Když dnes vidíte Petra Čtveráčka
s motorovkou, jak zapáleně vyřezává ze dřeva sochu, těžko uvěříte, že před lety byl i kravaťákem a měl skvěle našlápnutou kariéru. Jak se stalo, že pověsil oblek na hřebík, a v současnosti je řezbářem na plný úvazek? Zakázek má na půlroku dopředu a jeho práci najdete i v jihlavské ZOO.
V otevřeném rozhovoru vás Petr zavede do mnoha koutů svého života, které ovlivnily jeho vztah k dřevu, ale i do času, kdy se z přemíry stresu a práce úplně sesypal. A právě tady začala jeho cesta za tím nejdůležitějším – za svým snem.
Petře, když někdo v dospělosti vyřezává sochy, tak já se nemůžu zbavit pohádkové představy, že sedí jako malý kluk u rybníka a vyřezává si píšťalku… Nebo to bylo úplně jinak?
Je pravdou, že ke dřevu mám vztah odjakživa. Odmala jsem se pohyboval s tátou v lese, jezdili jsme na dřevo, po těžbách čistili les. Dělali jsme něco pro přírodu a zároveň si dováželi domů šťakle na ohýnky, které jsme měli tak nesmírně rádi. (Šťakle jsou vršky stromů, které zbydou po těžbě a dřevaři pro ně nemají dalšího využití – poznámka redakce.) Když jsem se pak přistěhoval do vesničky poblíž Jihlavy, tak jsem přičuchl k samovýrobě dřeva na topení. Později jsme začali dělat špalíky na prodej lidem. Byl jsem v lese a u dřeva pořád, měl jsem toho rozjetého více, několik prací, až jsem dostal stopku…
Můžete to čtenářům trochu přiblížit?
Jedna práce, druhá práce, podnikání, přestavba domu. Naložil jsem si toho moc a úplně jsem zkolaboval. Dlouhou dobu jsem se z toho hrozného stavu svépomocí dostával. Měl jsem různé strachy, nevěděl jsem, co se sebou. Ale dnes, když se ohlédnu, tak jsem za to vděčný, protože mě to navedlo úplně jiným směrem. Právě tady se začalo všechno lámat. Chodil jsem do lesa ne proto, abych vydělával, ale protože mě to tam táhlo. A při jednom takovém pobytu v lese jsem si tam motorovkou vyřezal židli, abych si měl na co sednout a odpočinout si.
Takže se dá říct, že vaše řezbářské umění začalo židličkou v lese?
Ano, je to tak. Tu židli jsem přinesl domů a všichni se divili, jak jsem to udělal. Mně to přišlo celkem normální, prostě jsem vzal pilu a začal jsem řezat. Což samozřejmě pro spoustu lidí nic běžného není. Nicméně v tu chvíli mě ještě nenapadlo, že by to mohlo vést k něčemu jako je řezbařina. Ale začal jsem mít v hlavě jakési vize a nápady, co si vyrobit. Vytvářel jsem třeba dárky pro své blízké. Byla to záliba, oddech, a hlavně pomoc sám sobě. V tom jsem se našel a objevil svůj talent.
Vy jste ale nepracoval jen v lese… Dlouhou dobu jste jednal s lidmi v obchodě, prodával nemovitosti, měl jste jistou práci, před sebou povýšení…
To je pravda, byl jsem jen ve vytápěném čistém prostředí, měl jsem super zázemí, klimatizaci, nosil obleky, jednal s lidmi… Fungoval jsem takhle více než osm let, ale poslední rok a půl už jsem cítil, že to vůbec není pro mě. Trápil jsem se tam. Známí kolem mě nechápali, že chci jít pryč. Ale já jim říkal, vždyť se podívejte kolem sebe, lidi vyhořívají, nedělají, co je baví, takhle já žít nechci. Psal se rok 2017, řezbařinu jsem dělal jako koníčka. Ale úplně se to ve mně všechno zlomilo v roce 2019, kdy mi odešel táta. Mně v tu chvíli došlo, že život je opravdu krátký na to, abych dělal to, co mě nebaví… Tak jsem se do toho zakousl a šel si za svým.
„Přiznám se, že jsem zatím nehledal, jestli někdo z mých předků dělal něco se dřevem, protože pokud ne, tak jsem v minulém životě určitě musel být bobr. :-) To dřevo mě tak ohromně táhne.“
Už rovnou ke dřevu a motorovce?
V té době ještě ne. Měl jsem velké štěstí, že můj kamarád mi nabídl místo ve firmě, která se zabývá opravami silnic. Šel jsem tedy z teplého místa rovnou do terénu. Místo obleku jsem si oblékl montérky a vůbec mi to nevadilo, naopak. Myslel jsem si, že tuto práci budu moct dělat souběžně s řezbářstvím, protože je to práce sezonní. Spletl jsem se, zakázky přicházely víc a víc, opět jsem začal cítit sám na sebe velký tlak, a to jsem nechtěl. Takže jsem se po třech letech s kamarádem v dobrém rozloučil a začal se řezbářství věnovat naplno.
Vaše dílo můžeme vidět třeba v jihlavské ZOO. Jak taková spolupráce vznikla?
