Sestra Rita a sestra Augustina, dvě ze tří jihlavských františkánských sester, souhlasily s naší návštěvou do kláštera i do jejich životů. Dlouho jsme přemýšlely, co na sebe, zda naše otázky nebudou příliš troufalé nebo jestli neplácneme něco nevhodného. A jestli to nebude nuda. Bály jsme se zbytečně. Jihlavským klášterem minoritů s kostelem Nanebevzetí Panny Marie se během našeho rozhovoru nesla pohodová atmosféra i občasné výbuchy smíchu. Sestry nám ukázaly celý klášter i zahradu, jen jedinou klausurou, tedy místem, kam je vstup přísně zakázán, jsou jejich soukromé pokoje. Odcházely jsme povznesené, tak nějak lehčí… Ale pěkně od začátku…
Sestra Rita - sestra představená. Dalo by se říci, že jste tady taková šéfová?
sestra Rita: Šéfová ne, to je špatně. (smích)
Takže spíše taková manažerka? (smích)
sestra Rita: Ano, to už zní lépe. Taková ta menší manažerka kláštera. (smích) Mám sloužit a pečovat o sestry, ale vytvářet i láskyplnou atmosféru a jakési přijetí, pokoj a radost, i když ne vždy to jde, protože jsme jenom lidé. Zabezpečuji také provoz, ale o ten se dělíme s ostatními sestrami. Jsem i řidička, obstarávám větší nákupy, zařizování.
Autoškolu jste dělala tady v Jihlavě?
sestra Rita: Ano, dost jsem se bála. Udělala jsem ji napotřetí.
Řeknete nám něco o vašem řádu, o františkánkách?
sestra Augustina: Naše kongregace milosrdných sester III. řádu svatého Františka z Assisi vznikla v Opavě v letech 1844 až 1853, kdy se tři františkánské terciářky spojily a rozhodly se vést společný život v blízkosti minoritského kláštera, pod vedením otců minoritů. Sestry se věnovaly skutkům tělesného a duchovního milosrdenství ve farnosti, ošetřovaly nemocné, pomáhaly sirotkům, ve výchově a ve výuce. Roku 1859 bylo řeholní společenství uznáno kongregací diecézního práva, roku 1912 institutem papežského práva. Diecézní znamená, že jsme byly pod biskupem. Papežské právo potom, že patříme pod Svatého Otce, a tím se i my můžeme šířit do celého světa. Sestry máme v Rakousku, Německu, některé z nás jsou dokonce až v Paraguayi. V České republice je 27 sester, v kongregaci celkem 37.
Přicházejí nové sestry?
sestra Augustina: Velice málo. Přicházejí, ale pak odcházejí, takže momentálně máme jenom jednu juniorku.
Děláte nějaký nábor? Informujete o možnosti se k vám přidat, nebo tuhle možnost necháváte zcela na případných zájemkyních?
sestra Rita: Máme webové stránky, sem tam se někdo ozve. V některých komunitách se dělají pro děvčata duchovní cvičení, duchovní obnovy. Aktuálně máme dvě aspirantky, to jsou čekatelky, které ještě studují, ale jsou ve fázi rozhodování, po ukončení studia můžou vstoupit do kláštera.
Může si dívka vybrat, do jakého řádu vstoupí?
sestra Rita: Ano, to je na dobrovolnosti toho člověka, která spiritualita nebo styl života je osloví. Protože každá služba, řehole, je trochu jinak nasměrovaná. My jsme byly na počátku zaměřeny na zdravotnictví, některé zase vyučovaly a nyní nezáleží na profesi. Jsou různé řády, dívky si mohou vybrat, kam chtějí jít, podle toho, co je zajímá, v jaké profesi chtějí dále pokračovat.
Je váš řád tak přísný, že chtějí ženy raději jinam? Nebo klesá zájem obecně?
sestra Augustina: Spíše naopak. Více se hlásí do kontemplativních řádů, těch přísných. Je to zvláštní.
sestra Rita: My jsme činní, nejsme uzavřený řád, jdeme do světa mezi lidi. Kontemplativní řády dávají důraz hlavně na modlitbu, na rozjímání, meditování. Z kláštera nevycházejí vůbec ven. Mají papežskou klausuru.
