Jana Součková. Jihlavačka jak poleno. Žena s krásným milým úsměvem, spoustou pracovních aktivit, a hlavně skvělým rodinným zázemím, bez kterého by nemohla svoji práci vůbec dělat. Publicistka se zaměřením na vážnou hudbu, na Mahlera. Ale také „hudební vědma“, jak ji s nadsázkou nazývá manžel, protože vystudovala hudební vědu na Masarykově univerzitě. Celé dětství strávila v jihlavské „zušce“, hraje na několik nástrojů, je starostlivou a milující mámou dvou dcer a také velmi inspirativní a upřímnou ženou, jíž život připravil jednu z nejtěžších zkoušek. Hlavní kurátorka v Domě Gustava Mahlera, která o slavném skladateli zapáleně vypráví, a to prosím pěkně tak, že nebudete chtít, aby skončila. Představujete si tichou a vážnou ženu, která sedí nad knihami, poslouchá u toho operu, bádá a něco píše? Vaše představy budiž teď rozptýleny…
Jani, nejdřív považuju za důležité zmínit, že s vámi jde dělat rozhovor osoba, která zná z vážné hudby akorát Mozartovy koule. :-) Ale zase si říkám, že vaše vědomosti a moje neznalost mohou Gustava Mahlera mnohým tak nějak lidsky přiblížit…
Přesně tak. :-) My se nacházíme v Domě Gustava Mahlera a jeho posláním je nějakým srozumitelným způsobem představit široké veřejnosti i dětem slavného komponistu, dirigenta a významného rodáka tohoto kraje. Ale chceme ho přiblížit jako člověka, který na svoji dobu myslel velmi inovativně a snažil se propojovat všechny oblasti umění… Nebyla to žádná zkostnatělá struktura, naopak.
Představuji si, že jdu (v mém případě trochu omylem) na sraz Mahlerových nadšenců? Co bych minimálně měla vědět, abych nevypadala jako legendární Bridget Jones na setkání právníků? :-)
Že cesta k osobnosti Gustava Mahlera a jeho hudbě není úplně pro každého. I já jsem se do ní musela svými životními zkušenostmi nějak „prožít“, taky mi to chvíli trvalo… Přeci jenom člověk se musí umět nějakým způsobem vnitřně zklidnit a napojit i na atmosféru jeho hudby. Přestože Mahler byl velký inovátor a modernista, tak tehdy vlastně nebyl přijat úplně s nadšením. Čas pro jeho hudbu přišel až o mnoho let později, obzvlášť tady u nás v Čechách, kde byl během socializmu de facto neznámý, byl tabu, souvisel s německou historií…
Vaše pozice je hlavní kurátorka. Můžete nám to trochu přiblížit?
Pracuji tady od roku 2008 na pozici kurátorky a odborného pracovníka. Ale moje práce je opravdu multispektrální. Souvisí s úplně celým provozem a agendou tohoto domu. Nejde jen o nějakou badatelskou a odbornou práci, ale taky o organizování akcí, návštěvnický provoz. Zkrátka od sklepa až po půdu. Když je potřeba, vyměním i žárovku, stejně jako se pustím do odborných rešerší. Mám tady i kolegu, nejsem na to úplně sama. A je to úžasná práce. Taky jsme teď celkem nově pod Bránou Jihlavy, organizačně jsme roky patřili pod Magistrát, takže si všichni zvykáme na nějaké nové fungování…
Zajímalo by mě, jak se z malé jihlavské dívky stane velká znalkyně Gustava Mahlera? Geny? Čirá náhoda?
Odmalička se u nás hodně hrálo a zpívalo. Můj dědeček byl takový ten přirozený muzikant, hrál na housle, na harmoniku, zpíval u toho hašlerovky a jihočeské písničky. Moje maminka hrála na kytaru, vyrostla jsem na folkovkách a Krylovi. Měla jsem v rodině velkou podporu… Za klíčový moment však považuji, když nám ve školce hrála paní učitelka na piano, hrála tak krásně…, a já se v tom zhlédla.
Jste rodačkou z Jihlavy?
Jsem úplně obyčejná holka z Jihlavy. Chodila jsem na základku na Březinky, pak do lidušky na klavír, později se k tomu přidaly další hudební nástroje. Kytara, varhany a především zpěv. Byla jsem jednou ze zakládajících členek místního dětského pěveckého sboru Gaudium. Ale samozřejmě, že jsem byla úplně normální dítě. Hudbou jsem žila, ale byla jsem klasická puberťačka, která chodila na zábavy, poslouchala britský rock a elektronickou taneční hudbu. Ráda jsem sportovala, dělala jsem gymnastiku… S babičkou, letitou redaktorkou Jihlavských listů, jsem taky hodně jezdila po hradech a zámcích… Měla pro mě vždycky přichystaný skvělý výklad, to mě moc bavilo a tady asi pramení má záliba v historii.
Jste první hudební vědkyně, kterou znám… :-)
Ano, není nás moc. Vždycky jsem byla dost velká trémistka, takové ty školní koncertíky a předehrávky nebylo nic pro mě… Ale pak se to tak hezky všechno spojilo, že jsem se po gymnáziu vydala studovat na Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity. Jsem muzikoložka. Hudební vědkyně. Manžel mi doma s nadsázkou říká, no jó, ty jsi ta naše hudební vědma. Není to úplně obvyklá profese, ale to propojení interpretačního umění s historií a kulturou, to pro mě bylo zásadní.
