Někdy koukám na dřevo a ono mi samo napoví, co na něj namalovat. Jihlavská malířka se díky malbě vrací do svého dětství
Alena Spruijtová neboli AlliV je mladá malířka, která tvoří a s rodinou žije ve Štokách, kam se přestěhovala z centra Jihlavy. Maluje od dětství, ale až na mateřské ji její největší vášeň začala živit. Když maluje, vrací se ve vzpomínkách do dětství, do časů, kdy pobývala u prarodičů, nebo trávila čas v lese se svým tátou na čundrech a pod širákem. Ona sama je také nejraději se svými dětmi v přírodě, i když dobrou akcí na jihlavském náměstí vůbec nepohrdne. Její tvorba je o šamankách a andělech a jak AlliV doplňuje: "Když maluji anděla, snažím se malovat toho konkrétního člověka, tu jeho duši, aby když pohlédne na anděla, zjistil, že nepotřebuje nikoho kolem sebe, aby ho chránil, aby mu ukazoval cestu, protože všechno, co chce, dokáže úplně sám..."
Znám vás jako malířku andělů a indiánských motivů. Proč zrovna tato témata?
Malování se věnuji celý život, jen mě nikdy nenapadlo, že by moje obrazy někdo kupoval, a na nějaká velká díla ani nebyl čas. Až teprve na mateřské, kdy jsem měla více času přemýšlet o tom, co bych vlastně chtěla dělat a jak bych přispěla do rodinného rozpočtu. Myšlenka na to, že mě bude živit muž, mi nějak nešla z hlavy. Uměla jsem malovat a šít. Šití nesnáším, tak mi zbylo to malování. Začala jsem portréty a stromy života. Ti andělé, ti jsou zrovna o náhodě. O prvního anděla mě požádala kamarádka. Upřímně, moc jsem se na to tenkrát necítila, ale co bych pro ni neudělala.
A tím to začalo...
Obraz jsem zveřejnila na sociálních sítích a rozjel se ohromný kolotoč andělů, stromů života a malování na zakázku. Konečně jsem dělala něco, co mě naplňovalo a dokázalo mě to uživit. Změnil se mi život. Přes malování andělů jsem poznala sama sebe a za to jsem nesmírně vděčná.
Vedle andělů malujete indiánské motivy, šamanky a bohyně... Cítíte s touto tematikou nějaké propojení?
K indiánským motivům, šamankám nebo bohyním, každý ať v tom vidí, co uzná za vhodné, jsem musela svým způsobem asi dospět. S touto tématikou jsem už pracovala dříve, když jsem vyráběla indiánské lapače snů. Tyto šamanské obrazy maluji na dřevo. Přijde mi v dnešní době hodně důležité vracet se zpátky k přírodě, sami k sobě, a to se snažím s pomocí dřeva vyjádřit. Jako dítě jsem trávila hodně času venku, jak s babičkou a dědou na zahrádce, kde jsme se starali o úrodu a kytičky, tak i s tátou jsme chodili na čundr (mimochodem měl přezdívku Šaman), a spali pod širákem rozdělávali oheň, ale postupem času jsem na tohle zapomněla. A když maluji obraz šamanky nebo jakýkoliv obraz na dřevo, ve vzpomínkách se vracím do dětství do hlavy té malé holky. Takže jsem vlastně dospěla do dětství. (smích)
Jak probíhá proces vaší malby? Máte nějaké vize? Inspiraci? Meditujete?
Mojí meditací je malovaní. Určité vize mám, neustále se mi něco honí v hlavě. Do určité fáze meditace se dostávám, když přemýšlím nad tím, co namalovat. To se většinou ve své hlavě dostanu asi někam za hranice normálního myšlení.
V současné době už malujete především na zakázku? Dá se vůbec popsat, jak se na zákazníkovo přání dovedete napojit?
Na zakázku právě už moc nemaluju, teď spíš namaluju obraz a následně je volně k prodeji. Myslím si, že je to naprosto ideální, protože nemůžu nikoho zklamat. Obraz si sám najde svého majitele. Ale i tak si občas obraz na zakázku ráda namaluji.