Řádová sestra, jeptiška, mniška, řeholnice… Jaké jsou v těchto pojmech rozdíly?
Veřejnost běžně používá výraz jeptiška, je to hanlivé?
sestra Augustina: Ano, jeptiška, to je spíš takový hanlivý název. Mnišky jsou ty kontemplativní, to jsou právě ty, o kterých jsme před chvílí mluvily, ty, které se zaměřují na vnitřní život. Modlí se za celý svět. My jsme řádové sestry.
Myslím, že každý člověk ví, že nás něco přesahuje, proto i ateisti, když je jim nejhůř, tak se obracejí k Pánu Bohu.
Pokud bychom opět použily pojem z personalistiky (smích), jak probíhá proces zaškolení?
sestra Augustina: Nejdřív je taková zkušební doba aspirantury. Aspirantky docházejí, oťukávají naše společenství a my zase je. Potom je kandidatura, to už jsou určité závazky. To už bydlí v komunitě, ale mají své peníze, věci. Učí se žít a dodržovat řád, modlit se, katechismus apod. Mají svoji magistru, která se jim věnuje. Pak následuje noviciát, kdy kandidátka přijme řeholní šat a stává se novickou. Po roce, splní-li všechny předpoklady, může složit dočasné sliby a za pět let doživotní.
Jaké podmínky bychom musely splnit, abychom mohly vstoupit do vašeho řádu
sestra Augustina: Než je aspirantka přijata, nesmí mít závazky. Nesmí být vdaná, musí být katolička, věřící, biřmovaná, plnoletá, fyzicky a psychicky zdravá, vhodné povahy, dostatečně vyzrálá pro život ve společenství, musí mít správnou motivaci. Vzdělání žádnou roli nehraje. Musí umět číst a psát, to ano. (smích) Při vstupu do naší kongregace se nevyžaduje fyzické panenství, ale předpokládá se! Rozvedené ženy nepřijímáme. Podle tradice naší kongregace obvykle nepřijímáme vdovy.
Prozradíte nám svůj osobní příběh?
sestra Rita: Já jsem si to včera tak krátce na dvě stránky připravila (smích). Pocházím ze Slovenska, z maďarské menšiny, kousek od Nitry. Jsem introvertka a nikdy jsem nevyhledávala společnost většího množství lidí. Odmalička jsem tíhla k nadpřirozeným, transcendentálním věcem jako je Pán Bůh, k modlitbám, k rozjímání, zpěvu. Byli jsme normální katolická rodina, ne nijak hluboce věřící, ale velký vliv na mě měla babička, která svoji víru žila a předávala celé rodině. Samozřejmě to nebylo tak, že jsem hned chtěla jít do kláštera. Byla jsem i zamilovaná, po čase jsem se odmilovala (smích). Původně jsem vystudovala střední školu zemědělskou, obor zahradnictví. V osmnácti jsem začala vnímat, že mě Pán Bůh volá. Šla jsem se poradit s naším panem farářem a on se ptal, jestli jsem schopná se zříci lidské a tělesné lásky, doporučoval, že bych měla ještě pár let počkat. Tohle rozhodnutí je opravdu potřeba hodně zvážit. V klášteře na vás mohou přijít různé myšlenky, duševní strasti, lítost, úvahy nad tím, že jsem si přece jen měla založit rodinu atd. Po čtyřech letech jsem se ale přeci jen rozhodla vstoupit. Napomohly mi k tomu i mé zvláštní prorocké sny, které mívám. V těch obrazech se mi představa neustále vracela, viděla jsem se jako sestra v klášteře. Tak jsem si pak řekla, dobře Pane Bože, tak když chceš, tak já půjdu. A já taky chci, bylo to oboustranné.
