31. května 2022
12 minut čtení

O tarbuši, korunce, troubeli a močůvce s jihlavským shishamanem Karlem Šlechtou

 „Myšlenka otevřít si shisha bar je stará jak Metuzalém,“ začíná své vyprávění Karel Šlechta a biblickými přirovnáními, historickými fakty i filosofickými tématy se prolíná celý náš několikahodinový rozhovor nejen o jihlavské dýmkárně. Představujete si Coffee & Shisha bar Hluboký dým jako hašišácké doupě plné polštářů, rasta čepiček a bosých nohou? Tak tuhle myšlenku si klidně nechte vykouřit z hlavy…

Karle, kdy se začala psát historie v současné době jediného shisha baru v Jihlavě?

S dlouholetým kamarádem a nynějším obchodním partnerem Jirkou Riedlem jsme o tom začali snít už někdy před 12 lety. Samotná realizace trvala hodně dlouho. Ale úplně první myšlenka vznikla, když jsme chodívali do jihlavské čajovny. Skoulelo se to tak, že kamarádka, která tam pracovala a měla zrovna směnu, se rozhodla, že pojede na koncert. Byl to krásnej letní prázdninovej den, v čajovně úplně mrtvo, tak jsem to vzal za ni. Ale čert tomu chtěl, že najednou přijely dva výletní autobusy (smích). Já do té doby neuměl udělat ani čaj. Byl jsem tam sám, bez zácviku, bez technologických postupů, bez ničeho. Byla to nejdelší z šicht v mém životě, v půlce jsem si myslel, že si sednu a začnu brečet, protože to prostě nemělo konec. To je jedna z mých úplně prvních vzpomínek, kdy jsem se od čajomilce konzumenta přesunul na tu druhou stranu.

V tu dobu jste se rozhodl, že Vaším životním oborem bude gastro?

Byl to prvopočátek. Tam jsem zjistil, že mě to tak nějak vlastně baví. Ono asi jde spíš o to, s čím nakládáte, s jakým produktem. Kdybych měl dělat číšníka a roznášet jídlo, tak to není ta část, která by mě v životě uspokojovala. Ale na druhou stranu jsem zjistil, že jsem kavárenskej povaleč a tohle do toho tak trochu sedne (smích). V podstatě pracujete, ale seznamujete se s lidmi, obsluhujete a snažíte se udělat zákazníkovi lepší den. Dělat radost je alfa a omega našeho podniku. Dělat obsluhu není jen služba. Do jisté míry je to poslání. Mnohem důležitější než to, co umíte, je to, jak to máte rádi.

A jak tedy váš sen pokračoval?

V době lockdownu jsme se rozhodli přinést do Jihlavy dýmkárnu, ve které by mohl člověk posedět a k lahodné dýmce si dát dobrou kávu nebo třeba něco ostřejšího. Našli jsme prostory se skvělým potenciálem a pustili se do příprav. Po roce a půl plánování, bourání, stavění a budování, se kterým nám pomohla skvělá banda z House of Havel, se nám podařilo konečně připravit prostor podle našich představ. Stále se zabydlujeme, připravujeme ještě horní patro, bude to světlejší a jiným způsobem zajímavá část.

Jak probíhal výběr lokality? Volba určitě nebyla jednoduchá, předpokládám, že v prostorách, kde se kouří vodní dýmky, musí být nějaké zvláštní požadavky na vzduchotechniku...

Tohle místo vyhrálo z několika důvodů. Chtěli jsme něco vyloženě v centru. Aby to bylo o tom, že centrum žije, protože v Jihlavě spousta věcí chybí. Je to krásné město, jsou tady skvělí lidé, ale ti mladí odcházejí bohužel pryč. Dostudují tady střední školu, odejdou do Prahy, do Brna nebo do nějakýho jinýho většího města a navyknou si na služby, které tam jsou. Nic jiného je už neláká vracet se zpátky. A pokud odejde tahle skupina lidí v aktivním věku života, kteří se chtějí bavit, chtějí zkoušet nové věci, mají tu největší touhu si užívat život, tak to město pomaličku vymírá a končí.
Vzduchotechnika byl také přesně jeden z těch důvodů, proč jsme šli do tohoto prostoru. Přestože tady neinhalujeme spaliny, potřebujeme obrovské množství vzduchu. Klimatizace v centru nemůže narušovat historickou hodnotu města, takže se často technická řešení prodraží. Tady už byla vzduchotechnika majitelem naprojektovaná a zrealizovaná, zkrátka přichystaná přesně pro nás.

