Když mají druzí pocit, že vám mohou koukat až do talíře, a soudí, aniž by vás dobře znali, tedy bez podstaty a souvislostí, nemusí se vám chtít jakkoli to komentovat nebo o tom hovořit. O to více si vážím toho, že moji nabídku k rozhovoru přijala Jihlavačka, tanečnice a rozvodová právnička Ester Pohanková, a že byla otevřená a upřímná. Tahle energická žena dělala odmalička gymnastiku a balet, přičemž to druhé ji učil její táta, který byl úspěšným tanečníkem. Časem u něj ale převládla kariéra podnikatelská, pro níž měl jistojistě vrozené vlohy, což ale v citlivém věku vnímala Ester nejvíce tak, že rodinný život šel do pozadí až za ten pracovní. Rodiče byli v plném nasazení v podnikání a ona najednou přicházela pro ni zcela nepochopitelně o kamarády. Jako malá holka to nechápala, jako větší holka se snažila všem dokazovat, že všechno zvládne sama i bez zástěrky svého příjmení. Vystudovala gymnázium, vysokou školu, odjela studovat do Spojených států a vdala se. Dnes je šťastně rozvedenou a spokojenou maminkou dospívající dcery Rachelky a dvouletého synka Samuela, milující partnerkou i majitelkou tanečního studia, kde se s kolegyní a blízkou přítelkyní Terkou věnují dětem od tří let. A proč se rozhodla zasvětit svůj život dětem a svoji kariéru zrovna rodinnému právu?
Ester, zavzpomínej na své dětství v Jihlavě…
Moje dětství. Chodila jsem na Rošárnu, od šesté třídy jsem byla na jihlavském gymplu. Odmalička jsem dělala balet a gymnastiku, to druhé mě učil můj taťka, takže to bylo opravdu hodně nekompromisní. (smích)
Táta? Takže taneční vlohy máš po něm?
Talent jsem dostala do vínku určitě po obou rodičích. Seznámili se v jihlavském tanečním souboru Svišť. Táta soutěžně tancoval latinu a standardní tance, a co vím, docela se mu dařilo. Jezdili závodně po republice a často vyhrával, což dodnes dává velmi rád k dobru při vzpomínání na jeho taneční léta. (smích) Na vojně byl díky tanci v Táboře ve vojenském uměleckém souboru. V Jihlavě potom učil moderní gymnastky balet, na zimáku býval tenkrát baletní sál, kde gymnastky trénovaly.
Takže jsi původně gymnastka?
Gymnastiku jsem dělala osm let, ale nenaplňovala mě, vadil mi zejména způsob vedení celého klubu, protěžování gymnastek, nikoli podle jejich šikovnosti a tvrdé dřiny. Nejhorší bylo, když nás pravidelně jezdily trénovat Rusky, říkaly jsme tomu „čínské mučení“, lámaly nám nohy, nutily držet dlouhé minuty ruce v pozicích u tyče… Mě to spíše vždycky táhlo k tancování. Když mi bylo třináct let, dělal se tu konkurz do taneční skupiny Crash. Tam jsem se seznámila s partou lidí, s nimiž jsem pak dospívala. Tréninky jsme měli několikrát týdně. To mě moc bavilo. Byla to ta nejkrásnější léta.
Máš sestru, ta taky tancuje?
Sandra je o pět let mladší a byla mým pravým opakem, i když vzhledově vypadáme prý úplně stejně, jenom ona je blondýna. (smích) Snad mě za tuhle historku nezastřelí… Táta se jí samozřejmě taky snažil vést k pohybu, tak ji jednou přesvědčil, aby to šla aspoň na tu gymnastiku zkusit. Přišla na trénink, donutili ji udělat kotoul a jí z toho bolela hlava. Sedla si na lavičku a řekla, že už to v životě dělat nebude a nikdo ji už nikdy v dětství nedonutil k nějakému sportu. (smích)
Jaké jsi měla dospívání? Vymetala jsi hodně jihlavské kluby? (smích)
No, díky tomu, že jsem tancovala v Crashi, tak jsem se po večerech vůbec někam podívala. (smích) Vystupovali jsme po večerech, někdy i v noci. Naši mě nikam pouštět nechtěli, hlavně táta. Vždycky, když jsme někam šli, tak se za mě někdo starší, zejména trenérka, musel přimluvit. Mamka jim věřila. Taťka jim nevěřil, byl velmi přísný. (smích) Takže jsem nechodila do áčka, ani do žádných klubů. Chodila jsem v neděli na „dětskotéky“ do Netopýra, do osmi doma. (smích) Do půlnoci jsem mohla vyrazit až od šestnácti. (smích)
Po revoluci začali tví rodiče hodně podnikat. Jak na tohle období vzpomínáš, jaké to bylo?
