21. října 2022
12 minut čtení

Tereza Hliva: Na šále tančím. Co umím, předávám dětem. Nejedeme na výkon, stresu už je na ně všude dost

Jako dcera hokejového mistra světa a olympionika byla Tereza vedená ke sportu odmalička. Ona sama je mistryní ČR v akrobatické gymnastice, získala i titul Trenérka Jihlavy. I když po střední škole na několik let skončila za bankovní přepážkou, na čas si odskočila na vysokou nebo za plotnu vlastního veganského bistra, tak ale pořád se jako červená nit táhne jejím životem milovaná gymnastika. Tedy vlastně spíš jako červená šála. Šála, na které ji dnes můžete vidět při nejrůznějších představeních, nebo dost možná trénuje vaše děti. Sama má dvouletého chlapečka a je teď čerstvě vdanou mladou paní, takže se loučí s celoživotním oslovením Benáková a učí se slyšet na nové příjmení - Hliva. Také je poměrně nově koordinátorkou vzdělávacích aktivit pro školy při Centru dokumentárních filmů Kina Dukla, ale odpoledne už se zamotá do šály a dává dětem z Jihlavska možnost stát se čímkoli, co si jen budou přát – pohybem a s grácií.

TEREZA HLIVA SVÝMI SLOVY

„Já jsem měla takovou zvláštní cestu. Po střední jsem věděla, že hned nechci jít na vysokou. Nějak mě to nebavilo, a ještě pořád jsem sportovala. Hledala jsem práci a nastoupila jsem do banky. Na různých pozicích jsem tam strávila šest let, což teď zpětně nechápu, jak jsem mohla vydržet. (smích) V Praze, kam jsem se na čas odstěhovala, jsem nastoupila do banky znovu jen proto, že jsem nic jiného neuměla, a taky proto, že jsem potřebovala peníze do startu. Hlavně na vysokou školu, na kterou jsem se nakonec rozhodla jít a kvůli svému věku už jsem ji musela platit. Dostala jsem se na soukromou vysokou školu. Moje spolužačka byla například i Kateřina Kornová nebo Martina Sáblíková, i když jsme se skoro neviděly. První rok byla pohoda a druhý rok se to nějak zvrtlo a já jsem té škole přestala věřit. Na všechny zkoušky, které byly fyzické, když je člověk nechtěl dělat, tak stačilo napsat seminárku a dostal zápočet. Nechtěla jsem toho být součástí a skončila jsem. V Praze jsem nakonec zůstala tři roky a zase se vrátila domů do Jihlavy, ačkoli jsem vůbec netušila, co budu dělat.

Terezo, jako malá jste se v jistý okamžik rozhodla pro jediný sport, gymnastiku. Tahle volba ale zdá se, ovlivnila celý váš život...

Táta začínal v Dukle a my jsme s ním hodně cestovali. Já jsem nechodila do školky, protože jsme žili ve Finsku. O mě a staršího bráchu se starala mamka, která nás taky vedla ke sportu, táta doma moc nebyl. Vyzkoušela jsem sporty jako krasobruslení, koně, tenis a pak nastal zlom, kdy jsem se musela rozhodnout pro jednu věc. A mě nejvíc bavila gymnastika. Ač jsem spíš dispozičně stavěná na moderní gymnastiku, tak jsem dělala gymnastiku sportovní - kladina, bradla, přeskok. Cvičila jsem celý život v Sokolu Bedřichov pod Renatou Kejnovskou. Začínaly jsme sportovní gymnastikou, pak jsme dělala team gymy, podiové skladby, a nakonec jsme skončily u sportovní akrobacie. Ta nás dost bavila, ale nebyly tady takové podmínky, tak jsme dost často jezdily trénovat do Prahy. Ta párová akrobacie je dost podobná těm novocirkusovým disciplínám. Cvičila jsem s Ráďou Krásenskou, se kterou jsme měly pak Divokou rýži.

Jak vás napadlo mít veganské bistro zrovna v Jihlavě?

Ona tenkrát, když jsem se vracela z Prahy, žila v Londýně, pracovala tam ve veganském bistru. Už tam taky byla asi třetím rokem a zvažovala, kam se posunout dál. Tak jsme se rozhodly, že si tady v Jihlavě otevřeme veganské bistro. Prostě jsme se zbláznily. (smích) Úplně první veganské bistro v Jihlavě.

Lidi chodili od prvního dne. Já spíš vařila, Ráďa pekla. Dělaly jsme i veganské dorty. Jenže jsme si vzaly na začátek příliš velké sousto, když jsme se rozhodly jet od rána do večera, o víkendech pak na různé food festivaly. Dělaly jsme i workshopy pro lidi, soukromý život šel zcela stranou. A tak jsme se na tom doslova uvařily. Stala se z nás závodní jídelna, která měla často vyprodáno už o půl dvanácté. Kuchaře jsme si dovolit nemohly, třetího člověka jsme neuživily. Naše snaha vrátit to zpět do kavárny už byla marná. Zkoušely jsme to skoro tři roky, ale Divoká rýže už prostě není. A já, když jsem otěhotněla, tak první den jsem šla do masny. O té doby už veganství neřeším. (smích)

Jak jste se dostala k šálám?

