Zatímco život malířky Simony Vejvodové by z jejího vyprávění vydal klidně na román, ona sama v centru Jihlavy připravuje cestopis a mexickou kuchařku v jednom. Především ale maluje obrazy, učí děti i dospělé výtvarnému umění a chystá se na květnovou výstavu v Brtnici, na níž bude i autogramiáda pohádkové knihy, kterou ilustrovala. A společně s manželem, sólovým houslistou, poznávají krásy Jihlavy a jejího okolí, neboť sem teprve před necelými dvěma lety přesídlili ze subtropického Mexika… Bohaté zážitky, bohatý rozhovor…
Simono, než si začneme povídat o tom, jak a proč jste se ocitli právě v Jihlavě, musíme se ještě vrátit do Mexika, protože to značně ovlivnilo vaši současnost. Jak se stalo, že jste se s manželem usadili na šest let právě v Mexiku?
Do Mexika jsme se vydali v roce 2015, protože manžel, který je houslista, dostal pracovní nabídku učit na tamní univerzitě hru na housle. Já jsem jela s ním tehdy jen jako doprovod, ale záhy jsem se tam přihlásila na univerzitě ke studiu výtvarného umění. Později jsem organizovala kulturní akce nebo učila cvičení na míčích.
V Čechách jste vůbec nemalovala?
Malovala, samozřejmě. Baví mě to odmalička, ale bylo to vždy jen v rovině záliby. Vystudovala jsem ekonomickou školu a celý život jsem se pohybovala v kanceláři. Tedy úplně mimo oblast umění. To se životem v Mexiku změnilo.
V Mexiku vaše malování začalo naplno…
Přesně tak. Přiznám se, že v Mexiku jsem našla samu sebe, a vrátila se k tomu, po čem jsem vždy v srdci toužila. Studovat malířství a věnovat se výtvarné tvorbě a umění.
Jak moc ovlivnilo Mexiko vaše malování?
Tato země je a bude navždy spojena s mojí malířskou tvorbou. Nejen, že jsem ji tam studovala, ale také jsem celkem brzy začala vystavovat. Malovala jsem obrazy na zakázku, zvali mě na výstavy, dávali mi ocenění, a později jsem se sama stala organizátorkou kulturních akcí. Přestože jsem byla cizinkou, tak mě zvali do televizí nebo rádií, kde jsem mluvila o své tvorbě nebo plánovaných kulturních akcích. Můj život se úplně změnil.
Takže když manžel učil hru na housle, vy jste vystavovala a malovala. Umělecké prostředí, barvy Mexika… Představuji si to úplně jak ve filmu...
My jsme to většinou i skvěle propojili. Pořádali jsme výstavy obrazů, kam jsem zvala mexické malíře, společně s koncerty klasické hudby. Jednou jsme to spojili ještě s výstavou bonsají. Ráda na tyto akce vzpomínám, poznali jsme díky nim spoustu úžasných lidí i přátel.
Kde jste v Mexiku žili?
Žili jsme v nejjižnější části Mexika, ve státě Chiapas, v hlavním městě Tuxtle Gutierrez. V této oblasti je nejvíce původních indiánů – Mayů. Ale nepředstavujte si, že jsme žili v nějaké džungli, to vůbec ne. ☺ Je to civilizovaná země, a pokud chcete navštívit území, kde indiáni v horách žijí, musíte vycestovat kousek dál za město. Tam je potkáte a vidíte, jak žijí. V chýších ze dřeva a udusané hlíny, žádná okna, žádné dveře. Místo, kde jsme bydleli, patřilo k těm bezpečným, ale zároveň nejchudším v celém Mexiku, bylo to znát hodně na infrastruktuře… V některých městech není kanalizace a splašky vypouštějí do řeky. Co bylo naopak příjemné, že tam bylo na naše poměry levné bydlení. Mohli jsme si dovolit bydlet v domě se zahradou. Pro představu nájem v třípatrovém domě tam stál měsíčně stejně jako tady garsonka. Po celý rok jsme tam mohli levně nakoupit spoustu ovoce a zeleniny.