Myslíte, že se to se životem v Jihlavě nelepší?

Lepší. A doufám, že to bude čím dál tím lepší. Máme tady Veselo, takový malý klenot, který sem do Jihlavy přišel. Když se podívám na kluky z Mikulky, vyzkoušeli toho spoustu, skončili u Zverimexu a je to místo, kam lidi chodí rádi. Black Wall, to je perfektní, chybělo to tady. Majitel je absolutně super. Můžeme tu být všichni a nemusíme mezi sebou vést nesmyslnou konkurenční válku. My jsme rádi za to, že se tu objevují tahle místa. Že tu není další, myšleno v dobrém, hospůdka, kam si dojdete dát těch 12 škopků, pak se přes víkend vyspat a zpátky do rachoty.

Nemají lidé trochu zkreslené představy o tom, jak vypadá takový shisha bar? Nemyslí si, že se jedná spíše o nějaké doupě, kde se užívají ilegální látky?

Některé čajovny z 90. let neudělaly kouření dýmek dobrou pověst. Jejich styl byl více do ezoterična,  sezení na zemi na nějakých koberečcích, větší přítmí a podobně. Kolikrát úplnej underground. Předsudky jsou a budou. Existuje populární literatura i historické prameny, kde je kouření vodních dýmek spojené s kouřením hašiše nebo opiátů. Tady ale samozřejmě pracujeme s kolkovanými produkty.  Rozhodně to není o ilegálních látkách. Valná většina dýmkařů vám řekne, že do dýmky si nabije trávu jenom vůl. Dýmka je na tabák, na melasovej tabák, na voňavej chutnej tabák. Nikotin má tendenci uvolňovat, takže silná dávka nikotinu vás tak trochu zabrzdí, vypne, je to jeden z důvodů, proč vlastně funguje u dýmek slovo „chillovat“ . Protože vy se jdete vychillovat. Někdo to má tak, že si dá dýmku a kafe. A sedí, kouří a přemýšlí. Nebo pracuje.

Slovo chillovat znám i z jiné oblasti, při našem rozhovoru se to ale hemží pojmy, které vůbec neznám. Před chvílí jste zmínil například tarbuš. To je tahle poklička?

(Smích) Tarbuš je tahle vrchní část, která vám zakrývá uhlí, když dýmku nesu. Pod tím máte korunku, to je to, čemu vy říkáte mistička. Hadice je šlauch. Spousta názvů je převzatých z tureckého akcentu nebo dialektu. K nám pronikaly dýmky z Německa. Pro normálního čtenáře jsou tyhle termíny zmatečný. Když řeknete, že kouříte lulku, že to má troubel a kotel, dole je močůvka, tak z toho bude ten člověk úplně zmatenej, ale jedná se o úplně normální dědečkovskou dýmku.

Rozhodně to není o ilegálních látkách. Valná většina dýmkařů vám řekne, že do dýmky si nabije trávu jenom vůl. Dýmka je na tabák, na melasovej tabák, na voňavej chutnej tabák.
Karel Šlechta

Pokud navštívím váš podnik, vy my vysvětlíte, jak se dýmka kouří? Existují nějaká zvláštní pravidla?