A k tomu napojení se... Co nejvíce naslouchám přání zákazníka. Snažím se zjistit, co od obrazu očekává, zda mi dává volnou ruku nebo si přeje něco speciálního. Pokud jde o anděla, ráda si poslechnu i nějaký osobnější příběh o člověku, pro kterého obraz maluji. Když přijde vzájemné porozumění, už jde vše samo.
Co pro vás osobně znamenají andělé?
Budete možná překvapená, ale úplně něco jiného, než co si myslí ostatní. Když maluji anděla, nemaluji ochránce, nebo někoho, kdo na nás dohlíží nebo nás zachraňuje, aby se nám nic nestalo. Snažím se malovat toho konkrétního člověka, tu jeho duši, aby když pohlédne na anděla, zjistil, že nepotřebuje nikoho kolem sebe, aby ho chránil, aby mu ukazoval cestu, protože všechno, co chce, dokáže úplně sám. Mým cílem je, aby každý člověk v sobě našel sílu, svého anděla v sobě, a aby si uvědomil, že vše zvládne sám. Podle mě má každý v sobě sílu a bohužel lidé hledají berličky, kde můžou, a mnohdy marně.
Kdy nejčastěji a nejraději malujete? Narážím na to, že máte také děti, které leckdy procesu tvorby příliš nepřejí.
Pokaždé, když maluji, maluji nejraději. S dětmi je to o něco složitější, ale zase nebýt dětí asi bych si malovala sama doma jen tak pro sebe ... Moje šichta začíná kolem devatenácté hodiny, kdy se jdou děti s tatínkem koupat a spát a končí někdy po půlnoci. Hlídání babiček u nás bohužel není, takže to mám možná o to ještě složitější, proto maluji takto večer. Děti, když vidí, že jdu do ateliéru malovat, tak okamžitě naběhnou se slovy: mami já chci taky, dej mi tuhle barvičku, podej mi papír, já bych chtěla malovat na plátno, budeme něco vyrábět? A za chvilku nedělám nic jiného, než že vlastně asistuji dětem při malbě jejich obrazů.
Netradiční je vaše malba na dřevo. Jak dlouho se jí věnujete? Jak vás to napadlo?
Dřevo mě přitahuje už dlouho. Je takové osobitější, má prostě duši, je živé a magické. Ale jak už jsem říkala, musela jsem k němu asi dospět. Pár obrazů na dřevo už vzniklo dříve, ale asi největší boom měla Šamanka s krystaly. Manžel měl v garáži takové staré prkno a chtěl ho vyhodit. Já na něj koukám a říkám, to ne, to nesmíš vyhodit. Dřevo mi nařezal, já si je obrousila a strašně dlouho mi leželo v ateliéru. Říkala jsem si, že tam musím namalovat něco jiného, něco ze mě. A tak vznikla Šamanka.
Jste barvami potřísněná bohémka nebo ryze pragmatická žena?
No, já si bohéma představuji v baru s absintem, volnomyšlenkáře, co si občas odskočí vytvořit nějaké mistrovské dílo (smích). Ale jestli vy vidíte bohéma potřísněného barvou od hlavy až k patě, tak ano, to většinou jsem, a né jen já, ale celá zem a všechno okolo. Moje oblečení postupně vyřazuju na pracovní, protože už snad nemám žádné domácí oblečení, které by nebylo poskvrněné barvou.
Nově jste pořádala také kurz, kde si mohli zájemci sami pod vaším vedením namalovat anděla. Když jsme si domlouvaly rozhovor, uvedla jste, že to předčilo vaše očekávání. Tak povídejte, přehánějte…
Ano, bylo to naprosto úžasné. Vlastně vůbec než jsem zrealizovala tenhle kurz, tak dlouhou dobu jsem o něčem podobném přemýšlela. Spoustu lidí mi říkalo, ať dělám kurzy, že mám předávat dál to, co umím. Jenže jsem měla strašnou obavu, že to prostě sama nezvládnu, tak aby měli lidi stoprocentní komfort, a ještě k tomu jsem jim dokázala správně vše vysvětlit a na konec i já z toho měla dobrý pocit. Proto jsem požádala mojí spřízněnou duši o pomoc, a když řekla, že mi pomůže, tak jsem věděla, že do toho musím jít a že všechno dopadne dobře.
