Monika Zychová je křehká čtyřiadvacetiletá majitelka kavárny Ta kočičí v Jihlavě, jediné na Vysočině. Odmalička tíhla ke zvířatům a snila o studiu veteriny. Rodiče ji od studia odrazovali, a tak nakonec vystudovala umělecko-průmyslovou akademii zaměřenou na design. Kde tedy v jejím životě nastala ta chvíle, že se rozhodla otevřít si kočičí kavárnu a umožnit tak každému z nás zajít si nejen na vyhlášené vafle, ale současně i pro kočičí lásku a pohlazení? Přečtěte si rozhovor o velkém srdci, dobré kávě a kočičích drápcích.
Zvířata a design, to má ke gastronomii docela daleko. Kde se vzala myšlenka otevřít si kavárnu?
Od studia veteriny jsem byla rodinou odrazována, varovali mě, že mě to nebude bavit, že neuvidím jen hezké věci, takže jsem se rozhodla studovat školu s jiným zaměřením. Přes celou střední jsem měla brigádu jako servírka, i moje mamka se v gastronomii pohybovala. A já jsem se v tom našla. Myslím si, že i zde se uplatní umělecká duše, protože každý člověk, co něco tvoří, je v podstatě umělec. Káva a aranžování jídla a pití do toho také spadá. Nakonec se vše, co jsem kdy chtěla a naučila se, propojilo v tuhle kočičí kavárnu. Interiér jsem si sama navrhovala, přítel byl ta pomocná ruka, ochotná vše realizovat. Pomohly i naše rodiny.
Ze zvířat tedy nejvíce milujete kočičky?
Přímo ke kočkám mě dovedla v dětství vesnická kočička, která za mnou začala chodit a starala jsem se o ni 15 let. Bez ní by asi kočičí kavárna vůbec nevznikla. Ale nemiluju jen kočky, pocházím z vesnice, takže jsem od malička měla ráda i prasata, slepice, krávy, všechno, co mělo očička a ocásek (smích).
Kavárna je v provozu už třetím rokem, narazila jste během podnikání na nějaká úskalí?
Bylo jich hodně, není to lehké, konkurence je vysoká. Naší výhodou je, že jsme kočičí kavárna, na Vysočině žádná jiná taková není. A samozřejmě máme opravdu výbornou kávu a vyhlášené vafle.
Docela krušné to bylo v době covidu, protože nejsme jen kavárna. Kočičky, které tu máme, jsou v kavárně doma, žijí tu. Pro ně byl velký nezvyk, že k nám najednou nikdo nechodil a měly tu prakticky jen mě, takže pořád koukaly z oken ven, hledaly společnost. V momentě, kdy si na tento režim zvykly, tak se znovu otevřelo, byl to pro ně opět šok. Museli jsme samozřejmě svítit, topit, odvětrávat, platit nájem, příjmy žádné. Lidé se ale snažili pomáhat, nosili nám jídlo, to nám pomohlo nejvíce. Děkujeme za to.
Docela krušné to bylo v době covidu, protože nejsme jen kavárna. Kočičky, které tu máme, jsou v kavárně doma, žijí tu. Pro ně byl velký nezvyk, že k nám najednou nikdo nechodil a měly tu prakticky jen mě, takže pořád koukaly z oken ven, hledaly společnost.
Jaká hygienická opatření se musí dodržovat? Přeci jen kočky pouští chlupy…
Je potřeba velmi důsledně uklízet a dezinfikovat několikrát denně. Nejvyšší hygienu samozřejmě dodržuje i personál. Kočičky, které máme, jsou očkované a pod dohledem veterináře, mají svůj vlastní pokojíček, kde mají vše, co potřebují, jinak se ale volně pohybují po kavárně, jen za bar nesmí.
To jsou zásady, které dodržujete vy. Jak by se měli chovat návštěvníci?
Na každém stole najdete pravidla, která je potřeba si přečíst. Na to upozorňujeme hned při prvním kontaktu. Je zakázáno kočky třeba zvedat, aby se jim neublížilo. Také nesmějí být krmeny, je tedy potřeba dávat pozor na své jídlo. Pokud naši zákazníci chtějí kočičkám udělat radost, dáme jim vhodné pamlsky. Kočičky si zákazníci mohou hladit, fotit si je. Jsou velmi kontaktní, samy se přijdou potulit.
Máte pocit, že mají kočičky terapeutické účinky?
Určitě ano, říká se tomu felinoterapie. Třeba tady kočička Kamilka, jakmile přijede někdo na vozíčku, tak se na něj hned radostně vrhne. Sama to neměla lehké, byla týraná, a tak tíhne k lidem, kteří nemají lehké životy. Dokonce za ní chodí pravidelně chlapeček na vozíčku, se kterým si vytvořili pouto.
Lidem tedy děláte velkou radost, jak mohou naopak zákazníci potěšit vás?
Mohou nám donést něco dobrého pro kočičky, za to jsme vždycky hodně rádi. Nosí i krmiva, steliva, ale i hygienické pomůcky, sedm kočiček toho za jeden den potřebuje opravdu hodně, super jsou i hračky a kočičí toalety, ty se nám hodí v případě odchytů.
Takže kočičky, které tu vidíme, jsou nalezenečci?
Všechny kočičky jsou tu víceméně od koťat. Většinou byly vyhozeny. Ani jedna z nich nebyla v životě chtěná. Takže jsou nalezené nebo z útulku, kam pravidelně docházím a snažím se jim pomáhat. Pokud mám tu možnost, tak si je vezmu sem do kavárny. Samozřejmě musí být veterinárně ošetřeny, očkovány, odčerveny, mít negativní testy na kočičí nemoci. Snažíme se pomáhat i tak, že těmto kočičkám hledáme nový domov.
Co kdybych se rozhodla adoptovat nějakou vaši kočičku? Je možné sem přijít a rovnou s ní odejít?
Ne, je to určitě na delší dobu. Samozřejmě jsem vždy ráda, když to jde co nejrychleji, ale musím si být jistá, že ta kočička jde do dobrých rukou. Budoucí majitel sem musí nejdříve pravidelně docházet, abychom toho člověka poznali a kočka ho přijala.
Chytáte v budoucnu nějaké změny?
V létě chystáme zahrádku. V zadních prostorách budeme mít místo okna dveře. Jen je potřeba oplotit vršek hradeb. Kočičky budou nadšené. V plánu máme podávat i alkoholické nápoje, vína, mojíta.
Foto: archiv Ta Kočičí, Anna Rásochová
Připravila: Anna Rásochová
