Šestadvacetiletá Simona Šimková z Helenína se ve svých patnácti letech ocitla díky své babičce na brigádě v Jihlavském deníku. Z novinařiny neuměla vůbec nic, přesto jí dali tehdejší kolegové v redakci šanci a postupně ji vše učili. V novinařině se natolik zhlédla, že mediální obor nakonec vystudovala, a zřejmě by tomu klidně mohlo být i nadále, kdyby jednoho dne nezahlédla inzerát, že do Novy hledají nové lidi. Jak se z původní redaktorky nováckého webu a reportérky stala rosnička v hlavním vysílacím čase, která teď dokáže číst z numerických modelů? O žití svého snu, ale i o tom, jak se potýkala s nepříjemnými narážkami okolí na svoji postavu, jsme si povídali s touto milou mladou ženou z Jihlavy, která svůj titul Miss Sympatie nezískala jen tak pro nic za nic...
Simono, dnes vás známe hlavně z televize, ale vraťme se na úplný začátek. Kam jste chodila do školy, kde jste studovala?
Pocházím z Helenína, takže na nejbližší základní školu, na Březinovu. V sedmičce jsem udělala přijímačky na jihlavský gympl a pak jsem šla na vysokou školu do Brna na Masarykovu univerzitu. Mám vystudovaný obor mediální studia a žurnalistika, k tomu jsem zvolila ještě druhý obor sociální práce.
Jak jste se dostala k novinařině? Náhoda, sen?
Stala se obrovská náhoda. V patnácti jsem hledala brigádu. Jakoukoli na přivýdělek, ale už v té době jsem si na takovou práci pomýšlela, slohy mě prostě bavily. Moje babička má v Jihlavě na náměstí obchod s oblečením, kam přišla tenkrát redaktorka Jihlavského deníku Jana Kodysová, a zapovídaly se. Babička jí řekla, že vnučka zrovna hledá brigádu, a ona na to, ať přijdu do Deníku. Že přes léto tam jsou dveře otevřené brigádníkům a rádi mě něco naučí. Ještě ten týden jsem seděla na pohovoru s tehdejším šéfredaktorem Jiřím Jírou.
Neuměla jste vůbec nic…
Ne. A zpětně si říkám, do jakého risku šli, tehdy jsem nevěděla, jak má pořádně vypadat titulek, co to je perex nebo background, jaké prvky má splňovat zpráva, interview – no prostě ty základní věci, které novinář už běžně ví. Začala jsem tam psát krátká avízka a zprávy. Do všeho jsem dávala hned sto procent, snažila jsem se, byla jsem takové mláďátko, nováček, a dokonce si pamatuji, že dva mé nápady byly na titulce. To bylo pro mě něco!
Jste se svými bývalými kolegy pořád v kontaktu, nebo už tohle všechno odvál čas?
Mě moc těší, že Jana Kodysová i Dana Křížková, a dokonce i sám Jiří Jíra, mi dodnes občas napíší, že sledují moji cestu, že už tenkrát věděli, že ve mně něco je. A možná právě jejich víra, trpělivost a snaha o to mi ukázat práci novináře jako krásnou, stojí za tím, že dnes dělám to, co dělám. Kdoví, jak by to dopadlo, kdyby mi tu práci tehdy znechutili třeba nepříjemní kolegové, kteří by mi nedali šanci se projevit. (úsměv)
Jak jste se dostala do televize Nova?
Opět náhoda, nebo osud? (smích) Koukali jsme se s kamarádkou v Brně na bytě televizi, když najednou v reklamě bylo poutání, že Nova hledá „nové týmové hráče“. Ten večer jsem to neřešila. Druhý den se mi to ale rozleželo v hlavě a do patnácti minut jsem sepsala motivační dopis a spolu s životopisem ho poslala. Do týdne jsem seděla na pohovoru v Praze, který trval asi pět hodin. Dělali jsme vědomostní testy, osobní pohovor, testovali nás i z pravopisu. Vše vyšlo a já jsem to léto nastoupila na stáž na tn.cz jako píšící redaktor. A tehdy v červenci se stala obrovská náhoda (nebo osud?) číslo dvě. (smích)
Z televizního zpravodajství přiběhli do redakce tn.cz, zda by nějaký redaktor neměl čas zajet natočit jednu reportáž do Holašovic. A šéfredaktor řekl: však Simona má zkušenost, tak si to zajedeš natočit, jo? Tehdy by se ve mně krve nedořezal. Uměla jsem to, věděla jsem, jak na to, ale toto mělo být pro Novu! Reportáž jsem natočila a pak mi nabídli právě práci reportérky.
