Kapela OČI skýtá rovnou šest párů sympatických kukadel. Ty nejuhrančivější patří podle fanynek zpěvákovi Mirku Palečkovi. Ty nejněžnější klavíristce Kateřině Kameníkové. Na housle hraje Honza Molák, na kytaru válí Míla Sládek, kapelu doplňuje basák Pavel Gloza a rytmus hudební a srdeční prý dodává kapele bubeník Milan Polreich. Ano, to je ten, kterého znáte z jihlavských hudebnin a nikdy nevíte, jestli mluvíte s ním, nebo s jeho bráchou. Probrali jsme všechno možné, o publikovatelné odpovědi se s vámi dnes podělíme. A pozveme vás na koncert!
Káťo, ty jsi v kapele jediná žena. Já vždycky slýchala, že ženská do kapely nepatří. Ale možná to byla jen verze pro mě, protože občas bývám v intonaci trošku velkorysejší (smích).
Mirek: No říká se - žena na lodi, loď pod vodou. Ale my už jsme s Kateřinou tak dlouho, že ona už je skoro kluk (smích).
Kateřina: V kapele se vůbec neřeší, kdo je holka, kdo je kluk. Jsme parťáci a jsem za to ráda. Nevím, proč by se ke mně kluci měli chovat jinak, to by mě asi štvalo. I když je pravda, že s pianem z pódia by mi někdy pomoci mohli (smích).
Sešli jsme se v sobotu v osm ráno, to je skoro vražedné. Říkali jste, že musíte brzy vyrazit na Seč. My tam jezdili vždy na dovolenou, do malých dřevěných chatiček, bylo tam hrozně pavouků. Co tam ale čeká vás?
Kateřina: Seč je naše nejzamilovanější místo, jezdíme tam nahrávat všechny písničky k Mílovi Sládkovi. Máme tři nové a Mirek byl nedočkavej. V březnu pořádáme velký koncert s názvem Společný okamžik. Tyhle větší akce jsou unikátní v tom, že se konají u příležitosti nějakého většího milníku v kapele, třeba k vydání desky nebo k promítání dokumentu. Tentokrát představíme náš zpěvník. Pokřtí nám ho už tradičně naši textaři Víťa Schrek a Tomáš Ďásek. Koncert je 100% v naší režii, dbáme na perfektní zvuk, pečlivě vybíráme i další kapely. Pozvali jsme Žofku Kabelkovou a Jurský park. Takže v sobotu 18. března všechny zveme do jihlavského kulturáku, na Malou scénu.
Jaká je vaše hudba? Jak vzniká?
Honza: Hudebně tvoříme tak nějak dohromady, ale hlavní nápad je vždycky od Mirka. A textově se na tvorbě podílí více textařů. Zmíněný Víťa, pan Ďásek, Kateřina, náš bývalý basák. Texty jsou různorodé.
Mirek: O životě. Většinou je to o nějakých různých náladách, který zrovna cítím, když mi ta melodie přijde do hlavy. Já dám textařovi svůj pocit, on do toho dá svůj, něco z toho vznikne.
Kateřina: Mirek pošle svoji nahrávku, říkáme tomu, že zpívá svahilsky (smích).
Jak to vypadá?
Mirek: Oni tomu nerozuměj. To je pokročilá angličtina, skotská (smích).
Kateřína: Zní to třeba jako „fíla štil laun". On mi pošle laun a já napíšu klaun. A už to jede (smích).
Převážná většina z vás jste Jihlavané. Neodpustím si malinkaté poškádlení. Víte, co je to hudební prostitut? (smích)
Mirek: Jojo, prošel jsem si tím. Když mi bylo dvacet let, snažil jsem se živit hudbou. Hrál jsem asi ve třech kapelách zároveň a není to nic moc. Arciskačány, XIII. století, Čardáš Klaunů... S Kateřinou jsem se potkal ve „třináctce“ a řekl jsem si, že by měla být v mojí kapele, tak jsem založil Oči a vzal jsem ji tam (smích).