Je láska k Bohu jiná než láska k člověku?
sestra Rita: Jak to říct… pro mě je dokonce lepší. Já vůbec nechci shazovat lidskou lásku, ale když se vezmete, tak se zbožňujete. Ale tak za dva tři roky přijde taková ta skutečnost, že najednou zjistíte, že každý máte jiné zájmy. A pokud o tu svoji lásku nepečujete, není tam odpuštění, tolerance, komunikace, prostě to nefunguje, tak to je potom peklo. A já v tomhle mám výhodu. Já jako nevěsta Kristova, protože Pán Ježíš je jako můj manžel, nikdy neschytám vynadání, nemusím po něm uklízet ponožky. Bůh je prostě ideální partner (smích)… Ale teď vážně. U lidské lásky, když vás člověk miluje, tak je tam vždycky to ALE. Bůh vás miluje bezpodmínečně, bez hranic. Manželský svazek ale může fungovat jenom spojením třípramenné šňůry. Neboť se nedá přetrhnout. Život vás někdy sráží na kolena a je těžké udržet to dobré v dobrém svazku, když se nedaří. Muž a žena představují první dva prameny a Bůh ten třetí pramen. Dokud zůstanete na blízku Bohu, vaše manželství nemůže tento svět přetrhnout. A po čase možná zjistíte, že jenom boží láska vám dává vnitřní pokoj, radost, který tolik potřebujete. A když vám je špatně nebo vás lidi různě napadají, zraňují, ať chtějí, nebo nechtějí, tak Bůh vás nikdy nezraní. Právě naopak, chce vaši důstojnost pozvednout, dívá se na vás jak na královské, boží děti. Potřebujeme někoho, kdo nám řekne - mám tě rád, přijímám tě, miluju tě takového, jaký jsi. Bůh tohle dělá. Miluje každého člověka jedinečným způsobem.
Zrazoval vás někdo od rozhodnutí vstoupit do kláštera?
sestra Rita: Ano, moje rodina. Vůbec to nepochopili, nepřijali. Hlavně teda tatínek. Ten se mnou dva tři roky ani nemluvil, což pro mě bylo těžké, ale nakonec se nějak podrobil tomu, že to tak je, že je to moje volba a on s tím nic nemůže udělat.
Můžete se s rodinou vídat?
sestra Rita: Ano, můžeme. Rodiče už nežijí, ale mám sourozence, jsme spolu v kontaktu. Můžu jet za nimi, oni můžou přijet sem a pobýt tu. To vůbec není problém. Čtrnáct dní v roce máme vyhrazeno na dovolenou u příbuzných.
Když za nimi jedete, můžete jet třeba v „civilu“?
sestra Rita: Máme teď povoleno nemít hábit, když jdeme na nějakou túru. Nebo kdybychom šly na kolo, zkrátka při nějakém sportovním vyžití.
Můžete jít třeba do bazénu?
sestra Rita: Ano, můžeme. Tím, že tam chodí sestry v civilu, tak ostatní ani nevědí, že jsou to řádové sestry. Ale já neplavu, takže mě určitě v bazénu nepotkáte. (smích)
Prozradíte nám vaše úřední jméno? Ritu jste si mohla vybrat sama?
Moje jméno je Iveta a vybrala jsem si jméno Rita, protože jsem četla knihu o svaté Ritě z Cascie, to je velice známá italská světice, která je patronkou beznadějných situací. Tím, že přijímám nové jméno, tak jsem nové stvoření, nový člověk, můžu začít nový život s tímto jménem. Ale rodina mi říká „Ivi“, takže já slyším na oboje.
Sestra Augustina:
Nějaké návrhy na řeholní jméno jsem mohla dát, ale neudělala jsem to. Nechala jsem to zcela na představených. V té době jsem žila heslem: „Mohli jiní, mohly jiné, pročpak ty ne, Augustine?“, to si říkal sv. Augustin a změnil svůj život. Představené to věděly, a tak mi to jméno daly. Sv. Augustin se narodil ve stejný den jako já, jen v jiném tisíciletí!