Jaké byly vaše první kurzistky? Můžu na takový kurz vůbec jít, když neumím malovat?
Ženy na kurzu byly naprosto dokonalé, ač měly velký strach, že nenamalují ani čárku, že to bude něco hrozného, tak dokázaly namalovat tak krásná díla, že nebylo možné říct, který je nejhezčí. Je také důležité říct, že až na drobné výjimky žádná z žen neměla zkušenost s malbou. Poprvé držely štětec!
Bylo to vše až dojemné, protože ty ženy nemalovaly jen anděla na plátno, ale namalovaly kus sebe, namalovaly tu sílu, co v nich je. Já věděla, že to zvládnou, ale co předčilo mé očekávání, to byly jejich reakce a následná zpětná vazba, která mě až rozplakala. Opět jsem věděla, že jsem na správné cestě...
Takže bude další?
Další kurz plánujeme 29. dubna ve Štokách a 21. května v Lukách nad Jihlavou v jurtě, tam si budou moci namalovat anděla na dřevo, a to bude ještě větší síla.
Už jste někdy nějakou zakázku odmítla?
Pár jich už bylo. Většinou to byly věci, které bych nezvládla, a nebo věci s kterými nesouzním.
Co ráda děláte, když nemalujete?
Hraju si s dětmi nebo chodím do lesa. Jelikož jsem člověk, který když nic nedělá, tak uvadá, musím stále něco tvořit. Právě po úspěchu kurzu Namaluj si svého Anděla jsem spojila své síly s mojí kreativní Haničkou a plánujeme dělat kurzy i na jiné téma. Založily jsme facebookovou tránku KreaTúra, kde se můžete dozvědět více.
Andělé a indiáni hodně zajímají také děti. Neplánujete i nějaký kurz pro ně?
Ano, s touto myšlenkou si také zahrávám, jen si to asi prvně nacvičím na dospělých. Oni totiž více poslouchají a dělají to, co se jim řekne. Vidím to na svých dětech, protože moje dcera, když jde něco malovat, tak jí chci poradit a ona nerada si do toho nechává mluvit. Oni totiž děti, když se rozhodnou, že jdou namalovat anděla, tak je taky dost možné, že odejdou s vyrobenou žirafou z papíru. Jsou prostě spontánní a nepředvídatelné.
Můžeme někde na Vysočině vidět vaši práci?
U spousty mých věrných zákaznic. Některé mají doma hotovou galerii mých obrazů. Tímto je všechny zdravím a chci jim vzkázat, že si toho moc vážím. Mám to štěstí, že většinou to, co namaluji, tak si okamžitě najde svého majitele, a já vlastně doma momentálně mám čtyři obrazy, takže ani není možná nějaká výstava.
Pocházíte z Jihlavy? Jaká místa máte v Jihlavě ráda, nebo v jejím okolí?
Ano, pocházím z Jihlavy a dlouhá léta jsem tam žila, vlastně až posledních osm let žiju ve Štokách. Vyrostla jsem skoro v centru Jihlavy, takže jsem opravdu městské dítě. Když jsem ještě bydlela v Jihlavě, často jsem chodila na dlouhé procházky se psem v okolí řeky, ještě než vůbec vzniklo dětské hřiště a skatepark, nebo Borovinka, jeden čas i můj druhý domov. Na Zaječí skok jsem také ráda chodila nebo na Starou Plovárnu, kam jsem jako malá chodila bruslit... Na Okrouhlík mám krásné vzpomínky s babičkou jsme se tam chodívaly koupat, ale poslední dobou se tato místa nebo blízké okolí zastavují domy a příroda mizí, takže když se tam vracím, je mi trochu smutno. Baví mě vánoční akce na náměstí a od mého mládí Jihlava nabízí více možností, kde se děti a mladí lidé můžou vyblbnout a nemusí se poflakovat po městě jako kdysi my. (smích)
Připravila: Ivona Kavalierová
Foto: archiv Aleny Spruijtové