Jak se vám líbí životní styl Mexičanů? Ta jejich maňana?
Úplně něco jiného, než na co jsme byli zvyklí z Čech. Ale Mexičané jsou velmi srdeční, přátelští, ihned se s vámi dají do řeči, nic moc neřeší. Mají to své tady a teď. Maňana, tedy určitá životní filozofie, že co můžeš udělat dnes, odlož na zítřek, nebo na nikdy, je sice v mnoha směrech úžasná a nutí člověka zpomalit, ale někdy je to až nepříjemné a obtěžující, protože oni skutečně nic neřeší. Tím pádem třeba nepřijdou na domluvenou schůzku, nedají vám vědět, a vůbec je to netrápí. Tak na toto jsme si museli dost zvykat. Také mě překvapilo, že nemají skoro žádný pud sebezáchovy. Často vídáte na silnicích auta s přeplněnou korbou plnou lidí. Jindy na motorce jede muž se ženou bez helmy, kdy žena v jedné ruce drží dítě a v druhé mobil a telefonuje…
Ještě nějaká zajímavá překvapení?
Určitě doprava. Ze začátku jsme neměli auto a cestovali jsme hodně veřejnou dopravou. Jedním z dopravních prostředků jsou staré dodávky, nazývané Colectivo, které předělali tak, aby v nich mohlo sedět více lidí, po stranách jsou lavice. Normálně by tam mělo sedět třeba pět až šest lidí, jenže řidiči kvůli výdělku vezmou třeba patnáct cestujících, se kterými si pak opravdu sedíte na klíně, a to bylo teda něco. ☺ Těch nevšedních zážitků máme spoustu a plánuju udělat přednášku o Mexiku.
Budete psát mexickou kuchařku a cestopis, takže jejich kuchyně vás hodně oslovila?
Mexická jídla jsou pálivá a kukuřičné tortily tam mají jako my tady chleba. Nám jejich kuchyně moc chutná a vaříme jejich jídla rádi. Ale nepřemohla jsem se, abych jedla jejich opražené pochoutky jako červy a kobylky.
To se vám nedivím. Mým vrcholem by byla maximálně tequilla s červíkem na dně… ☺ Ale na talíři ne…
Dokonce si představte, že když nastává období dešťů, tak se začnou rojit velcí mravenci, říká se jim Nuku a ti žijí jen jeden den. Mexičané je chytají a praží na pánvi a je to u nich jedna z nejdražších delikates. Ale ani ty jsem neochutnala.
Nepřemýšlela jste, že byste v Jihlavě dělala nějaké kurzy mexického vaření?
To zatím ne. Ale každou neděli vaříme online s přáteli z Mexika a učíme se od sebe navzájem. Vždy se domluvíme, zda budeme vařit české nebo mexické jídlo. Je zde tedy sedmihodinový časový posun, takže zatímco my vaříme hodně pozdě večer, naši mexičtí přátelé mají odpoledne. Kurzy vaření neplánuji, ale kuchařku s cestopisem určitě ano, už příští jaro.
Pomalu se dostáváme k vašemu přesídlení do Jihlavy. Proč jste se po šesti letech rozhodli Mexiko opustit?
Těch důvodů bylo více. Oba jsme cítili, že se náš čas v Mexiku naplnil, a chtěli jsme se vrátit do rodné vlasti. Hodně to urychlil covid.
Ani vy, ani váš manžel z Jihlavy nepocházíte. Jak se to stane, že se ze subtropického Mexika rozhodnete bydlet na drsné Vysočině, kde nemáte žádné kořeny?