Můžeme poprosit i vás, sestro Augustino? Jaká byla vaše životní cesta?
sestra Augustina: Já to měla trochu složitější, protože jsem do kláštera vstoupila za tvrdé, hluboké totality. Volání Boží jsem zaslechla asi už v šesté třídě základní školy, skrze literaturu. Četla jsem příběh o jednom chlapci, který se zasvětil srdci Pána Ježíše. Já jsem si říkala, tak já jsem holka, tak se zasvětím srdci Panny Marie. Ten chlapec v knize měl určitý řád a systém, tak já jsem si ho taky vypracovala (smích). Začala jsem chodit častěji do kostela. Jsem z osmi dětí, tatínek byl židovského původu, nevěřící, maminka katolička. Tatínek nám bránil chodit do kostela. Na náboženství se mohlo chodit jenom do osmé třídy, pak už ne. My jsme chodili tajně. Otec Opletal nám půjčoval knížky a já jsem tam viděla jednu o řeholním životě a chtěla jsem si ji půjčit. Moje kamarádka mě ale předběhla a otec Opletal se jí ptal, jestli chce jít do kláštera. Pak dodal, že je to dnes zakázané, ale jestli tam mermomocí chce, že jí tam dostane. Řekla jsem si, že když budu chtít jít do kláštera, tak že tam půjdu sama, a ne aby mě tam někdo dostával. A tak od té chvíle jsem přestala na tenhle život myslet. Do školy jsem chodila na zdravku, tam se o mě jeden kluk zajímal. Asi rok jsme spolu chodili, na řeholní život jsem již nemyslela, chtěla jsem mít alespoň čtyři děti, ale pak jsme se rozešli.
Dověděla jsem se, že je možné do řádu vstoupit tajně. Moje touha po řeholním životě se obnovila. S kamarádkou jsme hledaly cestu, jak vstoupit do kláštera. Neměly jsme vůbec žádné informace, vše bylo zakázané. V Českém Dubě byly řeholnice, které pracovaly v domově důchodců, tak jsme si tam domluvily brigádu. A nakonec se do kláštera opravdu přihlásily, tajně. Nikdo nesměl nic vědět, ani rodina. Ani fň. Akorát mamince jsem řekla, že chci sloužit Pánu Bohu prostřednictvím dobrých lidí, nic víc. A maminka byla dobrá, když se sousedi ptali, tak odpovídala, že jsem šla poznávat svět.
Potřebujeme někoho, kdo nám řekne - mám tě rád, přijímám tě, miluju tě takového, jaký jsi. Bůh tohle dělá. Miluje každého člověka jedinečným způsobem.
Byly pro vás začátky těžké?
Sestra Rita: Jak jsem se již zmínila, jsem introvert, vždycky jsem se zdržovala doma u maminky, moc po světě jsem nechodila. Najednou jsem se rozhodla jít do Opavy, která je od nás 300 kilometrů, takže jsem se, dá se říct, úplně zbláznila. Nikdy jsem nevyhledávala ani větší společnost lidí a najednou kolem mě bylo 120 sester. Rok mi trvalo, než jsem se naučila jejich jména (smích). Ale dobré bylo, že v tom davu jsem se tak nějak ztratila. Nejtěžší pro mě bylo to odloučení od rodiny, stýskalo se mi, ale lítost nad rozhodnutím jsem necítila, jen ta dálka a cizí řeč.
Co vám pomáhalo? Dá se tu najít kamarádství? Jste kolegyně, kamarádky, sestry?
sestra Rita: Já to nevnímám jako kamarádství, jsou mezi námi velké rozdíly, někdo je o patnáct let starší, někdo zase o pět let mladší… To hraje velkou roli. Ale ono ani není potřeba, abychom byly kamarádky, my jsme tady proto, že jsme se všechny tři rozhodly následovat Ježíše a sloužit Pánu Bohu, lidem a sestrám. Každý člověk dostal povolání být božím dítětem a každý má v nebi připravené místo. Chci žít k větší slávě svaté Trojice a ke spáse duší, chci se jednou dostat do nebe a setkat se se všemi lidmi.
