Vystudovaná bohemistka Míša Padrtová strávila roky na marketingových odděleních ve velkých jihlavských firmách, až si jednoho dne řekla dost. Nechtěla čekat, až ji stres a vyčerpání zcela semele. Odmítla plýtvat dál vlastní energii na „cizí“ projekty a, jak říká, podřizovat se nekompetentním lidem. V tu chvíli pochopila, že svůj život vidí úplně jinak a jinde, a jistotu korporátního prostředí vyměnila za práci na volné noze. A na jednu ženu toho od té doby zvládá celkem dost – po redakční a grafické stránce spolupracuje mimo jiné s městem Třešť, sází knihy a časopisy, vymyslela s partnerem jednu z prvních jihlavských únikových her, stala se maminkou, čas od času obsluhuje hosty v jejich baru, a navíc se před třemi lety rozhodla, že v Třešti zorganizuje Restaurant Day.
Akci, která se těší velké tradici třeba v Londýně. Světe div se, setkání amatérských kuchařů a kuchařinek v jedné uličce zaznamenalo velký úspěch. Druhý ročník loni v září navštívilo odhadem osm set lidí a Míša už je v přípravách toho třetího, který proběhne poslední srpnovou sobotu.
Míšo, jaké bylo začít zničehonic podnikat? Odejít z velké firmy, kde jsi měla hodně peněz, a začít dělat sama na sebe?
Každý určitě zná minimálně jeden příběh člověka, který vyhořel a následně přehodnotil svoje priority a postavil se na vlastní nohy. Já jsem od toho byla tenkrát už jen krůček. Na volnou nohu jsem odešla v roce 2014, kdy jsem byla opravdu vyšťavená z korporátního prostředí. Z toho, jak člověk vůbec nemůže prosadit své věci, jak to, co umí a čím žije, v něm skomírá. Ta euforie z nabyté svobody a možnosti být v práci sama za sebe byla veliká. Dnes už si nedokážu představit, že by to mělo být jinak.
Jaké byly začátky přerodu ze zaměstnance na OSVČ? Jistota najednou žádná…
Bylo to těžké rozhodování, protože jsem tehdy brala hezké peníze, ale cítila jsem, že takhle dál pracovně žít nechci. Začátky vlastního podnikání byly docela krušné. Sama sebe jsem hodila do vody a učila se plavat, protože jsem v té době neměla kolem sebe nikoho, kdo by mi v podnikání poradil, nebo už by v té době takhle podnikal. Dnes už je to úplně o něčem jiném. Nasbírala jsem spoustu zkušeností.
Zvládáš toho hodně – jsi redaktorka, korektorka, grafička, maminka, a ještě máte bar. Jak to jde skloubit, abys neměla už v poledne jazyk na vestě?
Když nejsou prázdniny, tak ráno odvádím dceru do školky, přijdu domů, trochu poklidím domácnost, abychom se tam úplně neztratili (smích), pak jdu k počítači a začínám si dělit práci. Buď dělám na tom svém, což jsou grafika a texty, anebo se věnuju věcem kolem baru. Jsem hodně v pozadí baru. Partner vyspává směnu nebo už je v baru a řeší třeba objednávky, úklid a podobné záležitosti. Po školce trávím čas s dcerkou, něco tvoříme nebo se rejpu v zahradě, a večer, pokud jsou ještě nějaké síly, nastává druhá směna. Buď jsem za barem, když máme hlídání, nebo dělám na počítači takové ty lehčí práce, u kterých už se nemusí moc přemýšlet. (smích)
Bojovala jsi s prokrastinací, když jsi najednou začala dělat doma?
Já jsem od přírody poměrně produktivní člověk. Nebaví mě nicnedělání. Ale ano, s prokrastinací také bojuju. Pořád. Tím, že z velké části pracuju z domu, projevuje se u mě prokrastinace tím, že je neustále něco důležitějšího. Mám takhle dlouhý seznam úkolů, a buď uklízím, vařím, běhám po zahradě, nebo musím tamhle nakoupit a pak logicky člověk nestíhá. A i když kolikrát nechci, musím někdy pracovat i po nocích, abych zvládla termíny. Disciplinovanost mi holt chybí. A to už jsem přečetla tolik knížek a rádoby chytrých rad o efektivní práci a produktivitě (smích).