Bylo mi deset, když začali rodiče podnikat. Byla to velká změna, řekněme, raketový start s velkou rychlostí a plným nasazením, pro ně pro oba. Začínali s jedním obchodem s potravinami, potom byly čtyři. Pro mě to znamenalo také změnu, a to, že ze spousty kamarádů jich najednou bylo méně a méně. Nechápala jsem proč. Bylo to pro mě jako pro dítě vnitřně náročné. Mamka občas vzpomene historku, když mi bylo jedenáct, jak jsem za ní přišla, když žehlila, a ptala se se slzami v očích: mamko, proč jsou lidi tak zlí? Dnes už se nad ní obě jen pousmějeme.
Období podnikání rodičů jsem vnímala tak, že taťka byl od rána do večera v práci, mamka byla také v plném nasazení, když odjela z obchodu, jela pro nás, kroužky, domácnost. Pamatuji si, jak se u nás doma u večeře každý večer řešilo, kolik zbylo rohlíků a mléka. (smích) Po Večerníčku jsme šly se ségrou spát. Tátu jsme moc neviděly, nejvíce o víkendech. Spoustu lidí nevidělo a dodnes nevidí, nebo nechce vidět to, kolik úsilí to všechno naše stálo. Kolik tomu obětovali, jak moc se snažili, abychom se měli jako rodina dobře, když padli komunisti. Našim to samo nespadlo do klína, jako nikomu, kdo něco vybudoval od nuly, je za tím spousta dřiny. Táta měl po revoluci odvahu do toho jít, je v tomhle neskutečný střelec, mamka mu byla a je velikou oporou. Stejně tak mohl tenkrát začít podnikat úplně každý…
Setkávala ses často s předsudky? Že jsi ta Pohanková?
Ano. To jsi řekla hezky, předsudky. Těžce jsem dříve, jako dítě a dospívající, vstřebávala a zpracovávala hloupé a zlé řeči, pomluvy. Jsem v povaze taková ta spravedlivá holka, která tehdy chtěla vykřičet do světa a všem dokazovat, že takové řeči nejsou pravda, všem jsem všechno chtěla vysvětlovat, když měl někdo potřebu cokoli říkat, aniž by o naší rodině či o mně cokoli bližšího a pravdivého věděl. Většinou jsem se to snažila dokazovat lidem, kteří za to nestáli. Člověk dospívá, učí se, vnímá a přehodnocuje s přibývajícím věkem spoustu věcí, a tak jsem se v dospělosti posunula dál, tím pro mě správným směrem. Dospěla jsem k tomu, že nemám zapotřebí cokoli komukoli vysvětlovat, každý si žijeme svůj život, jak nejlépe umíme, a kdo pomlouvá, soudí a hodnotí ostatní, třeba už jen podle nějakého příjmení, sám není ve svém životě spokojen a namísto řešení svých problémů je pro něj snazší řešit životy ostatních. Jak říkávala moje babička, nikoho nesuď, jeho boty nenosíš. Tady mě třeba napadá jedna úsměvná, zaručeně pravdivá historka. Když jsem odjela na vysokou studovat angličtinu do Ameriky, tak se po Jihlavě povídalo, že mě tam naši uklidili, protože jsem závislá na drogách. (smích) No není to krásná a názorná ukázka logiky a zdravého rozumu – poslat někoho přes sedm tisíc kilometrů daleko mimo jeho dosah, aby byl zachráněn? (smích) Takže jsem přestala lidi o čemkoli přesvědčovat, je mi to jedno. Naopak se nad různými řečmi mnohdy od srdce zasměju. Ale díky tomu všemu, co jsem zažila a prožila, vím, že je moc důležité obklopovat se fajn lidmi. Těmi, kteří jsou skuteční přátelé, kteří tě mají rádi právě proto, jaká jsi, a ne kdo jsi. A je pravdou, že až když jsem přestala mlátit hlavou o zeď a myslet si, že všechno změním a že změním názory lidí, kteří si v podstatě stejně budou myslet přesně to, co sami chtějí bez ohledu na pravdu, protože ta je ve skutečnosti nezajímá, tak stačilo změnit svůj přístup. Lidé, kteří mají přijít, přijdou. Ale než přišli, to to trvalo… (smích) Je to jenom o svém přístupu a pohledu, pak si do života začneš přitahovat ty fajn lidi. Mezitím jsem samozřejmě udělala taky spoustu chyb, které člověk dělá, když má špatné období. Jak říkávala moje babička, zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Ač chybovat je lidské, důležitá je vždy sebereflexe, a ta mi rozhodně nechybí. Je potřeba umět se omluvit, když se člověk nezachová v souladu se svým svědomím.