Chodíte do práce?
sestra Rita: Ano, pracuju jako vychovatelka v domově mládeže tady v Jihlavě, ale v minulosti jsem toho prošla více, vše se však týkalo péče o druhé. V rámci celoživotního vzdělávání jsem začala studovat na Masarykově univerzitě v Brně obor Vychovatelství.
sestra Augustina: Já už jsem důchodkyně, ale celý život jsem pracovala ve zdravotnictví. Pomáhám jako dobrovolnice v kostele, střídám se sestrou Michaelou. A jsou tu potřeba takové ty různé domácí práce, však to znáte… A studuji online němčinu. (smích)
Máte klasický pracovní poměr, výplatu?
sestra Rita: Ano, klasicky. Máme jeden účet jako komunita, na ten nám chodí výplaty, z toho pak všechno platíme, vlastně jako v rodině. Když si potřebujeme něco koupit, já jako představená jim dám peníze, ony donesou účtenku, dělám účetnictví. Dostáváme i kapesné.
sestra Augustina: To dřív vůbec nebylo. Ten posun je velký, dříve nebylo možné mít ani svůj mobil, ten měla jen představená, teď už ho může mít každá sestra. Teď už můžeme mít každá i svůj počítač. Můžeme jet i na dovolenou. Dřív to bylo hodně přísné. Sestry mívaly jedenkrát týdně kapitulu chyb, kde každá sestra na sebe řekla různá provinění, například nezavírala jsem potichu dveře, měla jsem děravé punčochy. Ne hříchy, které patří do zpovědi, ale taková drobnější provinění.
Děravé ponožky? Tak to bychom do kláštera ani jedna nemohly. (smích)
Můžeme probrat i módu?
Sestra Rita: Asi jste si všimly, že sestra Augustina má jiný typ závoje, než mám já. To je ještě ten starší, ale časem jsme zjistily, že není moc praktický, tak jsme žádaly představené, že chceme jednodušší, lehčí. Závoj je symbolem zasvěcení, jsme nevěsty Kristovy. Sundáváme ho, když jdeme spát nebo když jdeme na pokoj. Našim šatům se říká hábity, nebo také řeholní šaty, každý řád má hábit trochu jiný. Na pokoji si ho můžeme sundat a mít klidně tepláky. Máme černý šat s bílým límečkem, potom šedý, vycházkový. Pracovní hábit na hrubší práce, na vaření, úklid a tak, to máme různé odstíny modré, na ošetřování nemocných máme bílý. Na léto máme z jiné látky, tenčí, já mám třeba jeden s krátkými rukávy…
sestra Augustina: Dřív jsme nesměly chodit v ponožkách, to bylo zakázané, jen punčocháče. A už vůbec ne naboso. A v klášteře se vůbec nesmělo chodit v kalhotách.
Chodíte ke kadeřníkovi?
sestra Augustina: Já ne.
sestra Rita: Já se přiznám, že já ano. Mám jemné vlasy, nedrží mi na nich závoj, takže si je nechám upravovat.
Můžete se třeba líčit?
sestra Rita: Já jsem se nikdy nelíčila, já mám výrazné řasy, co mi Pán Bůh nadělil, vypadají už nalíčeně (smích). Ale jednou se mi stalo, že jsem šla do kostela kolem kosmetického salonu. Tam odchytávali lidi, že zdarma nalíčí. Tak mě tam stáhli. Ale než jsem přišla do kostela, tak jsem si to umyla. Nelíčíme se, neděláme to.
sestra Augustina: Je to takové opravování Pána Boha. I barvení vlasů. Vždyť mladí lidi jsou krásní sami o sobě. A ten čas, co věnují zkrášlování, by mohli věnovat něčemu jinému.
