie na to, že jdu dělat rozhovor s člověkem, který je ostříleným parkouristou a který svůj velký koníček z dětství přetavil v úspěšné podnikání. Dokonce jsem si jednu chvíli myslela, že je to krasojízda na koni, ale to jsem Martinu Kašiarovi radši ani neřekla. Naštěstí mluvil hlavně on. O celém svém životě – dost inspirativním a plným obdivu – když uvážíme, že je to teprve pět let, co si mohl zřídit živnosťák. Vymýšlet vlastní oblečení začal už v 17 letech na hodinách matematiky, dnes vedou parkourovou akademii, kde mají až pět set dětí, pořádají příměstské tábory, skvěle mu jde marketing, a ještě je na podzim čeká v Jihlavě otevření jediné parkourové haly SpaceTown na Vysočině, která bude svým vybavením zcela ojedinělá. Tak co myslíte? Dřina? Talent? Štěstí? Náhoda?
Martine, z mého úhlu pohledu toho máte nějak moc. (smích) Je vám teprve 23 let. Jste úspěšným parkouristou, sportovcem, ve svém oboru máte jméno, taky svůj vlastní brand s oblečením, parkourovou akademii, vedete tábory. A možná ještě něco dalšího. Tohle muselo někdy a nějak začít a my všichni chceme vědět – kdy a jak? (smích)
Začalo to horolezením, které jsem dělal od sedmi do dvanácti let. V té době začal i ten parkour. Chodili jsme na Rošárnu, protože nikde jinde nebyla stěna, jako je teď v Motorpalu. Pět let jsme se lezení věnovali aktivně, ale pak nás čím dál více lákalo skákat různá salta a tak. Byly tam duchny, žíněnky, trampolíny a bedny. Takže jsme chvíli lezli, a protože jsme měli tenkrát benevolentní trenéry, tak nás nechali na konci tréninku i skákat.
Takže žádné přeskakování laviček na ulici?
S mým kamarádem ze vsi, Matějem Fišerem, jsme skákali kolem Rančířova. Hodně na balíkách slámy. Zkoušeli jsme si takhle různé prvky. Když pak začal parkour v jihlavském Sokole, chtěli jsme se tam přihlásit, ale tehdy nás tam nechtěli, že je to až od patnácti let. Což je paradox, protože v dnešní době to dělají šestileté děti. Na parkour nás pustit nechtěli, tak jsme začali chodit na FunGym, což byla vlastě gymnastika volnější formou. Už tam byla nějaká akrobacie, hrazda, salta. Chodil jsem tam dva roky a pak jsem přešel na parkour.
Měli jste v Jihlavě nějakou komunitu?
Ano. Když jsem začínal, parkour byl hodně v rozkvětu, když mně bylo těch jedenáct, dvanáct let, tak kluci byli většinou o čtyři roky starší. Nikdo o tom nic nevěděl. Bylo to tenkrát takový undergroundový. (smích)
Když jste skákali na veřejných prostranstvích, třeba na hradbách, jak na vás lidé koukali? Mám pocit, že jste byli spíš za vejlupky, co hazardují se životem, že děláte něco špatného…
No jasně, lidi to moc nebrali. Teď už je to jinačí. Volali na nás většinou policajty. (smích) Já mám zkušenost právě z těch hradeb. Byli jsme na dětském hřišti a lezli nahoru po hradbách. Já jsem lezl jako první, kamarád se v půlce zasekl, nemohl nahoru ani dolů. Já to přelezl a jak jsem byl na druhé straně, tak šli zrovna městští strážníci. Běžel jsem dolů, že mu pomůžu, byl mladší, ale zrovna přišli a už si nás zapisovali. Nijak se to tenkrát neřešilo. Jenom nám řekli, že je to nebezpečný a tak. Nebylo nic výjimečného, že na nás spoustu lidí pokřikovalo.
Pořád skáčete a lezete po hradbách nebo už jste z toho vyrostl? (smích)
Už moc ne, no. (smích). S dětma občas chodíme na venkovní tréninky po městě. Celkově se to více přesunulo do tělocvičen a na hřiště.
Já si představuju parkour tak, že běžím, vyskočím, něco přeskočím, udělám salto. Zkrátka samý takový věci, který mě trochu děsí. (smích) Má parkourista nějaké prvky, které tam musejí být, nebo mety, kterých potřebuje, chce dosáhnout? Má to nějakou logiku?
Tohle je zajímavý. Já jsem teď začal dělat kickbox a tam funguje páskování, jsou tam určité levely, jak děti postupují. V parkouru nic takového není. A my teď s kolegy řešíme, že bychom něco takového zavedli v naší akademii. Jinak je parkour fakt hodně volný. Prvky a triky jsou v dnešní době už pojmenované. Hlavní myšlenkou parkouru je dostat se co nejrychleji a nejefektivněji z místa A do místa B.
Některé prvky se jeví poněkud nebezpečně. Bál jste se někdy?
Když jsem byl malý, tak ne. Teďka se bojím víc. Čím jsem starší, tak se víc bojím. Jednou jsem se při saltu na mokré trávě trochu zranil, vykloubil si rameno, jinak jsem dítě štěstěny a nic se mi nikdy nestalo. (smích)
Takže se dá říci, že už jste dospěl? (smích)
Mám spoustu skoků, které už skáču automaticky, ani o nich nepřemýšlím, ale určitě se víc bojím třeba výšek. Člověk to nevnímá jako malý dítě.
Co rodiče? Podporovali vás? Věděli, že někde skáčete po balíkách, vylézáte po zdech, někdy dost vysokých?