Honza: Já jsem teda pořád prostitut (smích). Hraju současně ve třech kapelách, každá jinýho žánru. Cimbálovka, zábavová kapela a moje srdcovka Oči. Občas je problém termíny sesynchronizovat, rozhodnout se, co oželet, co ne.
Kde všude vás můžeme slyšet, tedy kromě zmiňovaného velkého koncertu v březnu? Máte nějakou vysněnou metu? Nebude vám za chvíli Jihlava malá?
Honza: Tak O2 aréna... (smích).
Mirek: Hráli jsme na Havíření, Trampském širáku, zúčastnili jsme se Porty, která byla dost vtipná, protože tam byly rodiny s flétnama a houslema, my jsme si přivezli bicí, to úplně nezapadlo. Letos budem hrát na festivalu Polanka a na Dnech Ježka. Můj životní sen je Lucerna Music Bar.
Kateřina: Mým největším snem je dostat se tak daleko, abychom mohli každý rok jet turné třeba po 15 městech. Klidně menší kluby, 300 lidí, ale něco takovýho.
Máte před koncertem nějaké rituály?
Mirek: No, my si říkáme objímací kapela. Těsně předtím, než jdeme na podium se úplně všichni obejmeme.
I s diváky? (smích)
Mirek: To až po koncertě. A jenom s některýma (smích). Každopádně tím objímáním si předáváme energii a nabudíme se.
Kateřina: Já bych chtěla říct o jednom rituálu, kterej zavedl Mirek. Odněkud přinesl naprosto odpornou hnusnou skleněnou lampu. Ta blikala čtyřma barvama, byla velká a
hrozná.
Honza: Vypadala spíš jako nějaká salátová mísa...
Kateřina: Jo, to je přesný, salátová mísa. A Mirek řekl, že když ta věc s náma byla u tvorby písniček, tak ji prostě musíme vozit i po koncertech. Takže jsme všude tahali hnusnou odpornou skleněnou lampu, kterou jsme pak „omylem" museli ztratit. (smích)
Jste krásní mladí lidé, možná bychom mohli nalákat čtenáře na nějaký klip. Třeba vaši hudbu ještě neznají.
Kateřina: Za profesionální by se asi dal považovat jenom jeden. Ten jsme točili na Pálavě ve velké zimě. Zdůrazňuji, že byla opravdu velká zima. A kluci mě navlíkli do šatiček na ramínka. A sami měli zimní bundy, rukavice, čepice a šály.
Mirek: No vždyť jo, byla zima, ne? (smích)
Honza: Kvůli tomu klipu jsme ručně vynášeli na skálu klavír. Museli jsme na to mít povolení, protože to byla chráněná krajinná oblast. Kolem jezdili cyklisti, kteří nechápali, že vidí piano. A musíme dodat, že to křídlo tam bylo přes jednu jedinou noc a stejně nám z toho ukradli všechny poklopy (smích).
O vtipné historky z natáčení tedy evidentně není nouze, jestli to správně chápu.
Kateřina: Když už jsem zmínila toho klauna, nejvíc horkých chvilek asi zažíváme s Paldou (Mirek). Na natáčení potká třeba v sámošce úplně cizí lidi a pozve je na hotel. A my je potom nemůžeme dostat pryč. Ptala ses, jestli nám za chvíli Jihlava nebude malá, tak možná vzpomenu jednu historku, která ti dá odpověď. Hráli jsme v Berlíně a na bar přišla za Mirkem nádherná slečna a anglicky říká Mirkovi: „Jé, to byl hezkej koncert, hrajete tu poprvé?"„Ou jéé," odpověděl Palda. „A líbilo se vám tady?" ona na to. „Ou jééé", řekl Palda. „A jak se vlastně jmenuješ?" sondovala dál slečna. „Ou jéééé," usmíval se dál Palda a potom utekl pryč (smích). Je to takový náš dobíječ baterek. A taky důkaz, že milujeme Jihlavu, milujeme Českou republiku a rozhodně se pryč nechystáme.
No tak to je pro nás určitě dobrá zpráva. Tak si užijte natáčení a na viděnou na koncertě.
Autor: Anička Rásochová
Foto: Archív Kapely OČI