Jaké to bylo pro vás i okolí, rodinu, být najednou ve zprávách tak velké televize?
Jelikož jsem hned naskočila do velkého rozjetého vlaku zpravodajství, neměla jsem vlastně čas ani se na zprávy doma koukat, když zprávy běžely, byla jsem často ještě v práci. Takže spíš než na sobě jsem to pozorovala na mém okolí. Mamka, taťka, babička, kamarádi. Ti všichni byli každý den u televize a posílali mi fotky, videa a gratulace 😊. Dokonce přišly zprávy i od lidí, které jsem neviděla léta. A začaly se objevovat také první zprávy od diváků Novy, tedy vlastně od lidí, které jsem neznala vůbec. Byla to směs všech možných pocitů, dodnes si je pamatuji a věděla jsem, že ve dvaceti letech si začínám žít svůj sen.
Teď jste „rosnička“ na Nově. Musela jste dělat nějaké výběrové řízení, nebo stačilo, že jste prostě krásná a umíte chodit na podpatcích? (smích)
Nabídka dělat rosničku přišla po třech letech, kdy jsem pracovala ve zpravodajství. Půl roku jsem byla proškolovaná o meteorologii i s ostatními lidmi, kteří byli v předvýběru na rosničky, a probíhaly také studiové zkoušky. Po půl roce bylo z interně vytipovaných lidí vybráno pár, kteří se opravdu stali moderátory počasí, mezi nimi i já. Byl to náročný půlrok, kdy jsem byla ještě reportérkou, přes den točila reportáže a dělala živé vstupy do zpráv, a po večerech se školila. Ale stálo to za to!
Jaký je váš pracovní den?
Ráno začínám příjemně – maskérnou! (smích) Potom se jdu převléct do kostymérny. Je zhruba deset hodin a já usedám k počítači a začnu připravovat grafiku a text relace do poledních televizních novin. Vše stále konzultujeme s meteoroložkou Dagmar Honsovou. Po poledních zprávách mám čas na oběd a pak začnu připravovat opět grafiku a text do odpolední relace o počasí, která je v 17 hodin. V pět odpoledne počasí opět živě odmoderuji a pak se připravuji na večerní relaci stejným způsobem. Pracovní směna mi končí ve 20:20, kdy odmoderuji poslední večerní relaci.
Musíte rozumět počasí, nebo to „jen přečtete“?
Každé pondělí, ať už mám svou pracovní směnu, nebo ne, máme odpoledne asi hodinové školení s meteoroložkou Dagmar Honsovou. Text se musím naučit, jelikož moderátoři počasí nemají čtecí zařízení, ale mluvíme do kamery, která visí na takovém velkém rameni a „létá“ s námi po studiu.
Vedení TV Nova si zakládalo na tom, aby noví moderátoři počasí nebyli pouze dobří moderátoři, kteří bez chyby odvykládají svůj text. Opravdu z nás začali již při výběrovém řízení dělat meteorology. Samozřejmě, meteorologové na to mají školu, mnohaletou praxi a podobně. Ale my jsme opravdu podstoupili intenzivní kurzy, kdy nám bylo vše vysvětleno po teoretické i praktické stránce od naprostých základů. Postupně jsme se dopracovali už teď do té fáze, že si sami načítáme světové i české numerické modely, z radarů a družic umíme vyčíst aktuální stav počasí, i předpověď na následující dny.
Takže nám už dokážete říct, jak bude na Vánoce? (smích)
To je teď nejčastější otázka. (smích) Známe modely, které ukazují dlouhodobé predikce v počasí. Ale počasí je nevyzpytatelná disciplína a numerické modely, ze kterých ho čteme a předpovídáme, se mění několikrát denně.