Jako společnost jsme dospěli do stadia, kdy být v neustálém zápřahu je stav, který je hodný obdivu. Sáhnout si na dno svých sil se stalo známkou naší šikovnosti a dobře odvedené práce. Můj život rozhodně není reklamou na úspěch a ani se nesnažím vytvářet kolem sebe iluzi dokonalé matky.
Jak ti jde role mateřská při podnikání?
To je fakt dobrá otázka. Byla bych totiž nerada, kdyby celý rozhovor vyzněl, že jsem nějaká superžena, která všechno, včetně mateřství, zvládá na jedničku s hvězdičkou. Tak to opravdu není. A sama tyhle typy rozhovorů nemám ráda, protože mě ještě víc deprimují. Jako společnost jsme dospěli do stadia, kdy být v neustálém zápřahu je stav, který je hodný obdivu. Sáhnout si na dno svých sil se stalo známkou naší šikovnosti a dobře odvedené práce. Můj život rozhodně není reklamou na úspěch a ani se nesnažím vytvářet kolem sebe iluzi dokonalé matky. Jejich fotek je plný Facebook a Instagram. Máme čtyřletou dceru a na rovinu přiznávám, že kloubit podnikání a rodinu s malým dítětem není žádná legrace. Priorita je ale v tomhle případě jasná. A tou je naše dcera. Faktem ale zároveň je, že nebýt babiček a dědečků, tak nemůžeme dělat to, co děláme.
Dali jsme si sraz ve vašem baru, mimochodem nejstarší hospodě v Třešti, kterou provozujete od roku 2018 se svým přítelem. Už dříve jsi mi zmiňovala, že začátky byly bouřlivější…
Prošli jsme na začátku docela zatěžkávacím obdobím, kdy někteří lidé, nerada používám slovo štamgasti, zkrátka ti, kteří sem často chodili, úplně nevzali to, že měníme jejich zaběhnutou klasickou čtyřku. Zaznamenali jsme tehdy docela velký odliv. Na druhou stranu se k nám naučili chodit zase jiní zákazníci, kterým sedí to, jak naši práci děláme, a baví je to tady. Asi kdybychom měli pokračovat v zaběhnutých kolejích a lít lacinou kořalku a pivo po kýblech, brzo by nás to přestalo bavit. Rozhodli jsme se pro jinou cestu.
Nechceme se nijak profilovat, nejsme nic víc než ostatní. Jsme prostě bar, ale tou nabídkou a přístupem k zákazníkovi jsme trochu jiní v rámci našeho maloměsta. Je to možná blbě řečené, ale snažíme se třeba lidi i trochu vzdělávat, aby se dozvěděli něco nového a věděli, co vůbec pijí. Dodneška spousta lidí neví, jaký je rozdíl mezi spodně kvašeným a svrchně kvašeným pivem, co znamená zkratka IBU a takový. Je ale vidět posun, že pomalu se lidi začínají zajímat o to, co pijí, a opravdu zkouší kvalitnější věci.
Jak jste zvládli dobu, kdy jste museli mít zavřeno?
My jsme se pustili do rekonstrukce, hodně nám pomáhali i kamarádi, takže jsme ten čas, kdy sem lidi nemohli, využili takhle. Makali jsme i dlouho do noci a často nás sem jezdila na udání kontrolovat policie, protože si zřejmě někdo myslel, že máme otevřeno. Vždycky přijeli a viděli, že se tady pracuje…, ale museli přijet, byli tu několikrát (smích).
