Jak jsme již předeslali v nedávném článku, v měsíci říjnu se i my zabýváme celosvětovým tématem prevence rakoviny prsu a podpory nemocných žen. Cílem je zdůraznit důležitost prevence, ale také ukázat, jak se s nemocí potýkají ženy, které potkala. Tato myšlenka – Breast Cancer Awareness Month – vznikla v roce 1985 v USA. Ve stejném roce se narodila i hrdinka dnešního příběhu. Přinášíme vám rozhovor s naší kamarádkou Andreou, nádhernou ženou, která za svůj život stihla vybudovat kariéru modelky, dostudovat, porodit syna a úspěšně bojovat se zákeřnou nemocí. A až vyhodíte posmrkané kapesníky, umyjte si ruce a rovnou si jimi prohmatejte poprsí. Může to zachránit život i vám.
Vím, jak je prevence důležitá. Vím, jak je důležité dělat si samovyšetření. Takhle začal i můj příběh. Díky samovyšetření jsem si našla bulku. Svoje prsa známe, pokud se tam objeví něco jinak, tak trošku znejistíš, ale pořád si říkáš, je to v pohodě. Ale když už jdeš preventivně k doktorovi, tak se prostě zeptáš. Takhle nějak to začalo u mě. Ale dlouho se na žádnou diagnózu nepřišlo.
Když si žena najde bulku, kam má směřovat? Ke gynekologovi? Do mamární poradny?
Já bych šla určitě na tu mamární poradnu rovnou. Klidně se objednat jako samoplátce na sono, protože je to rychlejší, než čekat na žádanku. A tam ti lékařka řekne, co dál.
A tady v Jihlavě máme mamární poradnu?
Máme. V republice je pár akreditovaných mamárních center. V Jihlavě je, doporučuju objednat se tam. Po sonu má člověk výsledek okamžite, tak člověk hned ví, na čem je. Pokud se tam něco lékaři nezdá, tak se to i u mladších ročníků kontroluje mamografem. A pokud se najde nějaký útvar, tak se dělá biopsie, ale ani to ještě nemusí vůbec nic znamenat.
Tobě bylo v době, kdy sis při samovyšetření nahmatala bulku, 32 let. Jaký jsi zvolila postup?
Já jsem si dala kolečko lékařů. Prvně jsem šla na gynekologii, pak k obvodní lékařce, pak jsem řešila, jestli to nemůže být třeba negativní účinek na očkování. Šla jsem tehdy na druhou dávku očkování na neštovice, tak jsem se zeptala lékařky. To byl také první člověk, který poznal, o co jde. Druhou injekci už mi nedala a zároveň mi popřála hodně štěstí, co mi přišlo v mé nevědomosti velmi zláštní. Nádor byl spíše v podpaží než v prsu, takže bylo ve hře, že jde o uzliny, dokonce jsem slyšela, že to může být zarostlý chloupek. Potom jsem se objednala jako samoplátce na sono, kde se ukázalo, že tam nějaký útvar opravdu je. Velmi zvláštní ale je, že na stejném vyšetření jsem byla necelý měsíc před tím, než se bulka objevila. Vše bylo tehdy v pořádku, takže z toho důvodu jsem byla naprosto klidná. Myslela jsem si, že nádor se přece za měsíc neudělá…
Po sonu tedy pokračovala další vyšetření?
Druhý den následovala biopsie. Na výsledky jsem čekala deset dní. Byl pátek. Nebyla jsem nervózní, ale chtěla jsem dopřát všem blízkým, kteří měli strach, klidný víkend. Přijela jsem asi deset minut po ordinačních hodinách, čekala jsem, že mi vynadají, ale když jsem přijela, tak mě sestřička pohladila po tváři a pozvala dovnitř. Měla jsem asi minutu, než jsem si sedla do křesla v ordinaci na to, abych si uvědomila, že to fakt není dobrý. Ráno odcházíš do práce jako zdravý člověk a v poledne je z tebe onkologický pacient. Teď na tebe chrlí spoustu věcí, kam máš jít, co tě čeká, jaké jsou prognózy… Ale jediný, co vnímáš ty, je to, že máš doma tehdy čtyřleté dítě, na které jsi sama, takže prostě nemůžeš mít rakovinu. Nemůžeš ho tady nechat.