Každé období s sebou nese spoustu dotazů a je pravdou, že není den, kdy by se mě někdo nezeptal, jak bude o víkendu, jak bude na horách, jaké nás čekají Vánoce. A my, jako zkušení moderátoři počasí nemůžeme říct: nevím. Musíme znát důvod a odpověď, a i když ji zrovna nemáme v hlavě, musíme vědět, kde tu odpověď najdeme a na jaké zdroje se odkázat.
V televizi vás vídáme na velmi vysokých podpatcích. Musela jste se kromě meteorologie školit i v chůzi?
Ani nemusela. Podpatky miluju a dříve jsem je nosila hodně. Podle mě dělají ženskou postavu ješě krásnější. Nicméně poslední dva roky mě mimo práci potkáte spíš v teniskách. Podpatků si užiju dost, protože dělám i moderátorku a občas modelku.
Můžete si vybírat, co si v televizi vezmete za oblečení, nebo to necháváte na kostymérkách?
Oblečení do studia nám každý den připravují kostymérky. Šaty vybírají všem moderátorům tak, aby k sobě ladili. Nemůže se tedy stát, aby moderátorka televizních novin, sportu i počasí byla každá v červených šatech. Naše kostymérky jsou ale skvělé, a pokud se stane, že na vybrané šaty nemáme zrovna ten den úplně náladu, nebo se v nich jakýmkoli způsobem necítíme, vyberou nám jiné, které také zapadnou do celého konceptu, a zároveň se v nich cítíme dobře.
Co kromě moderování počasí ještě děláte?
Mimo práci na Nově moderuju různé společenské, sportovní, kulturní a jiné akce, po mé účasti v Miss ČR v roce 2020 se od té doby zapojuji do organizace nových ročníků, pomáhám s výběrem nových dívek, jsem v porotě a zároveň, každé semifinále nebo událost spojenou s Miss společně s kolegou Michalem Šedou moderujeme. Teď čerstvě za sebou máme třeba finále Miss ČR 2022. Jako vedlejšák mám modeling, občas něco nafotím, ale nejvíce mě to táhne k mikrofonu.
Jste také hodně aktivní na sociálních sítích…
Jsem vděčná za fanouškovskou základnu, kterou tam mám, a proto se snažím být na sítích aktivní, dávat tam příspěvky ze zákulisí mé práce na Nově, ale i jinde. Zároveň přidávám i různé tipy, co sama používám, jaké věci mám doma, co jím, přidávám recepty a tipy pro lidi, kteří se mě často ptají, jak si udržuji postavu, nebo co používám na to a tamto.
Takže, Simono, jak si udržujete postavu? (smích)
Nikdy jsem si jídlo nehlídala. Vždycky jsme doma jedli, co bylo. Já mám velkou výhodu v genetice, maminka má 40 kilo i s postelí a taťka je taky štíhlý a osvalený. Jednu dobu jsem ale přeci jen, navzdory naprosto normální a štíhlé postavě, začala trošku bláznit. Bylo to během první vlny pandemie, kdy jsme byli v práci nonstop. Tehdy jsem si už připadala jako popelnice, která do sebe naháže, co má zrovna po ruce, a zapije to redbullem. Byla jsem unavená a vlastně se přestala sama v sobě cítit dobře. Proto jsem si vyhledala na internetu nutriční koučku a nechala si sestavit jídelníček, který mi sice chutnal, ale jedla jsem prostě málo, za půl roku jsem zhubla deset kilo.
To jste, s prominutím, musela být kost a kůže...
Máte pravdu. Byla. Když se vidíte každý den, nedojde vám to, ale když jsem jednou přijela domů, do Jihlavy, mamka mě postavila na váhu a řekla, že tohle už není v pořádku. Argumentovala jsem, že přece jím normálně, jím všechno, co mám v jídelníčku, žádnou poruchu nemám, tak v pohodě. Ale když jsem na váze viděla o těch deset kilo méně, zděsila jsem se. Najednou mi došlo, že i oblečení na mě nějak visí. Zrovna začínal podzim a já jsem byla extrémně zimomřivá a postupně to vedlo i k jiným zdravotním problémům.
Postřehla jsem, že i veřejnost měla potřebu řešit, jak moc štíhlá jste. Vadily vám takové komentáře a hejty?