Pojďme teď k tomu, do čeho se mohou zapojit i naši čtenáři. Do Restaurant Day, který tady v Třešti organizuješ, a právě máte otevřené přihlášky. Představ tuhle zajímavou akci lidem…
Restaurant Day se obecně dělá jako taková komunitní akce, kdy si lidé připraví nějaký svůj stánek, navaří jídlo nebo něco upečou a postaví se na ulici nebo do parku, kde to své jídlo prodávají. Chci podotknout, že z velké části jsou to amatérští kuchaři. Všechno je to o sdílení, navazování nových vztahů, o přátelství a zábavě. Může přijít kdokoliv, kdo chce, a takhle si na jeden den otevřít svoji „restauraci“. Nepotřebuje žádný živnostenský list, žádné oprávnění, ale hygienická pravidla se musí samozřejmě dodržovat. Za ta si zodpovídá každý restauratér sám… Byli jsme překvapeni, jaký měl první Restaurant Day Třešť v roce 2019 úspěch.
Musí být přihlášení kuchaři z Třeště?
Může se přihlásit kdokoliv, v rámci celé republiky. My tímto limitováni nejsme. V loňském roce jsme měli amatérské kuchaře se stánky ze Stonařova a z Jihlavy. Letos máme nově další Jihlavany, ale třeba i paní z Počátek. V jednání je i tým z Ukrajiny. Důležité je zaregistrovat se prostřednictvím formuláře, na který odkazujeme na našem facebookovém profilu Restaurant Day Třešť.
Jaké musí splnit účastníci Restaurant Day podmínky?
Nemáme žádné specifické podmínky. My tady neděláme žádného soudce, abychom vyžadovali, že někdo musí umět vařit na nějaké úrovni. Za to si každý zodpovídá sám. Faktem je, že spousta lidí nemá odvahu vystoupit se svým uměním takhle veřejně, ale hodně jich to odhodlání v sobě najde, je jich čím dál víc. Jsou tady tací, co byli na prvním ročníku, pak byl teda covid, takže nebylo nic, ale přihlásili se i na ten druhý a už jsou přihlášeni na ten srpnový.
Míšo, chtěla bys ještě něco říct závěrem?
Jednak bych chtěla všechny pozvat na poslední srpnovou sobotu, aby se za námi přišli podívat, ať už si něco dobrého dát, nebo v roli jednodenních kuchařů. Máme za sebou úspěšné dva ročníky, doprovodný program také chystáme. Nebude chybět jako už tradičně program pro děti, vystoupí i místní hudebníci a pro letošek chystáme i jednu novinku, a tou je soutěž o nejlepší domácí sušené maso. Čím dál víc našich hostů se na baru ohání tím, že doma suší maso, tzv. jerky, a každý tvrdí, že má to nejlepší. Tak jsme se rozhodli, ať se ukážou. I tady jsou registrace otevřené pro kohokoliv. Veškeré informace najdou zájemci opět na Facebooku. Navíc porotcem může být kdokoli z veřejnosti.
Co je ale fakt velkou bolístkou této akce, tak to, že když odstartujeme před polednem, tak ten největší nával návštěvníků přijde na oběd a kolem 15. hodiny už tu bývá minimum lidí, ačkoli doprovodný program běží dál. Někteří byli naštvaní, že už na ně nezbylo, ale my nemůžeme zaručit, že nakrmíme všechny. Ti, kteří vaří a pečou, to všechno dělají ve volném čase, berou si volno, vaří brzy ráno, dají do toho všechno, ale nemohou toho v domácích podmínkách navařit tolik jako profesionálové. To prostě nejde. Tak v tomto by bylo fajn, kdyby byli návštěvníci více shovívaví (smích). V tomto směru chystá jeden ze stánků pro letošní rok i večerní prodej, což dřív nebylo. Tak snad nám letos nikdo hlady nepadne.
Všechno je to o sdílení, navazování nových vztahů, o přátelství a zábavě. Může přijít kdokoliv, kdo chce, a takhle si na jeden den otevřít svoji „restauraci“. Nepotřebuje žádný živnostenský list, žádné oprávnění, ale hygienická pravidla se musí samozřejmě dodržovat. Za ta si zodpovídá každý restauratér sám…
Připravila: Ivon Kavalierová
Foto: redakce, archiv Míši Padrtové