Během nemoci mi pomáhali hlavně rodiče. Ti jsou nejvíc. Držela jsem si byt, protože jsem nechtěla, aby mě syn viděl, když mi bylo nejhůř. Takže mamka se starala o něj a táta po práci o mě. Střídalo se u mě takový to nejbližší okolí kamarádů, hlídali mě, vařili mi. Moc mě dojímalo, jak byli nastavení mi pomoci.
Byl syn tedy ten největší hnací motor, jak to všechno vybojovat?
Určitě. A tak je tomu i dnes. Každý si najde to svoje, proč bojovat, ale rodiče to asi tak mají, že když koukáš na své dítě, tak si říkáš, že ho chceš odvést třeba k oltáři. Dávala jsem si takové cíle, že bych si přála ho jednou odvést do školy. Dožít se alespoň jeho osmi let. Pak deseti. Dožít se vnoučat, to už jsou takové vyšší mety, to máme asi každý.
Pak tedy přišla operace?
Pak jsou ještě různá vyšetření, kdy se modlíš, aby byla rakovina jenomv prsu. Takovej ten paradox - máš rakovinu, ale raduješ se, že je jenom na jednom místě. Měla jsem velký strach, abych neměla metastáze v kostech, zasažený mozek, zkrátka jsem si nejvíc přála, aby všechno ostatní bylo v pořádku. Zasedala komise, která řešila, jaký bude postup, nabídli několik variant léčby. Dost na mě tlačili, abych si nechala zamrazit vajíčka, ale nikdo mě moc nechtěl pochopit v tom, že potřebuju být zdravá máma hlavně pro to jedno dítě. Od kamarádky jsem dostala kontakt na profesorku Tesařovou v Praze, kterou jsem požádala o druhý názor, protože na to má každý pacient nárok. Ona mi řekla, ať přijedu, že mě chce vidět. V Praze později zjistili, že mám velmi agresivní hormonálně závislý nádor. Bohužel po stimulaci vajíček hormony jsou nádory ještě agresivnější. Pro mě by to dost možná bylo fatální a dneska už bych tady neseděla. Při operaci se odstranil nádor a hlavní uzlina, protože už v ní byly metastáze. A pak se čekalo na výsledky, co z toho bude. Zjistilo se, že nádor byl celkem dobře ohraničený. Následovalo šestnáct chemoterapií, trvaly půl roku. Poté se zjistilo, že mám genetickou zátěž BRCA gen 1, takže jsem si nechala udělat oboustrannou masektomii . Za rok jsem si nechala odstranit vaječníky, takže jsem vlastně v přechodu. BRCA toho může způsobit víc, ale všechno, co jsem mohla dát pryč, jsem pryč dala. Pořád ale hrozí ledviny, žaludek atd. Ale jsem kontrolovaná, dá se říct, že teď jsem v remisi.
Píšeš blog Kozí život. Jsi v něm velmi otevřená. Mohu se zeptat, zda sis nechala udělat v budoucnu nové ko… tedy prsa?
Mně bylo doporučeno, abych si je nechala udělat rovnou, takže jsem se probudila rovnou s implantáty. To, jestli bych do toho šla dneska znova, to je otázka. Já jsem byla přesvědčená o tom, že nová prsa vůbec nechci. Já jsem chtěla dát prsa od začátku pryč, ale není to tak jednoduchý rozhodnutí, když nemáš potvrzenou genetiku. Ale někde v hlavě jsem měla to, že už svým prsům nevěřím. Silikonovou náhradu jsem nechtěla, ale moje onkoložka mě přesvědčila, že jsem mladá, že je to pro psychiku lepší. Nedokážu to posoudit, protože jsem bez prsou nebyla. Ale je to i spousta komplikací, někdy to bolí třeba při nějakým sportu, máš jizvy, není to prostě ono, nějak si stále zvykám. To je samozřejmě individuální, ale já to tak mám.