Zajímalo by nás, co ještě máte a nemáte povoleno. Můžete koukat třeba na televizi?
sestra Rita: Máme ji tady, ale já se moc nedívám. Jenom výjimečně. Někdy si děláme takové domácí kino. Takže když nám někdo doporučí nějaký dobrý film, nemusí být nutně úplně s náboženskou tématikou, ale třeba nějakým způsobem inspirativní, podíváme se. Třeba Chatrč, to je síla, to vám doporučuju, to budete plakat, je to nádherný film o uzdravující moci odpuštění. Další film Nebe opravdu je, byl natočený podle skutečné události. Můžeme i do kina, do divadla, na koncert… Používám sociální sítě, Facebook, Messenger, společně vybíráme hodnotné filmy na Netflixu. Máme signál. (smích)
sestra Augustina: Já ráda koukám v televizi na pohádky a ráda poslouchám rádio, různé příběhy, třeba Rádio Proglas. V Opavě jsem chodila i na biblické tance. To je v podstatě taková modlitba gesty. V kruhu se tančí, vygooglete si to, já tam taky někde jsem 😊. Všechny ty pohyby mají nějakou symboliku, hraje k tomu hudba, někdy i moc svižná.
Jak na vás koukají lidé venku?
sestra Augustina: To je různé, někdo na vás plive, někdo chce požehnání, to třeba Romové dost často chtějí křížek na čelo. Jednou se mě malý klučina ptal, jestli odnáším zlobivé děti (smích). Jednou se mě jedna paní ptala, co na to můj manžel, že chodím v tomhle oblečení. Také si lidé myslí, že být řeholnice je zaměstnání, ale to je celoživotní cesta. I když jsem v důchodu, tak jsem pořád řeholnice.
Hledá u vás někdo nějakou pomoc?
sestra Rita: Vždycky v nějakou dobu. V zimě občas zaklepou bezdomovci a chtějí třeba jídlo. Nebo občas něco dalšího. Jednou třeba zaklepala bezdomovkyně a chtěla po mně budík, protože její partner začal pracovat, tak aby nezaspal. Tak jsem jí ho dala (smích). Rádi zde pobývají po domluvě naši příbuzní, přátelé i lidi z venku.
Co by se stalo, kdybyste šly ven, a čistě teoreticky se vám někdo zalíbil? Co pak? sestra Rita:
To musí ten člověk pečlivě zvážit, s někým to zkonzultovat, probrat, s představenou nebo s generální. Někdy se může stát, že někdo prochází v životě nějakou krizí, tak potom může dostat rok, kdy vlastně zůstává sestrou, ale je mimo klášter, dodržuje nějaké zvyky, chodí normálně v civilu a vyzkouší si život venku. A některé už tam pak zůstanou a požádají si o to vystoupení. Žádost se posílá do Říma.
Je něco, co byste chtěly říci?
sestra Rita: Já bych chtěla ještě říct, že spoustu lidí ten vztah s Bohem nebere vážně. Jsou pokřtění, ale tu cestu k Bohu si nehledají. Když ho milujeme nade všechno, tak on nám dá sílu vnímat druhé s větší láskou. On je naše světlo. Měli bychom nechat zakořenit naše srdce do té Boží lásky. Když miluji Boha, dokážu milovat a přijmout sama sebe i druhé. Nebojte se odevzdat Bohu. Nechte se Boží láskou uzdravit. Potom i vy, s Boží pomocí dokážete překonat překážky ve vztazích. Já si často říkám, že nesmím nikoho posuzovat, ani v myšlenkách, že mi to nenáleží. Ale bojuju s tím, snažím se na druhé dívat s láskou, někdy je to těžké. Neměli bychom přestávat děkovat za to, co máme, jsme opravdu bohatí. Máme co jíst, máme zaměstnání, máme kde bydlet, je tu klid a pokoj. Kolik lidí tohle nemá? Teče voda, svítí světlo… to jsou věci, které se zdají být běžné, ale ony běžné vlastně vůbec nejsou. Na závěr bych ráda citovala z Bible: „Navrať se proto ke svému Bohu, pečuj o právo a o lásku a svému Bohu stále důvěřuj."
Ozeáš 12,7.
Sestra Augustina:
Já vám řeknu vtip, chcete? Potkají se dva pánové a ten jeden volá: „Seš věřící?“ A ten druhý povídá: „Nejsem! Jako je Bůh nade mnou, já jsem ateista!“ (smích)
Připravily: Anna Rásochová, Ivon Kavalierová
Foto: redakce, archiv sestry Rity a sestry Augustiny
