Dnešní rozhovor je o vyprávění příběhů. To je totiž to, čím se Monika zabývá. A vyprávět příběhy naučí klidně i vás. Zajímavě, poučně, vtipně, zkrátka tak, aby vám publikum věnovalo pozornost už v první minutě. Zařídí, že vás přejde tréma už v zákulisí a váš hlas a tělo budou perfektně spolupracovat. My teď na oplátku povíme její poutavý příběh, kde mimochodem prozradíme, že Vyprávěj je i název známého seriálu České televize, na kterém se Monika jako televizní dramaturgyně podílela.
Monika Nevolová, která dlouhá léta působila na kreativních a současně rozvojových a manažerských pozicích, založila Umění v práci. Na základě zkušeností z umění i osobního rozvoje, vytvořila programy, které kombinují poznatky, informace a nástroje z oblasti psychologie, koučinku, umění a komunikace.
Moniko, tvá práce je hodně o improvizaci, kreativitě, storytellingu. Možná bych mohla nechat titulek dnešního rozhovoru na tobě. Jak by mohl znít?
Mně se všechny moje práce v životě vždycky tak nějak nakulišily. Takže první věta, co mě napadla, je „Život se ti nakuliší“ nebo „Z leknutí čímkoliv“. Něco takového (smích).
Co se ti všechno v životě nakulišilo?
Vždy jsem chtěla být spisovatelkou. Dokonce jsem v osmi letech napsala svoji první knížku, byly to pohádky, které jsem si i sama ilustrovala. Naši je před nedávnem našli na půdě. Milovala jsem babiččiny příběhy, byla velká vypravěčka. A já měla pocit, že to bude snadné, když mám hlavu plnou nápadů. Ale najednou jsem měla pocit, že všechno dobrý už bylo zkrátka napsaný. Takže jsem klasicky chytla mindrák, ale příběhy a ten zájem o ně mě neopustily. Nakonec se mi vlastně i ten spisovatelský sen splnil, knihu jsem napsala, i když moje máma si přála, abych psala detektivky z dostihového prostředí jako Dick Francis. Ale takovou jsem nevytvořila ani jednu, takže jsem možná trochu zklamání (smích).
Po gymplu jsem si vybrala obor, který byl takovým logickým vyústěním, když mi nešla matika, fyzika, chemie, zajímaly mě spíš vztahy a humanitní směry. Tak jsem šla studovat psychologii. Ale podvedli mě (smích). Rozhodně tam byla statistika a metodologie, tak to mě tak trošku naštvalo. Ale byla to dobrá volba, opět tu byly lidské příběhy a já jsem si tak mohla svůj zájem o ně prohlubovat. Akorát jsem nějak významně nic netvořila a zároveň věděla, že ze mě psycholožka nebude.
Uvědomila jsem si, že si těžko v pětadvaceti můžu říkat paní psycholožka. Kdo by se tak za mnou chodil radit? Neuměla jsem si sama sebe představit například v manželské poradně, kde jako mladá a svobodná radím párům, jak zachránit dlouholetý vztah.
Tak jsem nastoupila do časopisu Překvapení, což je takový odpočinkový čtení, příběhy ze života, cestování, vaření. A opět čtenářské příběhy, které jsem přepracovávala tak, aby byly čtivé. A potom se mi to právě nakulišilo. Kolegyně mě doporučila do České televize na dramaturga v zábavné tvorbě.
A to i přesto, že jsi neměla doma televizi, jak jsi mi prozradila (smích).
Přesně tak. Neměla jsem doma telku, navíc nemám žádný televizní vzdělání. A zrovna třeba dramaturg je pozice, na kterou se čekají fronty. A já najednou nějakou divnou zkratkou, aniž bych přesně věděla, co dělá dramaturg, jsem šla na pohovor do České televize, slovo dalo slovo a oni si mě vybrali. A já jsem až posléze zjišťovala, co ten dramaturg vlastně dělá, abych tam mohla být užitečná.
Na jakých pořadech, které můžeme znát, jsi pracovala?