Kromě ztráty orgánů tu byly další věci. Viděla jsem dojemnou fotku, jak ti tvůj malý syn holí vlasy. Brečela jsem je u toho pohledu, ale on to zvládl skvěle, viď?
Já jsem před synem nikdy neměla žádné tajemství, šlo mi o to, aby to dokázal co nejlépe přijmout. Nechtěla jsem přijít s holou hlavou od kadeřnice, aby nevěděl, proč se to děje. Věděl, že jsem nemocná, naštěstí si ale v těch čtyřech letech nedokázal připustit možný dopad té nemoci. Pro mě bylo důležitý, aby to pochopil. Hledala jsem třeba nějakou pohádkovou postavičku, ale u nás v Čechách to tak nefunguje. Vím, že v Americe třeba Pepek Námořník holí hlavu Olive Oyl, aby ty děti pochopily, že je to součást života, že onemocnět může i kdokoliv z kamarádů. Tak jsme to pojali tak, že jsme si hráli na kadeřnictví. Když se někdo ptal, proč tvoje maminka nemá vlasy, tak neřekl, že proto, že je nemocná, ale protože mě oholil. Na Velikonoce jsme si hráli na vajíčko, tak mi tu hlavu pomaloval. Nebo jsme měli nalepovací očička, tak jsme blbli.
Pro mě bylo třeba strašně těžký jít do školky na besídku. Nechceš tam jako rodič chybět, ale máš slabou imunitu, snášíš pohledy dětí, protože máš roušku, šátek, bojí se, že jsi bubák. A od rodičů slyšíš - tak se tam na toho bubáka nedívej. A to je to, proč jsem se rozhodla synovi říkat vše narovinu. Oba teď spolupracujeme s nemocnými dětmi, jezdíme s nimi na výlety, on neřeší, jestli někdo nemá vlasy, ruku, je na vozíku… Myslím, že mu to dalo do života hrozně moc.
Vrátím se k tvému blogu. Bylo psaní pro tebe nejvíce terapií?
Ono to začalo asi tak, že najednou všechny začneš zajímat. Takoví ti známí známých, se kterými se znáš jen od vidění, ale najednou je hrozně zajímá, jestli to přežiješ. Tak blog byl takový dobrý způsob, jak informovat ty, koho to zajímá. Všichni všechno věděli a já měla klid. Čtenáři byli moc fajn, pomáhali mi, přidávali se k mým sbírkám, překvapilo mě, kolik cizích lidí chce pomoci. Ale samozřejmě i ta terapie. Je asi dobrý mít deníček, se kterým nemusíš jít ven, ale když si to potom po sobě přečteš, tak je to… já to odlehčím a připodobním to k porodu… tam taky po čase zapomeneš, jak to bolelo. A zpětně vidíš jenom to hezký. A tohle je asi vlastně to samé. Pak má člověk blbou chřipku, říká si, jak mu je blbě, ale zalistuješ deníčkem a víš, že ti vlastně vůbec blbě není. Sama se někdy vracím, ten blog si pročítám a uvědomuju si, co jsem všechno zvládla. A že aktuálně třeba řeším malichernosti.
Stýská se ti po modelingu? Byla jsi v něm velice úspěšná.
Tohle je trochu moje Pandořina skříňka, kterou mám uzavřenou. Ale do života mi to dalo hrozně moc. Samostatnost, vášeň k cestování, za kterou jsem hrozně ráda, poznání různých kultur, ale samozřejmě i to, že moje tělo byl můj pracovní nástroj a teď mi to pomáhá třeba k tomu, že když mám různé přednášky ve školách, tak začínám právě tímhle, protože je to takové to zacílení… Naučit se žít bez vlasů, bez obočí, bez řas, to je sakra náročný. Bez toho, co pro mnoho lidí ženu dělá ženou. Modelingem jsem získala spoustu přátel po celém světě, se kterými jsem v kontaktu. Jsem moc ráda za sociální sítě, tehdy byly ve zrodu a my jsme tak mohli zůstat v kontaktu. Navštívila jsem Japonsko, Malajsii, Milano, Londýn. Nejzásadnější spolupráce pro mě byla asi s Dolce Gabbana, Chanel a katalog Levisu.