Můj manžel dostal několik pracovních nabídek učit na základní umělecké škole v Čechách nebo i na konzervatoři na Slovensku. Nakonec jsme se ale rozhodli pro Základní uměleckou školu v Jihlavě, kde manžel učí hru na housle a diriguje orchestr. Paní ředitelka Dana Fučíková je velice milá a vstřícná, obrovsky nám pomohla v začátcích, a to také napomohlo našemu rozhodnutí jít právě do Jihlavy.
Vy také vyučujete na nějaké jihlavské škole?
Já ne. Doplnila jsem si pedagogické vzdělání a vyučuji soukromě výtvarné umění a maluji obrazy. Dávám soukromé hodiny jak dospělým, tak dětem, připravuji děti na talentové zkoušky, chtěla bych dělat výtvarné kurzy. A také učím prezenčně i online španělštinu.
Dá se i malování učit online?
Nevěřila jsem tomu, ale dá. Mám jednu paní z Hradce Králové, se kterou malujeme online. Je to trošku složitější, ale jde to. Když například vidím, že je potřeba něco někde vystínovat, tak ji musím krok za krokem navigovat, kdežto být to osobně, tak vezmu štětec a ukážu ji to. Ale opravdu to jde.
Co nejraději malujete?
Labutě. Začala jsem je malovat v Mexiku, kde mě o ně požádal můj profesor, protože v Mexiku labutě nejsou. Chtěl, abych udělala výstavu a namalovala něco, co představí místo, odkud pocházím. Takže jsem si musela labutě pořádně nastudovat a pak jsem namalovala různými technikami asi 40 obrazů. Jinak mám ráda krajinky a maluji portréty malých dětí, které většinou maluji podle fotky, protože děti by mi při malbě nevydržely tak dlouho pózovat. Nebráním se i jiným tématům. Maluji podle fantazie, předlohy nebo představy zadavatele. Jednou jsem třeba měla namalovat abstraktní obraz jen třemi barvami, aby nic nepřipomínal. Nejsložitější je pro mě zatím malba architektury.
Ovlivnilo Mexiko vaše obrazy? Přece jen, tam je všechno plné barev, pořád sluníčko…
Musím říci, že Mexiko mě určitě ovlivnilo, hodně používám syté barvy. Já sama miluji impresionismus a mým oblíbeným malířem je Monet.
Jakými technikami malujete?
Olejomalba nebo akvarel. Maluji akrylátovými barvami, případně kvašovými. Ty kvašové jsem používala třeba při ilustraci knihy, jinak na obrazy hodně akvarel nebo olej. Tužkou moc nekreslím.
Jak si v Jihlavě, a vůbec na Vysočině zvykáte?
Klima je tady drsné a byl to pro nás teplotní šok, ale historické centrum Jihlavy je krásné. Milujeme lesy a přírodu, takže pořád objevujeme nová místa v okolí. Moc jsme si oblíbili Popice, Brtnici… Vždy jsme s manželem vyhledávali klid v přírodě, kde jsem i hodně malovala, zatímco manžel hrál na housle. Ruch města moc nevyhledáváme. I v Mexiku jsme se pětkrát stěhovali, většinou právě proto, že nás vyhnal hluk do klidnějších míst.
Naťukla jste knihu s vašimi ilustracemi, můžete nám o ní říct víc?
Ilustrovala jsem pohádkovou knihu Jak se budí modrý drak, kterou napsal můj bratr, a letos ji vydalo jihlavské nakladatelství Altenberg. Zanedlouho, 5. května 2022, budu mít v Brtnici u Jihlavy výstavu obrazů a zároveň tam představíme i tuto knížku pro děti. Takže bych moc ráda vaše čtenáře pozvala do galerie v domě Valdštejnů vedle Informačního centra v Brtnici. Uvidí tam jak knihu, tak mé obrazy. Příspěvky k této knize mohou také najít na Facebooku Pohádkový svět, nebo i moji tvorbu blíže poznat pod mým facebookovým jménem @simona.malirka.pintora.
Foto zdroj: redakce, archiv Simony Vejvodové
Text: Ivon Kavalierová