Ale my jsme teď v období, kdy nejsi vůbec zoufalá, kdy jsi naopak velmi šťastná…
Ano, ano. Mám dospívající dceru Rachelku a dvouletého Samíka a skvělého muže, který je mi velkou oporou. Jsme zdraví. To je to největší štěstí, které mám. Víc není.
Děti máš s velkým věkovým rozdílem. Jaké to je?
Rachelku jsem rodila ve 28 letech, Samíka ve 40 letech. Je to úžasné. Vůbec jsem to nebrala tak, že jsem stará máma, což samozřejmě klidně takhle někdo brát může, ale já vůbec. Rachelka si vždycky přála sourozence, ale já vnitřně cítila, že by to nebylo to správné, myslím s některými partnery (smích). Po rozvodu jsem doslova lpěla na tom, abych našla toho pravého muže do života, který bude mít takové a takové vlastnosti, zásady a hodnoty, které jsou mi vlastní, a úpěnlivě věřila, že teprve potom budu šťastná. (smích) Taková blbost. (smích) No a pak se odehrálo mnohé a já si řekla, že na to už asi prdím, že štěstí nespočívá ve věcech, v novém autě, v partnerovi. Uvědomila jsem si, že jsem šťastná přesně tak, jak žiju, jak to je, že své štěstí mám ve své dceři, v nás. Že dělám práci, jaká mě baví. A teprve když jsem si tohle sama v sobě uvědomila, pak se najednou objevil někdo, kdo byl jinačí než ostatní, a bylo to. (smích)
Jsi vystudovanou právničkou. Pracuješ i teď?
Teď jsem ještě na rodičáku a vypomáhám našim v rodinné firmě, v advokátní kanceláři, kde jsem byla před mateřskou, ještě nejsem. Věnovala jsem se hlavně rodinnému právu, rozvodům, péči o nezletilé děti, a k tomu se chci také vrátit, to mě naplňuje a nechci se toho vzdát.
Proč ses rozhodla věnovat zrovna rodinnému právu a rozvodům?
No, tohle právo zrovna každý právník, advokát dělat nechce, to je pravda. (smích) Podle mě tuto oblast práva nemůže dělat každý. Ale jen ten, kdo to tak má vnitřně nastavené, víc vnímá a cítí. Téměř vždy jsou tam hodně emoce, málokdy se rodiče rozvádí v klidu a míru a jsou schopní bez emocí vyřešit péči o své děti. Takže nastávají mnohdy vypjaté situace. Klient potřebuje cítit tu empatii svého právního zástupce, to nasazení, že pro něj udělá to nejvíc a nejlepší, co jen půjde. Že se za něj postaví u soudu a bude se za něj „bít“. Jak říkám, mnohdy ta řízení o péče o děti jsou velmi smutná, emočně vypjatá a bolavá. Tady cítím, že pomáhám nejen klientovi, ale i jeho dětem. Jsou to někdy opravdu velké a složité životní příběhy… Rozhodně to není emočně ploché obchodní právo, to by mě ani nebavilo. Mě baví tohle, to mi dává smysl, pomáhat nejen právně, ale i lidsky. Baví mě všechno, co je spojené s dětmi, i když je to často na psychiku náročné.
Baví tě všechno, kde jsou děti. To jsi mi udělala hezký oslí můstek k tvému dětskému tanečnímu klubu. Letos máte výročí, že?