Podporovali mě. Jim se to líbilo. Neměl jsem žádný problém. Vím, že spoustu kluků jo, že se o ně rodiče báli, že jim to zakazovali. Ale naši byli v tomhle vždycky super. Mamka je na mě pyšná. Taťka taky, ale nejdříve ho mrzelo, že jsem sekl s vysokou, a rozhodl se věnovat jen podnikání. Teď ale vidí, jak nám to jde, že mě to baví, tak nám taky moc fandí.
Před chvíli jste zmínil akademii. O co jde?
Máme s kolegou Markem Klátilem vlastní parkourovou akademii pro děti, která funguje asi na osmnácti místech na Vysočině a na osmi místech v Praze. Učíme v ní parkour, dohromady k nám chodí asi 500 dětí. Máme pronajaté tělocvičny ve městech. Já mám konkrétně Telč, Batelov, Větrný Jeníkov, Počátky a tak. A kolega Marek má zas víc druhou stranu jako Jihlavu, Havlíčkův Brod, Chotěboř, Ždírec nad Doubravou, Velké Meziříčí.
Když se rozhodnu dát svoje sedmileté dítě na parkour. Co mám udělat? Kde vás najdu?
Máme webové stránky, www.shacademy.cz, tam jsou všechny informace. Pokud se bavíme konkrétně o Jihlavě, tak novinkou je, že budeme mít od podzimu vlastní velkou parkourovou halu SpaceTown, bude to první taková hala na Vysočině. Ale abych neodbočoval, ideálně teda mrknout na náš web a kontaktovat nás, přijít se podívat, vyzkoušet si to. Žádné talentovky se u nás nedělají. Hlavní je, aby se děti nebály. Teda někdy se bojí hlavně ti rodiče. (smích)
Je parkour i pro holky?
Jasně. Máme v akademii spoustu holek a jde jim to.
Pojďme přece jen odbočit k té parkourové hale. Nic takového tady na Jihlavsku nemáme?
Nemáme tady nic takového na celé Vysočině. Parkouristé nemají kde trénovat. My jsme sice v tělocvičnách, ale tam přece jen trochu válčíme s vybavením. Je tam trampolína, švédské bedny, ale pořád tam člověk nemůže dělat všechno. Parkourová hala bude simulovat město. Budeme tam mít dřevěné překážky, nějaké věže, různé zídky, trampolíny a tak. Bude tam i molitanová jáma, kde se dají věci zkoušet bezpečně, protože je to obrovská vrstva molitanu. Takže pokud někdo od podzimu přihlásí své dítě k nám na parkour tady v Jihlavě, budeme už trénovat tam.
Žádné talentovky se u nás nedělají. Hlavní je, aby se děti nebály. Teda někdy se bojí hlavně ti rodiče. (smích)
Musíme se zmínit i o vašem podnikání, protože mít ve 23 letech rozjetou vlastní značku s oblečením, která celá vzniká v Jihlavě, a do toho vést akademii s dětmi, přiznám se, že máte můj obdiv. V kolika jste se pustil do byznysu?
Já bych chtěl hlavně říct, že to nedělám jenom já sám, ale mám ještě kolegu Marka Klátila a zbytek týmu, sám bych to dělat nemohl. Oblečení jsme začali řešit ve chvíli, kdy nás začali zvát s parkourem na různé akce. Chtěli jsme mít pohodlné, a hlavně stejné oblečení. Bylo to na střední, někdy v sedmnácti. Začali jsme si s kamarádem Vojtou Zboroněm v matematice kreslit loga a navrhovat oblečení. Moje tehdejší přítelkyně Jana Vojtěška Skálová byla šikovná na grafiku, tak takhle to začalo.
Takže jste si „z pískoviště“ běžel hned pro živnosťák (smích)?
Nevědomky jsme si to takhle dobře načasovali. Nevím, kdy přesně to bylo, ale mamka mi říkala, že hned jak mi bylo osmnáct, tak jsem si běžel pro živnosťák. Na oblečení jsme si našli firmu přímo v Jihlavě, sídlí v Jihlavanu. Jsou moc šikovní a byli hrozně ochotní. Asi jak viděli mladé lidi a líbilo se jim, co děláme, tak nám byli ochotní udělat na začátek jen pár kousků.
Kde jste vzali peníze na rozjezd?
My jsme to nějak poskládali z brigád, co jsme měli. Já si myslím, že jsme dali dohromady nějakých 40 tisíc, za které jsme to nechali vyrobit. Něco jsme si nechali ještě na marketing. Něco jsme ušili a kamarádi si to začali kupovat, to bylo fajn, že nás chtěli podpořit. První várky jsme prodali strašně rychle.
Martine, shodly jsme se tady v redakci, že se na vás dobře kouká. (smích) Děláte i modela?
Už ne, už jsem to předal mladším. (smích) Dneska jsme zrovna fotili novou kolekci. Jsem většinou v tom pozadí.
Taky mě zajímá váš osobní život. Máte přítelkyni, se kterou můžete tohle všechno sdílet?
Moje přítelkyně Sabina je tělocvikářka, funguje se mnou i v naší akademii, na některých místech trénuje. Je šikovná a s dětmi jí to taky baví. Ve volném čase, kterého tedy moc není (smích), se snažím trávit čas s ní. Poslední rok společně dost cestujeme a zkoušíme nové sporty. Po deseti letech jsem se dokonce vrátil i k lezení po skalách.
Ještě taková otázka pro mladého muže na konec: co auta?
Když mi bylo dvacet, tak mě hezká a rychlá auta lákala. Svůj klukovský sen o hezkém autě už jsem si splnil a teď beru auta spíš jako prostředek, který mi pomáhá zvládat objíždět všechny akce a tréninky. Prý jezdím jak důchodce, říká moje přítelkyně. (smích)
Připravila: Ivon Kavalierová
Foto: archiv Martina Kašiara, www.stayhero.cz