V České televizi to bylo na seriálu Vyprávěj. Z hrané tvorby jsem toho ale já moc nedělala, jsem spíš pro ty show, tehdy to byly třeba Trumfy Mirka Donutila nebo Komici na jedničku s Petrem Nárožným, to byla hezká série. Pak jsem si dala pauzu, šla jsem na volnou nohu a začala jsem dělat svoje podnikání. A v posledním roce také spolupracuji s TV Prima, v současné době můžete vidět takové moje dítko na kanálu Prima Cool, pořad K.O.MICI.
K tomu se tedy ještě vrátíme, teď malá odbočka. Ty jsi dnes přijela z Květnova u Havlíčkova Brodu, tam teď bydlíš?
Já jsem žila deset let v Praze, ale původem jsem z Vysočiny. Po deseti letech v hlavním městě jsem věděla, že se musím vrátit domů. Ideálně s tím, abych tu mohla podnikat. Takže jsem začala hledat nemovitosti, kde bych mohla mít školicí centrum a zároveň bych tam mohla bydlet. A objevila jsem nádhernej dům na Květnově. Tam jsem se začala realizovat, pohodlně se tam vyspí 12-14 lidí, je to takový království u lesa a u pastviny, když vyjdete na terasu, jste v přírodě.
Jihlava tedy také patří k tvým oblíbeným místům?
Já jsem spíš havlíčkobrodská, protože pocházím z Lípy. Pak jsem měla to desetileté intermezzo v Praze. A teď po návratu na Vysočinu vlastně i mnohem víc peču právě s Jihlavou. Zjistila jsem, že jsou tu skvělá místa, děje se tu spousta věcí. Spolupracuji se vzdělávacími institucemi nebo třeba i s rádiem. Mám to tady ráda, líbí se mi i náměstí. Já vím, ten Prior je takovej škraloup, ale všímám si věcí, které jsou hezké. Klidně si sednu na zahrádku a Prior mi ve výhledu nijak nevadí. Je to o úhlu pohledu. Vyrůstají tu nové kavárny, troufnete si na indickou restauraci, super fesťáky. Vždycky jsem si myslela, že je to záležitost větších měst, ale najednou zjišťuju, že všechno, co potřebuju, seženu tady v Jihlavě. Určitě by to tady sneslo nějaké další úpravy, ale rozhodně je Jihlava na vzestupu.
Teď jsem se tak pyšně zaposlouchala do pochval o Jihlavě, že jsem zapomněla, na co jsem se chtěla dál zeptat (smích).
Asi proto, že mám terapeutický hlas. To mi jednou řekli na psychiatrii na praxi. Já jsem se tím pak všude chlubila. Ale pak mě usadila jedna sestřička, která mi řekla, že u nich usínají pacienti každému, protože jsou zalékovaní. Tak to mě zase vrátilo na zem (smích).
Představíš nám svůj projekt Umění v práci?
Ke komunikačním umělcům řadím herce, vypravěče, improvizátory, stand up komiky. Protože ve mně zůstalo něco z té psycholožky, vždy mě zajímalo, jak to ten komik dělá, aby se nepodělal, když jde mezi lidi. Co když ho vypískají? Co když se někoho dotkne? Dá se s tím nějak nenásilně pracovat? Jak tu myšlenku prodat tak, aby diváci udrželi pozornost po celé vystoupení? Tak jsem pozorovala ty triky, studovala zahraniční literaturu, začala jsem si to skládat a chodit do tréninku improvizace. To byly velké střety ega a nechuti do něčeho jít, taky tréma. Například jedno cvičení, kdy máš třeba tělem ztvárnit židli. To je něco, co spoustě lidem připadá trapný. Ale to cvičení pokračuje. Jeden ztvární třeba lampu a druhý přijde a doplní tu lampu něčím dalším. A zase někdo jiný přidá něco dalšího. Takže máš třeba lampu a u ní čurajícího psa. Nic není špatně, lektor to nehodnotí, to jsou jen naše filtry v hlavě. Lidi se bojí, že se jim ostatní budou smát. Já vždycky říkám, že to je ale skvělý, pokud umíte svým vlastním působením někoho rozesmát. Ale lidi si to nemyslí, kvůli nějakému pocitu vlastní důležitosti.
Stalo se ti někdy, že ti na kurzu někdo řekl "tak tohle je trapný, to dělat nebudu" a odešel?