Dětský taneční klub 4.S.E. jsem založila v roce 2010, kdy bylo otevřeno také Taneční studio ESSI, tedy jedeme třináctou sezónu. Začátky byly náročné. Moje první volba kolegyně, která se mnou začínala ve studiu a trénovala i děti, nebyla šťastná, každá jsme měla jiné představy o fungování studia a klubu. Letos slavíme deset let, co spolupracuji s Terezkou Macháčkovou, kterou mi do klubu i do života seslalo samo nebe, o tom jsem přesvědčená. Začínalo se s pěti dětmi, v letech před Covidem jsme mívaly 100 dětí v sezóně, nyní máme k osmdesáti dětem, takže do dnešního roku jím prošlo již stovky dětí. Za pár dnů nás čeká jubilejní 10. vánoční představení, které nám bude moderovat kamarád mého partnera Martina, Jakub Kohák. Máme vyprodáno, tak se moc těšíme, bude to skvělá atmosféra.
Jaká je filozofie vašeho studia, co se u vás děti učí?
Mít vlastní taneční studio, to byl můj dětský sen, který jsem si před třinácti lety splnila. Původně jsem tady učila zumbu, která byla hrozně in, na hodinách jsem měla až 60 nadšených tanečnic, vlastně i tanečníci byli. (smích) Postupem času jsem se začala věnovat trénování dětí a vlastně jsem taneční klub založila proto, aby měla Rachelka kam chodit tancovat. Chtěla jsem totiž dát prostor všem dětem, talentovaným i těm méně talentovaným. Nechtěla jsem to hrotit do soutěží, jezdit pořád někde po závodech. Upřednostnit některé děti, které budou vždy nasazované do soutěží, před jinými, které budou sedět a koukat. Ne všichni rodiče takovému přístupu fandí a my chceme, aby u nás tancovali všichni, prostě pro radost. Chodí k nám děti od tří do šestnácti let, jsou rozdělené do čtyř věkových kategorií a skupin. U nejmenších dětí se zaměřujeme na výuku základů rytmiky a základních pohybů a koordinaci. Učíme je týmovému duchu, fungování v kolektivu bez rodičů, naciťovat a vnímat hudbu a hýbat se do ní. Původně jsme se specializovaly na dětskou zumbu, ale od té jsme upustily pro její do jisté míry jednotvárnost. U starších dětí klademe důraz na osobní rozvoj a kreativitu v tanci, projev a vyučujeme rozmanité taneční styly, jako je merengue, raggaeton, salsa, street dance, cumbie a další, je to mix všeho.
Klub máte na Bedřichově, ale ty bydlíš přímo na náměstí. Jak se ti v centru bydlí? Hodně Jihlavských na něj nadává, právem?
Na bydlení v centru miluju to, že je to odevšad blízko. Mám ráda Jihlavu, ale to, co se děje v centru, to je katastrofa. Aby se děti bály chodit některými částmi města domů, to je síla. A pořád se to přehlíží. Večer je to také občas vzrušující. Na náměstí se neustále něco děje, řeší, probíhají bitky, nedávno tu zase byl nějaký zátah. Náměstí se úplně vylidnilo, obchody jsou pryč, lidi jsou pryč… To je škoda. Když jsou tu nějaké kulturní akce, kterých v létě bylo tedy opravdu hodně, je to hned jiné.
Kam ráda v Jihlavě zajdeš?
Moc se nám to líbí v kavárně Paseka a ráda si zajdu tady na jihlavskou Filharmonii Gustava Mahlera, občas vyrazíme na nějaké představení do DKO. Večer je fajn posedět v Retru. Ačkoli teď spíše zajdu do přírody s kočárkem. (smích)
Ester, otázka, kterou na závěr prostě musím položit. Ty tvé vlasy, ten výrazný odstín, díky kterému tě každý pozná. To je nějaký speciální oranžový odstín Ester Pohankové? (smích)
Oranžová, to nemůžu říkat. (smích) To je prosím pěkně měděná! Mám už dvacet let stejnou barvu, chodím pořád k té samé kadeřnici, přítelkyni Lucince. Pokaždé, když jdu od ní, mám to tmavé, ale pak se to vymyje do toho výrazného odstínu. Takže nic speciálního to není. (smích) Jak říká Lucinka, tvoje vlasy se zabarví dle nálady a okolností. (smích) Jsem taková měňavka.
Připravila Ivona Kavalierová
Foto: archiv Ester Pohankové
