Vášeň pro fotbal má Tomáš Josl, kondiční tréner FC Vysočina, v rodině. Otec hrál národní fotbalovou ligu, v oboru pracovala i maminka. Kopačky po něm obula i jeho starší dcera. Tomášova profesní dráha stojí spoustu dřiny, odříkání a cestování, stejně tak dobře si ale umí vychutnat chvíle klidu, dobrý film i skvělou kávu. Poznáte ho podle širokého upřímného úsměvu, hlasité hudby v autě a pohotových odpovědí, jak se ostatně přesvědčíte i z našeho povídání.
Tomáši, jaká byla vaše profesní cesta? Řeknete mi to pěkně od začátku?
Tak porodila mě máma….(smích).
Vidíte, to máme hodně společného (smích). A určitě se v tom najde i většina našich čtenářů. A jakým směrem se to ubíralo dál?
Naplno mě fotbal chytl okolo šesti let. Mám spoustu vzpomínek na to, jak moje kariéra začínala, kolik mě to stálo úsilí. Později se moji vrstevníci chodili bavit, já jsem v tu chvíli běhával doma s tátou podél řeky. V mých čtrnácti letech mě z Přerova koupili do Zlína, kde jsem absolvoval celou mládežnickou kategorii až do osmnácti let. Pak jsem zkusil jít hrát mužskej fotbal, dělal postupné kroky, prošel jsem si to od třetí ligy nahoru. Ve dvaceti letech si mě tenkrát z Kroměříže vykoupili do Tatranu Prešov, kde jsem strávil sedm let a poznal tam spoustu přátel, hlavně kluky ze zahraničí. Na Slovensko mám hrozně krásný vzpomínky. I na plné stadiony. Prešov je krásný město, je tam spoustu možností, často jsme jezdili do Vysokých Tater. Zažil jsem tam spoustu trenérů, kteří mi toho dali do života hodně. Slovensko pro mě byl krok dostat se do profi sportu a začít se tím opravdu živit, něčeho dosáhnout.
Slovensko tedy bylo nejkrásnější místo, kde jste působil?
Ještě jsem ve vyprávění nedošel do Rumunska (smích). Po Slovensku následovalo Polsko. Pak i Indie, ale to přišlo až po FC Vysočině. Sem jsem přišel v roce 2011 a strávil jsem tu dva krásné roky. Můj taťka je ze Štoků, mám to tady rád, i přesto, že Vysočina je drsnej kraj, o tom jsem se sám přesvědčil. Tady jsme v roce 2012 skončili sedmí, což je jeden z největších úspěchů Vysočiny Jihlava. Kolektiv, který tady byl, byl velmi zkušený, byla to super parta, kde jsme táhli za jeden provaz. Bylo mi líto, že odtud odcházím. Klub se mnou chtěl pokračovat a nabídli mi i smlouvu, ale chtěl jsem do zahraničí. Česká mentalita je taková specifická, v zahraničí se cítím mnohem líp. Víc mi sedí usměvavý lidi, který nic neřeší. Po Jihlavě přišla Indie, jsem šťastnej, že jsem mohl poznat tak krásný kontinent. Gangu, Tádž Mahal, vidět ty rituály, projít si jimi. Indie je ale také známá tím, že jsou všude odpadky. Podle jejich náboženství dávají tak Bohu najevo, co všechno snědli. Nejsou tam vybudované kanalizace. Všude jsou krávy, i na dálnicích. Příroda je ale překrásná, volně se tam pohybují sloni, opice. Na našem tréninku nás přepadly dvě kobry (smích). Museli jsme opustit areál, aby se mohl pročistit.
A pak tedy Rumunsko?
Měl jsem možnost hrát za Rapid Bukurešť, což je něco jako v Čechách Slavia Praha. Neskutečné zázemí, skvělá podpora, fungovala tam úžasná fanouškovská základna, i na tréninky chodilo třeba osm set až tisíc fanoušků. Ti lidi tam fotbalem žijí, je to tradice, všichni chodí v dresech, babičky, děti, poznávají vás… Mělo pro mě velký význam, že hraju fotbal pro lidi. Bukurešť mě uchvátila, pohltila mě historií, kulturou, zvyky.
Domluvíte se cizím jazykem?
Řeči mi problém nedělají. V Polsku jsem mluvil polsky, v Rumunsku trochu rumunsky. Německy moc nemluvím, i když jsem se asi osm let učil, bližší je mi ta polština, angličtina, balkánština. S klukama jsme se učili navzájem.
Stalo se vám někdy nějaké faux pas, které vyplynulo z odlišné kultury?
Faux pas asi úplně ne, ale zajímavé rituály jsme zažili v Indii, kde jsme se vždycky museli pomodlit a udělali nám tečku na čelo. Mám spoustu kamarádu muslimů, vždycky jsem je toleroval a věděl, kdy mají který svátek.
Které ženy jsou nejhezčí? Češky, Slovenky, Rumunky?
Každá má něco. Na Slovenkách je krásný přízvuk, Rumunky jsou tmavší charismatické ženy, mezi Polkami je hodně zrzeček. Ale ne nadarmo se říká, že jedny z nejkrásnějších žen jsou ty slovanské. Takže asi Česko a Slovensko (smích).
Přiznám se, že jsem neváhal ani minutu. Chtěl jsem se vrátit do profi sportu, protože fotbal miluju, v momentě, kdy vstoupím na trávník, tak jsem prostě doma.
Jak probíhal váš návrat do Jihlavy? Kdo vás oslovil?