To se stává úplně běžně. Zvlášť na začátku, jakmile lidi přijdou a zjistí, že se sedí v kruhu z židlí jako na sezení alkoholiků, tak už to je pro ně obnažující.
Na břiše máme citlivou zónu, solar plexus. Když ji máme zakrytou stolem, můžeme se za něj schovat. Najednou já jim tohle seberu. Ale dost často jsou tihle skeptici právě ti, kteří se do toho nejvíc vcítí, na konci se už plazí po zemi a dělají rozteklý žvýkačky (smích). Ale ten strach na začátku je. A je to úplně ok.
Pro koho tvoje školení jsou?
Asi bych to trochu rozdělila, dělám storytelling, tedy vyprávění příběhů. Uživateli jsou třeba markeťáci, píáristé, obchoďáci, ale třeba i maminka, která chce dětem vyprávět dobře pohádky. A dělám také improvizaci, to je zase taková škola nadhledu, osobní spokojenosti, nenásilnosti, komunikace, asertivity, přes to impro se to dá dělat moc hezky. A tady jsou cílovka často pedagogové, ale i podnikatelé, lidé, co vyjednávají, řeší konflikty. Nebo jednotlivci, co chtějí být víc v pohodě.
Já si všeobecně myslím, že nenásilná komunikace by se měla učit na školách, protože my umíme extrémy – buď to polknout a být vnitřně naštvaní, stěžovat si doma, ale ta osoba vůbec neví, že my s ní máme nějakou potíž. A pak je ten druhý extrém, kdy startujeme, neudržíme se a jsme jenom hnusní. Ale to mezi tím umíme strašně málo.
A co děláš dál?
Dělám i divadelní věci, třeba dílny stand-up comedy, to je strašná sranda. Humor se dá naučit, což je krásná zpráva pro lidi, co si myslí, že jsou suchaři. Nebojte, jsou na to triky. Humoru je spousta druhů a každému sedí něco jiného. Někdo má rád úplné bláznění, být skoro až tydýt typu Lukáš Pavlásek. A to zase někdo třeba nemá rád vůbec. Někdo má třeba rád sprostý humor, tak holt bude mít každé druhé slovo sprosté. Někdo zase miluje humor hodně na hraně, o smrti, fekáliích… A nemůžeš říct, to je strašný, to nedělej. Ono si to svoje publikum najde.
Ty sama děláš stand-upy?
Byla jsem vždy hlavně skvělý teoretik, mám načteno, jak tvořit metaforu, dynamiku, už jsem to dávno učila, ale sama jsem jako komik dlouho před lidi nevylezla. Zažila jsem úspěch, ale i totální fuck up. Kamarádka mě požádala, abych vystoupila na hudebním festivalu. Ale strčili mě na podium ve chvíli, kdy si publikum vytleskávalo přídavek, takže mě vlastně nenáviděli už od první chvíle. Fakt to nebylo hezký, vypískali mě, vypila jsem si pohár hořkosti až do dna. Být to Monika před deseti lety, tak bych nevylezla už asi nikdy ven. Ale věci máš dělat tak, jak nejlíp dokážeš. A já jsem tam šla se svým maximem a je potřeba tyhle věci umět přijímat. Když děláš tuhle disciplínu, tak jdeš prostě do rizika. Nechci teď odrazovat nikoho od stand-up comedy. Ale chce to svůj čas, svoje místo, naladěné publikum.
Co tě baví mimo tvoji práci?
Já mám pocit, že celý můj život je hra, takže kromě divadla hraju deskové hry. U mě na Květnově je deskoherní doupě. Baví mě sauna, mám ji na zahradě. Jsem spokojená, protože dělám, co mě baví. Kdybych si mohla něco přát, chtěla bych opravdu umět zpívat. Rychle mi nabíhají verše, zpívané impro jsou žádané. Chodím na lekce zpěvu, ale kdybych měla tenhle dar od pánaboha, bylo by to lepší.
Moni, přeju ti, aby tvůj život byl i nadále jedna velká hra a bylo ti pořád do zpěvu. Přijdeme se na tebe mrknout v neděli do Improringu. My a možná i naši čtenáři.
Připravila: Anička Rásochová
Foto: archiv Moniky Nevolové