Pro středoevropskou kulturu není dýmka úplně běžná záležitost, takže spousta věcí se musí vysvětlit. Nebo alespoň řeknete ten nejstručnější základ, protože je toho jinak zbytečně moc. Dýmkaření má svou vlastní etiketu, která je převzatá z arabských zemí. Všechno, co dělají, tak dává smysl. Uvažovala jste někdy o tom, proč se podává pravá ruka a nikdy ne levá? Jenom u skautů, tam je to blíže k srdci. Je to proto, abyste ukázali, že v ruce nedržíte zbraň. Většina lidí jsou praváci, tudíž zbraň drželi pravou rukou. V arabských zemích je jedna z nejvíc neslušných věcí, co můžete udělat, že někomu šermujete koncovkou od hadice do obličeje. Občas si hosté přejí dýmku na stůl. To však není úplně správně. Dýmka by měla stát vždy pod úrovní kuřáka. Je to kvůli bezpečnosti a z důvodu dobrého servisu. Protože uhlí se musí vyměňovat a sklepávat, aby dýmka dobře fungovala a popel nezkazil chuť tabáku. Další věc je, že nechcete vstupovat do osobní zóny a klepat popel a jiskry zákazníkovi do pití. Nebo poškodit jeho oblečení. Zase tak moc pro dobrou dýmku planout nechcete (smích).  

Také je zde samozřejmě spousta menších pravidel. Nefoukat ostatním dým do obličeje, neolizovat koncovku hadice a používat hygienický náustek. Jedná se spíše o souhrn logických a hygienických norem, které by každý člověk měl dodržovat. 

Dýmky ale nejsou jediný důvod, proč si lidé váš bar oblíbili…

Máme tady menší zásobu deskových her. Také rumovou nabídku, kterou si neustále obohacujeme. Můj společník má rád whisky, takže nabízíme celou řadu tohoto druhu pití. Já jsem si zamiloval absinthy. Dýmek máme asi 25. O víkendu je většina z nich venku.

Sám jste tedy, jak vidím, hodně vášnivý kuřák, mám pravdu?

Já kouřím dlouho. Je to dobrý důvod se sejít se svými známými a kamarády, posedět si a udělat si zajímavější den. Než odnesu zákazníkům dýmku, musí být v takovém stavu, aby ji mohli rovnou začít kouřit. Mojí povinností je ne jenom dýmku držet ve správném servisu, aby byla čistá, vypláchnutá, nepáchla a nebyla špinavá, ale musí být nabita tabákem, pokud možno, co nejbližším chuti zákazníka. Poté je potřeba dýmku ještě rozkouřit. Ten první okamžik, kdy ji host ochutná, musí být prostě fenomenální. Jsme asi jediné odvětví v gastru, kde být kuřák je výhodou. (smích)  

Tabáky tedy mají různé příchutě?

V současně době je to tak, že spousta výrobců míchá různé směsi, protože se snaží dosáhnout nejvyváženější a nejlepší chuti. Ty časy, kdy se jelo čistě na samotnou příchuť, jsou pryč. Například všemi milovaný meloun, který spousta z nás nemůže dnes ani cítit jen proto, že byl tak dlouho milován. Nyní je to dost podobné jako míchání koktejlů. Když dobře namícháte chuťové složky tabáku, tak máte fenomenální dýmku.

Co nejčastěji říkají vaši návštěvníci o vašem baru?

Že máme nejlepší dýmky v Jihlavě, ale většinou vtipně dodávají, že jsme tady jediní (smích). Tak vlastně nevím, jestli jsou nejlepší, nebo je to jen tím, že zatím není jiná nabídka. To se určitě v brzké době změní, až se objeví další dýmkárna. Pak teprve uvidím, jestli jsme tak dobří. Osobně si ale myslím, že jsou lidé, kteří dělají mnohem lepší dýmky než já, protože se tomu věnují celý svůj život. Já jsem jen hobbista, dělám něco, co mám rád. Věřím, že když dýmku udělám podle přání zákazníka tak, abych s ní byl spokojen já a chutnala mi, bude spokojen i zákazník. A pak bude dýmka, kterou mu přinesu ke stolu dobrá a kouřitelná s potěšením. Možná je to jen skromnost, ale nikdy není na škodu být trochu kritický. Pro mě je prostě nejdůležitější, aby host odešel spokojený, s úsměvem na rtech a s pocitem, že se jeho den stal lepším, než do té doby byl.

Foto: archiv Karla Šlechty, Hluboký dým
Připravila: Anna Rásochová