Jako malí jsme si přáli být určitě lecčím, od popelářů po astronauty. Vsadím se ale, že v pohřební službě nechtěl pracovat nikdo. Přesto vám dnes představíme ženu, kterou tato práce nesmírně baví a naplňuje. Nepoužívá slovo pohřeb, ale rozloučení. A i to bere jako oslavu života zesnulého. Sama si nyní Olga Joklová ale užívá života naplno, ve svých jednasedmdesáti letech se učí španělsky, létá na Tenerife, miluje klobouky, s láskou opečovává své nejmilejší a občas vyrazí do jazzového klubu.
Jaký vítr vás, Olgo, zavál sem, do pohřebního ústavu Anděl?
Určitě hodně lidí znalo moji dceru. Olušce by teď bylo osmatřicet let, měla nemoc motýlích křídel. Pohřební služba Anděl mi pomáhala organizovat rozloučení na hradě Roštejn. Další setkání proběhlo o rok později, pomáhala jsem v hospicu a jednou ráno po noční jsem šla od klienta domů, chtělo se mi hrozně čůrat. A jediné otevřené dveře byly v pohřební službě Anděl. Tak jsem tam vlítla, dostala jsem kafíčko a za pár dní už jsem mluvila na obřadu (smích). Řečním nejčastěji na hřbitově v kapli, tam se mi to líbí nejvíc, jezdím i na krematorium, do Telče, mluvím v kostelích na vesnicích, ve městech, na hřbitovech, v Polné, různě v okolí Jihlavy, jak si to lidi přejí. V době covidu se stávalo, že třeba nemohli přijet příbuzní žijící v cizině, takže se udělal online přenos. Přenášeli jsme do Londýna, Portorika, myslím, že i do Švédska.
Zmínila jste Olinku, Vaši dceru, ráda bych na ni teď vzpomněla.
Oluška měla tu nejhorší možnou formu nemoci motýlích křídel, podle genové banky byla, myslím, jediná na světě. Když odcházela, tak rok, rok a půl, už neměla na těle normální kůži. Daly jsme si za cíl, že se dožije třicítky. Tu jsme oslavily ve velkém stylu v Praze v jazzovém klubu.
Olinka tu nechala ohromný odkaz, angažovala se v osvětě téhle nemoci, pomáhala, podporovala.
Přesně tak, Oluša tu osvětu dělala fantastickým způsobem, nádherně zpívala. Neměla zábrany mluvit o čemkoliv, o jakýchkoliv problémech, které ta nemoc přináší. Na odchod si sama vybrala šaty. Měla je přímo od návrhářky Liběny Rochové. K tomu boty z Tenerife, šátek ze Srí Lanky. A já jsem musela mít na sobě něco červeného a nesměla jsem brečet. A taky mi řekla – mámo, konečně budeš moct do Irska, ale nejdřív mě odvezeš do oceánu na Tenerife. To jsem všechno splnila a pak jsem odletěla do Irska.
I po tom, co jste velkou část života strávila velmi náročnou péčí o dceru, začala jste pracovat v hospicu. Předpokládám tedy, že pomoc lidem je to, co vás naplňuje, je to tak?
Mám to v sobě. Než vyjdu z domu, tak si někdy beru s sebou léky na bolest, občas mě bolí hlava. A vždycky si jich beru víc, kdyby náhodou něco bolelo i ostatní, tak abych jim mohla pomoci. To je takový malý příklad. Na druhou stranu se dokáži zbavit lidí, kteří mi ubírají energii. Občas mají ostatní pocit, že když se dokážu postarat o ostatní, dokážu i o ně. Tak ty jsem rychle vyvedla z omylu. Energii potřebuju i sama pro sebe.
Rozesmutní mě, když tu máme zesnulého, kterému je přes 90 let, má spoustu vnoučat a pravnoučat, kterým třeba pomohl postavit domy. A oni o něm nemají co říct, to mi přijde líto. Ale bráním se tomu, abych se na ně zlobila.
Nyní pracujete v pohřební službě, smrt pro vás tedy není žádné tabu…
Je to něco přirozeného. I když někdy je to pro mě taky těžké. Ale je neprofesionální, abych brečela. Mám výhodu, že vůbec netrpím trémou. Je na mně, abych lidi usměrnila. Dala jsem si za cíl, když jsem začala dělat tuhle práci, která mě opravdu nesmírně naplňuje, že nebudeme brát odchod ze života jako tragédii, ale že to budeme brát jako oslavu života toho zesnulého. Některé rodiny si mě žádají opakovaně, už se spolu zdravíme, s některými jsme dokonce zůstali přáteli. Beru svoji práci jako službu. Je to poslední služba a je nesmírně důležitá.
Určitě musíte někde čerpat energii. Čím se nabíjíte?
Já jsem hodně samonabíjecí, vždycky jsem byla. Cestuju, lítám za Olušou, sbírám panenky, mám úžasný přátele, který mi tady Oluša nechala. A v jednasedmdesáti letech se učím španělsky. Mám učitelku v Peru, učíme se po skypu několikrát týdně. Není to tak, že bych ten jazyk úplně ovládala, ale už umím ve španělštině telefonovat, což považuji za známku toho, že něco umím. Taky miluju přírodu, procházky, občas sedíme se sousedy pod smrkem, grilujeme, kecáme. Ale baví mě i moje samota.
Baví mě váš přímočarý, ale laskavý humor. Jak je to ve vašem oboru s černým humorem?
Jsme tady perfektní parta, v životě jsem takovou nezažila. Smějeme se často, ale chci vypíchnout, že si nikdy nedovolíme žádný humor směrem k zesnulému nebo k rodinám. Práce tady je pro všechny vysoká diplomacie.
Připravila: Anička Rásochová
Foto: archiv Olgy Joklové