Po konci kariéry jsem prošel různými profesemi. Pracoval jsem třeba jako nákupčí, obchodní zástupce. Ale došlo mi, že když se celý život věnuji fotbalu, můžu to rozvíjet i dál. Měl jsem možnost být tři měsíce v Atleticu Madrid, kde jsem nabral další zkušenosti. Pak jsem si otevřel svoji akademii, kde jsem začal trénovat ze začátku hlavně děti, pak to přešlo do fáze, kdy jsem trénoval dva profesionální hráče, no a nějak se rozneslo, že to dělám úplně jinak, než se dělá tady v Čechách. A výsledky se dostavovaly. Na základě toho mě oslovil Lukáš Vaculík, že by chtěl vidět moji práci. Přiznám se, že jsem neváhal ani minutu. Chtěl jsem se vrátit do profi sportu, protože fotbal miluju, v momentě, kdy vstoupím na trávník, tak jsem prostě doma.
Můžete přesně specifikovat, jaká je náplň vaší práce?
Já jsem kondiční trenér, technický trenér i asistent trenéra. Připravuji hráče po kondiční a silové stránce, ale i po technické stránce. Takže i práce s míčem. Mám na starosti úvod tréninku, prvních třicet minut, kde hráče připravuju na tu hlavní tréninkovou část, poté je předávám hlavnímu trenérovi.
Vaše generace na sobě dřela víc než dnešní kluci?
Určitě. Celkově je doba hodně volnější, i děcka ve škole toho dost zneužívají. Pokud hráč počítá s tím, že mu každý měsíc přijde výplata na účet a takhle mu to stačí, tak se nikdy dál neposune. Když se posouvat chce, tak tomu ale musí obětovat hrozně moc. Hráčům říkám, že když mají možnost trénovat, ať jdou, protože budou mít ten trénink proti ostatním navíc.
Jaké jsou ambice klubu? Spousta skvělých hráčů se prodala, máte mladý tým. V plánu je tedy spíše vychovávat novou generaci než aspirovat na postup?
Klub chce začlenit mladé odchovance. My je máme připravit na kariérní posun, aby hráli a prodávali se dál. V momentě, kdy bude klub stabilizovaný, můžeme pomýšlet na to, že bychom chtěli postoupit nahoru. Může se to stát třeba novou sezonu, nevím. Já hráčům důvěřuji, ale oni musí hlavně uvěřit sami sobě. Až se tak stane, tak bychom mohli být úspěšní.
Nemáte někdy chuť během zápasu vběhnout na trávník a odehrát to sám, když se třeba týmu nedaří?
Jéé, pořád! (smích) Pořád říkám hlavnímu trenérovi, že by mi mohli ještě kluci připinknout. Ale bude mi třicet osm, už jsem trošku starší garnitura (smích). Ale pořád se cítím dobře, myslím, že kdybych potrénoval, mohl bych ještě v klidu hrát. Trenér mi ale říká, Joslíčku, už jsi na té druhé straně, už budeš jen předávat zkušenosti. Ale tahle práce mě možná baví ještě víc. Hráč přijde ráno nebo odpoledne na hřiště, připraví se, odtrénuje to, co mu připravil realizační tým, dá regeneraci a odchází domů. A když hráčům končí trénink, tak nám začíná práce. Vyhodnocovací procesy, příprava na další den. Je to práce od rána do večera.
Když dáváte klukům do těla, mají vás rádi, nebo vás pak proklínají? Zakazujete jim třeba alkohol nebo mekáč?
Já myslím, že mě mají rádi, mám k nim blíž, jsem prostředník mezi hráčskou a trenérskou kabinou. Respektují mě, ale mají to se mnou hodně těžký. Jsem hodně přísnej. Alkohol a mekáč jim nezakazuju, ale oni vědí, jak se chovat a stravovat. Pro mě je nejpodstatnější, co odvádí na hřišti.
Vím o vás, že máte dvě krásné holčičky. Nechybí ještě i syn, co jednou obuje kopačky po vás?
Samozřejmě, že je mi to trošku líto, ale jsem šťastný, že moje dvě dcery jsou zdravé, jsou velmi nadané, talentované. Takže příliš neřeším, že teď nemám kluka. Může se stát cokoliv, třeba to ještě přijde. Ale starší dcera hraje fotbal za Sigmu Olomouc, teď je v užším výběru reprezentace do čtrnácti let. I mladší dcera je velmi talentovaná, je mistryní ČR ve Street dance. Takže jsem na holky moc pyšný.
Co máte na Jihlavě nejradši? Kam třeba chodíte?
Mám tu rád indickou restauraci, dobrou kávu v Kavárně Paseka, rád trávím čas v kině, chodím tam rád sám, což je pro lidi asi zvláštní, ale já mám rád svůj klid. A obklopují mě tu lidi, kteří mi vrací tu pozitivní energii, kterou já do nich vkládám.
Měl byste nějakých pár slov na závěr?
Važme si jeden druhého, nehledejme na lidech chyby, mějme se rádi a pomáhejme si.
A to je konec? Bál jsem se, že budete drsnější. Při minulém rozhovoru na mě redaktor hned vybalil: „A pane Josl, co vy a ženy?“ (smích)
Tak pane Josle, co vy a ženy? (smích)
To je zapeklitá otázka (smích). Jsem rozvedený. Od žen možná je zájem, ale já ho nějak nevnímám. Když si projdu svoji minulost, tak spousta žen se mě asi bála. Bály se mě oslovit. Když jsem začal já, tak zalezly do ulity, často si o mně myslely, že jsem proutník, že nejsem věrný typ člověka. Ale já jsem. Nebudu ale lhát, že se mi ženy nelíbí. Každému chlapovi se pěkná žena líbí.
Připravila: Anna Rásochová
Foto: redakce, archiv Tomáše Josla