Před nemocí jsi dělala ve farmacii, tam už ses nechtěla vrátit?
Já jsem po střední chtěla ještě studovat teologickou fakultu. Byla to jediná fakulta, která nabízela nějakou charitativní činnost, což mě vždycky dost lákalo. Tam mě nevzali, protože jsem pohořela na náboženství. Světě div se, na teologické fakultě (smích). Pak jsem začala pracovat v prodeji a různých formách vzdělávání ve farmacii, ale po nemoci jsem se k tomu nechtěla vrátit, protože jsem strávila mezi lékaři a sestřičkami dost času. I kvůli imunitě se mi nechtělo pracovně trávit čas po nemocnicích. Teď pracuju pro Avon, kde vzdělávám zaměstnance nebo naše Avon Ladies a Avon Gentlemans v oblasti prodejů soft a hard skillů, ale i time managementu, který je důležitý pro nás všechny.
Angažuješ se stále v oblasti vzdělávání a prevence?
To je taková moje druhá práce, kterou se snažím časově se vším skloubit, souvisí to i s blogem, snažím se vzdělávat lidi v tom, jak moc důležitá je prevence, samovyšetření, spolupracuji s různými nadacemi, jako je třeba Pink Bubble, kde jsou nemocní náctiletí a děti. Nebo Sifty a Loono. Dělám třeba sbírku lízátek pro onkologické děti, setkávám se s nimi, tam je ta sebereflexe ještě mnohem silnější než na dospěláckém onkologickém oddělení. A mám svůj projekt #3zazivot. Takový dámský MOVEMBER. Díky třem jinak nalakovaným nehtům na ukazováčku, prostředníčku a prsteníčku upozorňuji, spolu s těmi, kdo se přidají, na důležitost samovyšetření prsu, které se provádí právě pomocí těchto tří prstů. Dělám přednášky na školách, kde mluvím o svém příběhu, jak se právě z modelky, pro kterou byla důležitá její postava, stane žena, která přijde o prsa, o vlasy a změní se jí priority. O tom, jak je důležité žít život naplno a žít přítomností, zjišťovat si rodinné anamnézy. Nejen, co se týče rakoviny, ale všech nemocí. Ta sdílnost v rodině je velmi důležitá.
K alternativní léčbě se vůbec nepřikláním, bezmezně věřím medicíně. Ale pomáhá mi být na čerstvém vzduchu, chvilku sama, někam si odjet, třeba na wellness. To je moje největší ezo cesta, které jsem schopná.
Viděla jsem, že máte obytňák, cestujete teď se synem?
Ano, vždycky jsme hodně cestovali. Nejsem úplně hotelový typ, takže ideálně i bez kempu, někde u pláže. Nemáme rádi být dlouho na jednom místě. Hodně jezdíme, abychom viděli co nejvíc míst. Naposledy jsme za týden projeli Chorvatsko, Itálii, Slovinsko, Rakousko a Německo. Spoustu míst, jezera, hory, řeky. Synovi bude deset, už je to parťák. Cestování je super i v tom, že má motivaci učit se jazyky.
Chtěla bys něco vzkázat, poslat dál?
Určitě to, ať si všichni užívají života a nic neodkládají, nemusí to být jen nemoc, ale i cokoliv jiného, co může do života z minuty na minutu vstoupit. Hlavně přeji všem hodně zdraví, ať všichni dbají na prevenci nejen u sebe, ale ať doženou mamku na sono, babičku na gynekologii, dbají třeba i o dětské zuby. I to je prevence.
Myslím, že nic cennějšího než pevné zdraví tobě i celé tvé rodině ani popřát nemůžeme. Moc děkujeme za tvůj osobní příběh, tvoji otevřenost i osvětu, kterou děláš. Slibuji, že se hned preventivně objednám na sono a našim čtenářům, v tomto případě asi čtenářkám, poreferuji o průběhu vyšetření.
Připravila: Anička Rásochová
Foto: Archiv Andrey Chaloupkové