"Vždycky říkám, že Mahler hudbu nekomponoval, on jí žil."
Zajímalo by mě, jak přiblížit Gustava Mahlera dětem, aby je to zajímalo?
My se v první řadě snažíme dětem říkat, že to byl taky obyčejný malý kluk, který se snažil vypořádat s tím svým světem a multikulturalitou v Jihlavě. Protože Jihlava byla v 19. století převážně německá. Malý Gustav Mahler tohle všechno vnímal, jak lidovou hudbu, tak i hudbu vojenských posádek. Rád chodil na náměstí, poslouchal vojenské parády a přehlídky a pochodovou hudbu dechových kapel… Snažíme se s dětmi pracovat s hudbou, zkoušíme, co některé nástroje umí, a děti jsou nadšené. Letos poprvé budeme zkoušet příměstský tábor… Jsme na to sami zvědaví, jaká bude odezva. Mám tady vynikajícího kolegu, který se věnuje výtvarným aktivitám. Dokážeme propojit hudbu a výtvarné umění. Tyhle dvě složky k sobě vždy měly blízko.
Organizátorsky se podílíte i na festivalu Gustava Mahlera…
Ano, od roku 2008 se spolupodílím jako organizátorka. Festival máme teď v plném proudu. Jsem hudební publicistka a píšu recenze festivalových koncertů. Přispívám do hudebních portálů a časopisů. Tohle je takové to gros mojí práce během festivalu.
Nosí si hudební vědkyně práci domů? Že vám všude hraje vážná hudba, nebo vy sama po večeři na piano? :-)
Takhle si to rozhodně nepředstavujte. :-) Naopak. Miluju ticho. Doma se snažím práci vytěsnit a věnovat se rodině a obyčejným činnostem. Jezdíme na dovolené, chodíme na běžné koncerty a festivaly. Samozřejmě, že nějakým způsobem se to do mého soukromého života prolíná, protože to ve vás pořád nějak rezonuje… Ale co chci hlavně říct, tak že mám velkou podporu ve svém manželovi, v rodině. Jinak bych tuhle práci vůbec nemohla dělat, protože naše mladší dcera se potýká s vážným genetickým onemocněním, které absolutně proměnilo chod a jakýsi mindset celé naší rodiny…
A to všechno zvládáte při práci… Chcete nám o tom říct více? Myslím, že pro spoustu lidí můžete být v tuto chvíli velkou inspirací.
Myslím, že je dobré umět to sdělit. I to, že jako rodina skvěle fungujeme, oba pracujeme, jak vidíte, věnuji se doširoka rozsáhlé práci, jde to, ačkoli i já jsem měla ze začátku pocit, že už nebudu moct skoro nic, natož chodit do práce. Když se nám druhá dcera narodila a lékaři nám sdělili diagnózu, tak mi hlavou lítaly myšlenky, co jako bude dál. Naše Zuzka má totiž vzácné a velmi vážné genetické onemocnění – fenylketonurii. Je to metabolická porucha příjmu bílkovin, kvůli které musí pacient celý život dodržovat velice přísný půst, nesmí prakticky vůbec žádné bílkoviny. Nejde o alergii ani autoimunitní onemocnění. Díkybohu se nám ale doma podařilo všechno nastavit tak, aby Zuzka mohla začít chodit do školky a školy a fungovat jako všechny ostatní děti. A díky tomu jsme se začali s manželem angažovat v pacientském sdružení metabolických poruch a svým způsobem nám to i ulehčilo návrat do běžného života, protože jsme poznali další rodiny, další děti a zjistili jsme, že to není překážkou.
Co takové onemocnění obnáší v praxi? Jaký vliv má na chod rodiny?
Naše Zuzka je od narození na přísné nízkobílkovinné dietě. Jenže bílkoviny se nacházejí prakticky v každé potravině, surovině, v zelenině, ovoci. Takže fenylketonurici musejí mít přesně vypočítanou přesnou toleranci fenylalaninu na den. My musíme veškerou stravu důsledně vážit, přepočítávat na miligramy, aby se Zuzka vešla do denní tolerance. Protože pokud bychom toto nedělali, tak by její onemocnění vedlo k vážným a nevratným poškozením mozku. Musíme také nakupovat speciální potravinové doplňky, které jsou cenově úplně někde jinde než běžné potraviny.
Zvládáte to skvěle, klobouk dolů…
Ze začátku to bylo těžké, hlavně pro Zuzku, ale teď si sama dokáže jídlo ohlídat, je disciplinovaná, je na ni absolutní spoleh. Jsme na ni s manželem pyšní. A jsem hrdá na svoji rodinu, jak jsme to zvládli. Zuzčina nemoc mi ukázala, že není nutné hned v první chvíli všechno vzdávat, a díkybohu je v České republice specializovaná péče na skvělé úrovni, takže jsem se mohla vrátit naplno do práce. Ve školce i teď ve škole nám vycházejí vstříc. A když o tom tak někdy přemýšlím, myslím, že právě tahle životní zkušenost a cesta mi pomohly nejvíce pochopit i Mahlerovu hudbu, která mě dnes opravdu naplňuje.
Připravila: Ivon Kavalierová
Foto: redakce, archiv Jany Součkové