Když se otevřel DIOD, tak Karolína Koubová s Adamem Hruškou otevřeli lekci závěsné akrobacie. Naučila je to Eliška Brtnická a hrozně se jim to zalíbilo. Já jsem právě s Ráďou Krásenskou otevřela kurz pozemní akrobacie pro děti. Když jsem se vrátila z Prahy, Karolína otěhotněla a oslovila mě, jestli to nechci převzít. Začala jsem trénovat s Adamem a jenom dospěláky, jenže ti mě nebavili. Potřebuju dětské duše. A tak jsme otevřeli kurz pro děti. Začínali jsme s deseti dětmi, teď máme 260 členů. Hodně dělají sociální sítě a příměstské tábory. Nejedeme na výkon. Doba se mění. Rodiče přemýšlejí jinak. Stresu je na děti tolik, že vést je k vrcholovému sportu chce málokdo. Chtějí, aby si spíš něco užily. A my si to užíváme. Děti do ničeho netlačíme, ale zároveň mají možnost sebeprezentace.

Jaké máte kapacity, pokud mluvíme o počtu šál?

Máme šest šál dole v DIODU. My jsme pod Sokolem Jihlava a i díky sponzorskému daru od jednoho rodiče a příspěvku Sokola Jihlava, nám mohli udělat závěsný systém i v tělocvičně. Tam těch šál může být třeba dvacet. Primárně ale máme zázemí v DIODU. Do Jihlavy se z Prahy vrátil Tomáš Fiala, který nám začal hodně pomáhat. Nabral v Praze zkušenosti s novým cirkusem a žonglováním a od září jsme tak mohli díky němu udělat v Jihlavě cirkusovou školku a školu. Mám hroznou radost, že od září vznikl další oddíl, ten vede právě Ráďa Krásenská, a je to vlastně takový pohybový dramaťáček, protože nový cirkus musí mít většinou nějaké základy v herectví. A to je cesta, kterou bychom pro děti chtěli. Začít ve školičce, pak přejít na dramaťák, ale zároveň k tomu mít nějakou svou disciplínu. Nemusí mít atletickou postavu, o tom to není. Snažíme se brát všechny, ale je moc velký zájem. Vypíšeme nové kurzy a hned se naplní. Ale snažíme se doplňovat i v průběhu, když je to možné.

Vezmete i mě, když je mi jednačtyřicet? Můžu ještě viset na šále? (smích)

Rozhodně. A klidně vám může být i padesát nebo šedesát! Máme i kurzy pro dospělé. Ty vede Katarína Ruschková, Pavlínka Vavrdová a právě i Lucka Vopálenská a Adam Hruška. Teď už jsou dvě lekce. Jsou úplně pro všechny, stačí jen chtít, nemusíte mít žádné proporce modelky. I když sám sebe člověk neunese, tak ta šála nám umožní dělat různé uzle, na kterých člověk může cvičit, než si vytrénuje ty správné svaly. Tak lze dělat spoustu prvků jenom dole. Nebo když se někdo bojí výšek, tak my ho nenutíme nikdy lézt nahoru. I úkoly máme rozdělené podle našich možností a nátur. U mě děti třeba vědí, že u toho musí hezky vypadat. To jsem asi vycepovaná z gymnastiky a baletu. Snažím se, aby byly narovnány, kolena dobrá, špičky, zvednutou bradu. Myslím si, že pro jejich sebevědomí a prezentaci je to důležité.

Váš muž je taky z oboru? Zavěsili jste se do sebe někde na šále? (smích)

Já jsem vlastně už měsíc vdaná. (smích) Všude říkám Benáková, ale jmenuju se teď Hliva. Tereza Hliva. Jako ta houba, ale bez diakritiky. (smích) Manžel má slovenské předky, a já chtěla mít tuto variantu příjmení, přijde mi krásná. On je z úplně jiného oboru, je šéfredaktorem časopisu FOTO. Má svůj časopis. Je Brňák a tam má i svůj cyklistický klub. Asphalt cycling club a jezdí na silničním kole, takže různě pendlujeme. Ale více jsme tady a do Brna jezdíme.

Samozřejmě jsem ho donutila si šály vyzkoušet, ale říkal, že to v životě dělat nebude, že to strašně bolí. Ono to totiž tak jakoby škrtí nohu, ruce i prsty vás bolí, ze začátku. Říkáte si, panebože, proč to ti lidi dělají. Pak se vytvoří nějaká závislost, že chcete překonávat výzvy. Máme takový zlomový prvek, říká se mu catcher. Akrobat se musí dostat hlavou dolů, a to je výzva, bod, kam se chceme dostat.