Trvalo dva roky, než jsem se dala do pořádku a dostala se na svou váhu. Během těch dvou let jsem si ale často vyslechla: ty si nějaká moc hubená, najez se, to jíš jen maso a brambory? Dej si pořádný bůček, ať nabereš. Když jsem si naopak dala svíčkovou, slyšela jsem zase: tedáá, tohle taky jíš, jo? Najednou jsem začala být citlivá na komentáře okolí, které mělo nutkání, a věřím, že za tím nebylo nic špatného, ale mělo nutkání komentovat cokoliv, co jím. Buďto, že je to moc zdravé, nebo naopak jsem čelila údivným pohledům, že si dávám každý den po obědě zmrzku. Vysvětlování, že celý život jím, co chci, a nepřiberu, mě už přestalo bavit. Snažila jsem se přibrat, a vůbec mi to nešlo. Paradoxně váha dolů šla rychleji než zpět nahoru. Je mi to teď líto, že jsem si zbytečně v dobré víře, že začnu dělat něco dobrého pro své tělo, uškodila. Ale na druhou stranu mě to hodně naučilo a přivedlo na cestu zdravého vaření, zorientovala jsem se v nutričním poradenství, nabrífovala se o všem, a vím, jak tělo funguje, co potřebuje a snažím se teď zase jídlo neřešit. Mám už stravovací návyky, které mi sedí. Jak se říká, 80 na 20 je nejlepší, 80 procent vyváženého jídla, 20 procent sladkůstky a jiné prasárničky. Do toho zdravý pohyb a člověk má energie na rozdávání.
Ještě u té vizáže zůstaneme, ale trochu jinak. Jak vás napadlo přihlásit se na MISS?
S nápadem přišel domů přítel. Poslala jsem ho s tím prvně do háje, jak ho to vůbec napadlo. Ale když mi pak přišla do e-mailu pozvánka, že mě zvou po prvotním výběru na osobní casting, řekla jsem si, proč ne. Pak to šlo ráz naráz, z castingu do semifinále, ze semifinále do TOP 10 a následně do finále. Bylo to náročné léto, kdy skloubit všechna soustředění a povinnosti spojené s Miss a zároveň full time prací na Nově, bylo těžké, a přítel si pak trošku rval vlasy, protože místo toho, abychom byli spolu, když jsem měla volno, tak jsem jela na akce s MISS. Získala jsem tam spoustu nových zkušeností, naučila se pracovat sama se sebou a vnímat sama sebe takovou, jaká jsem a naučila se vypíchnout přednosti – například na fotografiích, na fotce, nebo v prezentačních dovednostech.
Kam ráda chodíte, když se dostanete do Jihlavy?
S mamkou se rády procházíme s naším pejskem v okolí Helenína a Malého Beranova. Je to zároveň čas pro nás, kdy si popovídáme. S kamarádkami pak obrážíme kavárny v okolí náměstí nebo v City parku. Ráda se občas projdu i kolem gymplu, je to taková nostaglie. (smích) Doteď vidím přes okna učitele, kteří učili i mě, a vlastně si odfouknu, že už to mám za sebou a jdu s úsměvem dál. Dlouho se chystám, až budu zase v Jihlavě na delší čas, do jihlavské zoo. Na tu slyším pět ódy nejednoho Pražáka a říkám si, že jsem ostuda, protože jsem tam naposled byla už před mnoha mnoha lety.
Plánujete zůstat v Praze natrvalo?
Jihlavu mám jako svůj domov, i když život mám komplet v Praze. Ale jednou se s přítelem plánujeme do Jihlavy vrátit, také je odsud, tak nás to sem táhne za rodinou a kamarády. Praha je za rohem, do té se dá dojíždět. A nebyla bych první ani poslední, kdo z Novy do práce dojíždí z větší dálky. Takže uvidíme, kdy a kam nás život zavede.
Bez čeho si neumíte představit každý nový den?
To je velmi těžká otázka, napadlo mě hned: bez snídaně. (smích) Ale je pravda, že kdybych se každé ráno nevzbudila vedle přítele a nedali bychom si tu snídani spolu, nový den by nebyl tak hezký.
Připravila Ivona Kavalierová
Foto: archiv Simony Šimkové
