Janča je vystudovaná úča, ajťačka a matematička. David pracuje jako technik kvality. Jakmile ale odbije sedmnáctá hodina, pověsí své technické profese na hřebík a vyfiknou se do společenského. Pod jejich rukama, vlastně i nohama, prošla už pěkná řádka frekventantů, kteří teď díky jejich kurzům zvládájí krok sun krok i pořádnej rokec.
K tanci vedou i ty nejmenší, jejich umění, taneční i choreografické, předávají v tanečním klubu Hotch-Potch.
Dáme přednost dámě, tak by to správně mělo být. Jani, jak postupovala tvá taneční kariéra? Kde byl úplný začátek?
Jana: Jejda, to už je historie. Já se k tancování dostala přes moderní gymnastiku, kterou jsem trénovala od čtyř let. Pořád mi ale něco chybělo, až jsem se dostala na konkurz do tehdejšího tanečního kroužku Svištík, tady v DKO Jihlava.
A pak už to tedy začalo svištět?
Jana: Měla jsem touhu tancování vystudovat, pokračovala jsem na FTVS Univerzity Karlovy v Praze, specializace učitel tance a společenské výchovy.
Davide, kde ses naučil tančit ty? Jak se to stane, že je z tebe taneční mistr?
David: Začal jsem asi před pětadvaceti… pětadvaceti plus… lety. Šel jsem na konkurz do tanečního klubu Hotch Potch. Oni mě vybrali a od té doby prostě tančím.
Často se stává, že taneční partneři jsou i osobní partneři, jak vy to máte?
David: My jsme dlouholetí kamarádi, tak to vždy zůstane, jinak bychom to asi nezvládli.
Předpokládám, že tohle není vaše hlavní pracovní náplň, čím se ještě živíte?
Jana: Já jsem v současné době zástupkyní ředitele na Střední škole průmyslové, technické a automobilní v Jihlavě. A vedu taneční kroužek Hotch-Potch.
David: Já pracuju v jedné mezinárodní firmě jako technik kvality nakupovaných dílců. A pak se ještě trošku věnuju trénování v tanečním klubu Hotch-Potch. Dále se zabývám masážemi.
Nejde si teď tady v tanečním sále Domu kultury v Jihlavě nevzpomenout na své taneční. Nějaký ten týden už to taky bude. Vybavuji si, že kluci většinu lekcí strávili dole v hospodě, tenkrát to byl ještě bowling. Změnilo se něco v této oblasti?
David: Věřím tomu, že se sem tam nějaký jedinec, co chodí „za taneční“, najde, ale připadá nám, že minimálně, zvláště v posledních pěti až deseti letech. Když začíná kurz, tak většinou máme všechny sedačky plné. A v průběhu to naštěstí neubývá.
Co ještě se za tu dobu změnilo?
Jana: Trošku se změnil styl tancování, snažíme se, aby to bylo víc současné, aby to korespondovalo s tím, co se děje třeba v médiích, Stardance, talentové soutěže… Snažíme se to udělat zábavné, a hlavně využitelné všude, kde se dá, na maturitních plesech i firemních akcích. Přeci jen na firemních večírcích se tančí i něco jiného než jenom waltz a polka, chceme, aby se absolventi dokázali hýbat na jakoukoliv hudbu. Zařazujeme i street a disco dance.
Jsou nějaké změny i v dresscode? Bílé rukavičky zůstaly?
Jana: Bílé rukavičky máme, ale to je spíše z hygienických důvodů, přece jenom v období puberty se chlapci více potí. Každý tanec tančí s jinou dívkou, ten stres je velký (smích). Co se týče šatů, co frčí, to se nosí i na plesech, jenom pánové nosí stále obleky, kravatu, motýlka, samozřejmě společenskou obuv.
Kromě tance učíte i společenské chování. Co je největší společenské faux pas?
Jana: Největší společenské faux pas v dnešní době je hlavně zouvání bot. Tanečnice si vezmou vysoké boty, sotva v nich chodí, ale troufají si v nich čtyři až pět hodin vydržet tančit. Ani přezouvání do balerínek není vhodné. Není to společenská obuv. Další nešvar je sundávání saka mužů. A poslední takové zásadní fópáčko jsou žvýkačky v puse.
David: Aktuální je také mobilní etiketa. Vysvětlujeme, jak a kdy můžeme používat mobilní telefon ve společnosti, v divadle, při pracovních obědech nebo večeřích.
Pořád je v tanečních nepoměr mužů a žen? Řeknu vám, ten pocit, když zůstanete na ocet, není pro žádnou frekventantku nic příjemného. A ještě, když zakážete ťukání do telefonu. (smích)
David: Naopak. Často se nám stává, že nám při střídání zůstávají sedět pánové. Někdy nevyzbyla partnerka třeba i na šest pánů, ale to mohlo být zapříčiněno nějakými nemocemi. Většinou je to ale rovnocenné.
Pohádali jste se spolu někdy?
David: Chcete slyšet přesné číslo? (smích) Samozřejmě, že jsme se někdy pohádali, ale nikdy to nebylo tak, že bychom spolu nemluvili. Většinou se shodneme na tom, že Janča má vždycky pravdu, jsem gentleman.
Máte taneční hodiny také pro dospělé, valná většina kurzů je ale pro středoškoláky. Těm je ve druháku tak šestnáct let, že? Jste tu svědky nějakých romantických prvních lásek?
Jana: První lásky vznikají, kéž by jim to vyšlo navěky. Ale naučit se tančit musí stejně s každým. Točíme partnery, protože to je úplně nejlepší. Přece jen je čeká na maturiťáku tanec s rodiči nebo s učiteli, takže střídaní preferujeme. V dospělých kurzech se přihlašují rovnou páry, takže tam už žádné střídání neprobíhá.
No vidíte, tam by to možná občas mělo úspěch. (smích) Opustíme na chvíli taneční parket. Co máš ráda v Jihlavě, Jani?
Jana: Já mám ráda Jihlavu celou. Historické centrum, hodně přírody kolem, lidi. Jihlava má hezkou historii, ta nás právě navedla na celovečerní program pro děti i dospělé, který se jmenuje Jihlavské pověsti. Myslím, že se nám to hodně povedlo, možná se některé děti dozvěděly i něco, co ještě nevěděly.
Moc děkujeme za rozhovor, přejeme spoustu spokojených frekventantů, naopak co nejméně zpocených rukaviček, hádek a pošlapaných střevíčků.
Připravila: Anička Rásochová
Foto: archiv Jany Valentové a Davida Novotného