Takže jste ve výškách jako doma?

Já sama se třeba výšek obávám. Nikdy jsem nedělala pády, kdy se člověk namotá a pak se smotá dolů. To není nic pro mě. Já mám raději statické, elegantní věci na efekt. Pak jsou trenéři, kteří pády milují, dělají je a učí je. A děti to milují. V DIODU máme výšku 6,5 metru, ale reálně cvičíme tak ve čtyřech, pěti maximálně. Musím zaklepat, že zranění na šálách jsme neměli snad nikdy žádné.

Nová práce v Centru dokumentárních filmů

Terezko, vy jste teď pracovně zakotvila v Centru dokumentárních filmů v kině Dukla. Povězte nám něco o své práci? A samozřejmě, máme před festivalem, začíná v úterý. Na co nás nalákáte? Co všechno zařizujete? Povídejte, přehánějte...

V CDF pracuji od září, naskytla se mi výjimečná možnost nastoupit na pozici koordinátorky vzdělávacích aktivit po Lucii Petříkové, která odešla za milými povinnostmi.

V centru pořádáme vzdělávací cykly, přednášky, workshopy a filmové projekce pro studenty a veřejnost. Ve všech kurzech klademe důraz na spojení mediální filmové výchovy s kritickým pohledem na různé typy audiovizuálního obsahu.

Mám báječné kolegy, Přemysl Martinek, Šimon Bauer a Lenka Zajoncová, dovolím si říct, že jsme jedni z těch šťastlivců, pro který se práce nestala prací, ale vášní a životním stylem. 

Během festivalu bych vás ráda pozvala na speciální programy pro děti a studenty Ji.hlava dětem. Program je letos opravdu nadupaný. Výtvarné dílny pro nejmenší, filmařský workshop, kde se děti naučí natáčet a stříhat, cirkusová škola se zkušeným žonglérem, animační dílna, děti budou mít možnost vyzkoušet si práci s TikTokem, tvořit filmovou hudbu, ale třeba si i vyzkoušet jízdu na prkně s místním rodákem z Jihlavy s Tomíkem, který je opravdu špička ve svém skatebordingovém oboru. A mnoho dalšího. Mrkněte na web https://www.ji-hlava.cz/detem

Miluji Jihlavu v tomto podzimním období, jsem hrdá, že se festival koná právě v Jihlavě a velký dík patří především Marku Hovorkovi, ale i obrovskému týmu lidí, kteří dokáží, aby při festivalu všechno fungovalo. Smekám a těším se na tu báječnou atmosféru. Určitě přijďte také.

Jste Jihlavačka od narození. Otázka na závěr našeho povídání musí patřit Jihlavě. Co děláte ráda, jaká jsou tu vaše oblíbená místa?

Zverimex, tam prostě nejlíp vaří, to máme hrozně rádi. Pak si rádi chodíme dát dobrý pivečko Madcat buď do pivovaru, nebo kdekoliv ho točí. Ještě jsme s manželem koupili pozemek v Kamenici, tam máme ten pivovar za humny. (smích) Já ráda tady chodím do kina Dukla, to miluju. Mám ráda jihlavskou knihovnu. Tady tuto kavárnu Bau Bau, Art coffee taky, tam mají dobré kafe. Já jsem v Jihlavě moc ráda. Nemám pocit, že by se tady nic nedělo, jak mnozí spílají na sociálních sítích. V Jihlavě se děje spoustu věcí, je tady spousta skvělých lidí, kteří chtějí něco dělat a dělají. Samozřejmě, mám taky spoustu výtek, ale můžu říct, že ač žiju v centru, cítím se tu celkově bezpečně.

Připravila: Ivon Kavalierová
Foto:  archiv Terezy Hlivy

Dále doporučujeme


Ulice Jana Masaryka se proměnila v barevnou promenádu. Festival Landscape chce otevřít diskuzi o veřejném prostoru

Ulice Jana Masaryka se proměnila v barevnou promenádu. Festival Landscape chce otevřít diskuzi o veřejném prostoru

Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě otevřela pět výstav, včetně zvukové

Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě otevřela pět výstav, včetně zvukové

Landscape festival: nevšední instalace v ulicích Jihlavy

Landscape festival: nevšední instalace v ulicích Jihlavy

V Jihlavě bude v létě zavřený jeden vjezd na náměstí kvůli propadlé komunikaci

V Jihlavě bude v létě zavřený jeden vjezd na náměstí kvůli propadlé komunikaci

Den otevřených zahrad na Vysočině už příští víkend

Den otevřených zahrad na Vysočině už příští víkend

Vysočina chce letos nabídnout další dotace na kotle pro rodiny s nízkými příjmy

Vysočina chce letos nabídnout další dotace na kotle pro rodiny s nízkými příjmy

Pátrání po zmizelém traktoru se proměnilo  v hledání jehly v kupce sena

Pátrání po zmizelém traktoru se proměnilo v hledání jehly v kupce sena