Ať už děláme rozhovor s kýmkoliv, vždy se snažíme si na vlastní kůži vyzkoušet, co daná profese nebo činnost obnáší. Prošmejdíme prostory, ochutnáme nový drink, vezmeme do ruky patřičné nástroje, odneseme si zajímavý příběh a nové vědomosti. Shodli jsme se ale na tom, že od jihlavské boxerky rozhodně nic na památku, nebo spíše na pamětnou, dostat nechceme. Ačkoliv má ale Majda Tichá, osmadvacetiletá fighterka, sama zkušenosti s boulemi, monokly i zlomeným nosem, báli jsme se zbytečně. Jak sama říká, box je nádherný a živelný sport, žádná hospodská rvačka. Mimo ring nosí ráda šaty i sukně, zpívá, maluje a hraje na klavír.
Jak je to dlouho, co jste začala s boxem?
Čistě box dělám od roku 2016, takže šest let. Předtím jsem dělala sebeobranu, chvilku MMA, ale to jsem jen tak ťukla.
Takže ke sportu inklinujete celoživotně?
Vůbec ne, já jsem vždycky tušila, že by mě ty bojovně laděné sporty bavily, ale nepocházím ze sportovně založené rodiny, takže jsem spíš dělala různé formy umění, zpívala jsem a hrála na klavír. Sportovat jsem začala až ve 20, kdy mě k tomu dotlačily určité okolnosti, jinak jsem do té doby nedělala vůbec nic. Měla jsem za sebou nepříjemnou zkušenost, po které jsem se dost bála a řekla si, že se musím naučit bránit. Tak jsem se postupně přes tu sebeobranu dostávala k boxu. Sport pro mě celkově byl určitá forma terapie. Třeba běh. Jakmile jsem začala, věděla jsem, že je to přesně to, co musím.
Tak to je skvělé. U mě je to tak, že sotva vyběhnu, tak si uvědomím, že tohle přesně nesmím (smích).
No to říká hodně lidí, já jsem to naštěstí měla naopak.
Když jsem četla Váš medailonek, dozvěděla jsem se, že jako malou vás zajímaly sumo zápasy.
Zajímaly mě takovým způsobem, že jsme se s bratránkem vycpávali polštářema a hráli si na dvoře na zápasy (smích). Mně se to vždycky líbilo, obdivovala jsem je. Ale pak jsem zjistila, co tam mají za šílený „diety“, jak se musí přežírat, zapíjet to pivem, pít superenergetický směsi a pustilo mě to. Ale jinak je to krásný sport.
K dietě se ještě dostaneme, ale asi je čas zmínit, jaké za sebou máte v boxu úspěchy. Pochlubíte se?
Za největší svůj úspěch považuju asi vloni vyhraný mezinárodní turnaj. Na mezinárodní úrovni už je to trošku těžší, takže si toho hodně cením. Pak druhé a třetí místo na mistrovství ČR v kategorii ženy. A nějaké další medaile tam ještě byly, ale já na ně zas tak nehledím. Za největší výhru jsem třeba považovala to, že jsem po pár letech mentální přípravy dokázala nastoupit do zápasu bez předstartovních stavů. To byl takový můj osobní cíl. Dřív jsem třeba před zápasem celou noc nespala, bylo mi špatně, zápasila jsem ztuhlá. To mi zničilo spoustu výkonů. Byla tam nervozita, strach ze selhání. A tehdy jsem si právě řekla, že si dám za cíl, že se chci sama v sobě dostat na takovou úroveň, že to dokážu zvládat v pohodě.
Co si mohou čtenáři představit pod pojmem mentální příprava?
V tréninku děláme sparringy, které se trošku blíží realitě, takže si tam víc nasimulujeme samotný zápas. Jinak ta mentální příprava hodně probíhá v člověku uvnitř. Já jsem jednu dobu spolupracovala i se sportovním psychologem, který to bral dost realisticky. Je to i o vizualizaci, kdy si člověk představuje i problémové situace, jak s nimi naložit a psychicky je ustát. Za mě největší přínos v mentální přípravě je absolutní vypnutí myšlenek. Neříkala jsem si v hlavě - joo, seš borec, zvládneš to - ale prostě jsem se vypnula. Jenom dýchat, sledovat okolí a na nic nemyslet.
A jak probíhá fyzická příprava? Třeba v té vrcholné fázi?
Před mezinárodními turnaji míváme většinou dvoufázové tréninky. Na soustředění i třífázovky. Když se připravujeme na větší turnaj, tak to začíná silovou přípravou, kdy člověk nabírá sílu a vytrvalost a postupně to jde více do dynamiky. Až těsně před turnajem se jede rychlostní příprava.