Za to může moje prořízlá pusa a chuť povídat si s lidmi. Byli jsme s rodinou v naší krásné ZOO a míjeli jsme chlapíky, kteří tam pracovali. Dal jsem se s nimi do řeči. Zaujalo mě, že věděli o řezbářském sympoziu ve Štokách, kterého jsem se také účastnil, a vyjmenovávali sochy, jaké tam viděli. A najednou zmínili i mého Dobbyho, kterého jsem tam vyřezával. Mám totiž moc rád svět fantazy. No a už to jelo. Předali jsme si kontakty, pak jsme se domluvili s vedením ZOO a já jsem měl tu čest vyřezat lavičky s volavkou a vydrou, které teď využívají návštěvníci. Musím říct, že jsem opravdu poctěn.
Co teď u klientů takzvaně frčí?
Hodně často řežu přímo u klientů na zahradách. Chtějí ze svých stromů udělat třeba sochu nějaké oblíbené postavy, víly nebo totem… I u nás v Rančířově jsem z obecní olše, která musela být pokácená, vyřezal vílu, kterou místní navrhli pojmenovat Olšenka, a bude tak navždy památkou na strom, který všichni dobře znali.
S jakým dřevem nejraději pracujete? Je nějaký druh, který se pro řezbářské umění třeba nehodí?
Já za nevhodné považuju třeba jasan, byť je tvrdý, ale moc praská, hodně pracuje. Praská každé dřevo, o tom žádná, ale to je na tom to krásný. Do exteriéru doporučuji jako top od nás dub, který moc rád řežu, od pil a dlát se krásně odlupuje, nechává úžasnou stopu, hezkou kresbu. A i když se o něj extra nestaráte, tak vydrží dlouho. Je-li o tu sochu dobře postaráno, vydrží generace. Může se dědit, má to hodnotu. Lipové dřevo je úžasným materiálem pro řezbáře, to se ví. Doporučuji ho spíše do interiéru, nebo nějakého krytého přístřešku. Olše i javor se mi taky dobře řeže a při dobré péči vydrží dlouho. V podstatě se dá řezat ze všeho.
Jak probíhá příprava, než do dřeva poprvé říznete? Musíte si to předkreslit? Nebo jdete rovnou na věc?
Jak kdy a jak co. Shodli jsme se i s kolegy, kteří taky řežou, že tady opravdu neuděláš nic jako u hlíny, cementu, betonu, kde to jde ubrat, nebo přidat, když ubereš moc. Tady to prostě nejde. Takže vize a soustředění jsou dost potřeba. Bez múzy a prostorového vidění bych to dělat nemohl. Já říkám, že všechno se dá naučit, když člověk chce, akorát někdo má vlohy k tomu, aby to uměl dřív. Návrh si vždycky nějak namaluju, musím si označit třeba tělesné proporce, aby to sedělo, pak si stoupnu ke špalku a začnu ho prostě krájet. Co mě na tom baví, tak si musím hodně zjišťovat informace. Když řežu nějaké dravce, musím si načíst informace, kde sídlí, jak jsou velcí, co mláďata apod.
Máte dvě děti, dceru a syna. Nabízí se otázka, co syn? Potatil se už?
To je těžké, protože dělám s opravdu nebezpečnými stroji a ani já sám jsem se ještě nezorientoval v tom, kde je ta hranice, že bych mu třeba dokázal půjčit pilu. Jemu bude osm let, je šikovný, po mamince samozřejmě, a tohle jsou stroje, ze kterých jde opravdu velký respekt, a je potřeba to nepodcenit. Ukazuji mu různé postupy, aby věděl, co všechno k tomuto řemeslu patří.
"Upřímně vždy říkám, že bych za to nejradši peníze ani nebral, kdyby je po mně nechtěli ti druzí. Ale takhle už to na tom světě chodí, takže peníze potřebuji, protože ne každý by byl nadšený, že mu budu nabízet za opravu auta dřevěnou sovu."
Mluvíme tu hodně o motorové pile. Jsou to nějaké speciální?
Používám řezbářské pily. Dá se samozřejmě použít i klasická motorová, ale ta na řezbařinu se liší ve speciálních lištách, nemají na konci rolnu, dřevaři budou vědět, ale jsou do vyztužené špičky. Třeba speciální japonské pily ECHO jsou vyloženě na řezbařinu, dokonce má tahle značka nejlehčí dvouruční pilu na světě, která váží pár kilo, my tomu říkáme řezbářská propiska. Samozřejmě je dobré umět to i s klasickými dláty.
Jak je to mezi vámi – řezbáři? Konkurenti, nebo přátelé?
My se takřka všichni známe díky sociálním sítím, sledujeme se. Řešíme spolu práci, konzultujeme. Konkurenti nejsme, myslím, že tam funguje taková ta zdravá přátelská rivalita, které vlastně napomáhá k dalšímu růstu. Práce máme všichni hodně, takže si naopak dovedeme i nějakého klienta dohodit. Je to úžasná parta lidí.
Máte ještě vůběc čas řezat jen pro sebe a pro radost, nebo už musíte všechno jen zakázkově?
Radost z řezání a lásku ke dřevu si chci pořád nějakým způsobem ponechat. Moc mě těší, když jdou rodiče s dětmi kolem mé malé výstavy soch u našeho domku a mé umění jim vykouzlí úsměv na rtech. Já to nedělám proto, abych si vydělal miliony, ale abych uživil svoji rodinu a měli jsme na to, co potřebujeme. A více od toho nečekám. A právě rodině bych chtěl závěrem poděkovat nejvíc. To oni jsou tím hlavním motivem, proč tohle dělám. Abych s nimi mohl trávit více času a být jim na blízku.
Foto: Redakce, archiv Petra Čtveráčka