„Ženské tělo jede svoje určité cykly. Člověk se musí naučit je poslouchat. Při přetrénovávání jsem pociťovala velké dopady na svůj hormonální systém.“
A patří tedy k boxu i dieta?
No, patří i nepatří. V našem sportu je obvyklé, že se shazují váhy. Je to tady takový zvyk, že se do turnaje shazuje třeba 5 kg. Já osobně jsem ale proti. Nikdy jsem tohle nepodstupovala, shazovala jsem maximálně kilo a půl, a to jsem si rozložila do jednoho týdne, takže jsem si místo večeře dala větší svačinu. Ale tak samozřejmě, že musí člověk držet nějakou stravu. Mám ale celkem výhodu, že kromě sladkého, které miluju, jinak jím zdravě, protože mi to chutná. Takže se k ničemu nemusím nutit. Člověk se tak jako cítí líp. Když si dáš před tréninkem hamburger, tak je to strašně znát. Takže já váhu dolů nedávám, ale patří to k tomu sportu, což je škoda, protože spoustu lidí to znechutí. A je to taky strašná zátěž pro organismus.
Je pravda, že někdy lidé box nevnímají jako sport, ale jako rvačku?
Je to tak. Přitom box je nesmírně inteligentní.
Možná je to tím, že v médiích, zejména v těch bulvárních, v poslední době boxeři nejsou prezentováni zrovna jako nejostřejší tužky v penále…
Dost často je to tak, že to nejsou ani boxeři. Jenom mají boxerskej zápas, který ani nemá vysokou kvalitu. To jsou ta divadla kolem, co baví asi širší masu lidí. Box sám o sobě je strašně technickej, technika je tam obrovsky důležitá. Samozřejmě k bojovým sportům tíhnou i agresivní lidi, to je jasný. Ale myslím si, že ta agrese tomu výkonu spíš ublíží. Většinou spíš zvítězí chytrost a technika. Box je nádhernej, obrovsky živelnej sport, rozhodně to není nějaká tupá hospodská rvačka. Člověk musí pilovat pohyby, strategii, přemýšlet…
Kromě toho, že aktivně závodíte, tak i trénujete ostatní?
Já teď nezávodím, mám pauzu, poslední zápas jsem měla v únoru. Trénuju v Jihlavě v Gauner klubu, tam se vyučuje box, MMA, thaibox, kickbox. Jsme největší klub na Vysočině, máme pobočky v Pelhřimově a ve Žďáře nad Sázavou. Jsme taková velká boxerská rodina. S trénováním jsem začala teprve před pár měsíci, do budoucna chci trénovat i kondiční box a pohybovou průpravu. Miluju cvičení s vlastní váhou, hodně inklinuju k přirozenému pohybu, k Animal movement, to jsou takové cviky s vlastní váhou, který spojují sílu a eleganci, což je pro mě něco strašně lákavýho.
Vypadat u sportu elegantně zní pro mě skoro až neuvěřitelně (smích). Přivedla jste mě ale na myšlenku, zda se jako žena, která chce určitě dobře vypadat, nebojíte o zuby, nos, monokl pod očima…
Tímhle už jsem si prošla. Zlomený nos už mám, je to trošku vidět, s monokly chodím celkem často. Když jsem dělala na baru, tak to bylo takový veselý. Teď už se mi to nestává, protože jsem se naučila boxovat trošku chytřeji. Dřív jsem byla hodně hrrr, rvavá. Teď už jsem spíš na ten technickej box, takže už těch zranění tolik nemívám. V minulosti jsem taky měla komplexy ze svalů. Je to trochu vtipný, protože většina lidí to má naopak. V běžném nesportovním životě nosím šaty, sukně, cítím se v tom dobře, žensky. Sportem trávím velkou část dne, ale mimo něj se to snažím vyvažovat ženskostí.
A co tedy dělá Majda neboxerka, když má zrovna volno?
Ráda hraju na kytaru a zpívám, psala jsem hodně básničky, měla jsem i kreslící období, k těm uměleckým směrům tíhnu tak nějak asi ke všem. Teď se snažím tvořit i tělem. Ono se to těžko vysvětluje, vypadá to, že to nejde moc do sebe, ale někdy z cvičení vzniká skoro tanec, je v tom cítit ta tvořivá energie. A mám pejska, s tím trávím hodně času. Je to takový můj společník pro život. Nejradši jsem venku, třeba na Heulose. Nebo v tělocvičně.
Připravila: Anička Rásochová
Foto: archiv Majdy Tiché
