Jihlavská rodačka Iveta Bělovová Dolejší vystudovala speciální pedagogiku a andragogiku, pracovala v brněnském Ústavu sociální péče pro zrakově postižené v Chrlicích, chvíli také s neslyšícími klienty, aby nakonec v roce 2010 zakotvila v jihlavském TyfloCentru, kde je ředitelkou i průvodkyní nevidomým klientům. Přiznává, že by bez této práce už nemohla být, a také že v době covidu byla situace pro klienty opravdu náročná. Své služby však v TyfloCentru neomezili, a co šlo, rychle transformovali na online. I tak jsou ale rádi, že už se zase můžou setkávat a podnikat různé společné i osvětové akce. Jednou z těch nejbližších je Noční běh pro Světlušku, který se v Jihlavě koná už 11. května, a kam chodí Iveta se svými kolegy i nevidomými klienty každý rok. Tak až tam některé nevidomé potkáte, možná se vám budou hodit informace, které vyplynuly z našeho povídání…
Iveto, TyfloCentrum Jihlava se těsně před tím, než vypukla doba covidová, přestěhovalo do nových prostor na Brtnické ulici. Jak jste si všichni zvykli?
Klienti si zvykli rychle. My jsme ještě kdysi dávno sídlili na ulici Nad Plovárnou, takže oni tady ty končiny znají. Navíc jsme tu hned u zastávky Tylova. Jediný problém je, že tahle ulice a ten přechod nejsou moc klidné, je tu velký provoz. Naše nevidomé klienty proto učíme, že přecházejí až ve chvíli, kdy jsou si stoprocentně jistí. Občas se rádi nechají převést, i když někteří mají pejsky, ale ten provoz je tu velký.
Kolik má Tyflocentrum dnes klientů a kolik je vás v týmu?
Obrací se na nás celkově asi 125 klientů nevidomých a slabozrakých z celého kraje Vysočina. Jinak v pracovním týmu je nás v tuto chvíli devět.
Představíte služby, které jim poskytujete?
My máme v současné době tři registrované sociální služby, které fungují jak ambulantně, tak terénně. Je to odborné sociální poradenství, průvodcovské a předčitatelské služby a sociální rehabilitace. U průvodcovské a předčitatelské služby si může klient prostřednictvím našich profesionálních průvodců vyřídit úplně všechno, co potřebuje, veškeré své osobní záležitosti jako lékaře, nákupy, úřady, prostě cokoli. Odborné sociální poradenství je především o doporučování nejvhodnějších kompenzačních pomůcek a zároveň řešíme s klienty např. příspěvky na péči, průkazky ZTP, vyřizujeme důchody, odvolání, je to hodně o sociálně právním systému. Snažíme se řešit veškeré oblasti života našich klientů, řešit nepříznivou situaci, která vyplývá ze zrakového postižení. Máme velmi dobrou spolupráci s psycholožkou, která je sama zrakově postižená, a dokáže našim klientům pomoci v tíživých okamžicích. A co se sociální rehabilitace týká, to je velká a obsáhlá služba, která kromě společných aktivit, jako jsou přednášky, besedy, výlety, různé sportovní činnosti, zahrnuje také výuku na speciálních kompenzačních pomůckách. Nejvíce klienty učíme pracovat s počítačem, který má speciální software, s mobily pro zrakově postižené a podobně. Mezi naše zajímavé akce patří například kurz sebeobrany a ze sportovních aktivit například bruslení s klienty. Řešíme i informační a architektonické bariéry na Vysočině, dbáme, aby všude správně fungovaly zvukové majáčky na veřejných budovách. Děláme všechno proto, aby naši klienti mohli žít plnohodnotný život.
Je to bezplatné?
Jediná služba, která se platí, je ta průvodcovská a předčitatelská, a vyplývá to ze zákona o sociálních službách. Klient platí 120 korun za hodinu, tedy dvě koruny za minutu. Průvodce se mu opravdu stoprocentně věnuje, je to jeden na jednoho. Klienti jsou na tuto službu zvyklí, často si nás objednávají ženy, které chtějí nové oblečení, teď zrovna je moje kolegyně s paní na doprovodu na nákupech…, nebo muži, když kupují dárky, ale chodíme s nimi řešit i příspěvky na péči, doprovody na úřady, k lékaři a cokoli osobního, co si zrakově postižený člověk potřebuje vyřídit. Ostatní služby jsou bezplatné.
Co si můžeme představit pod předčitatelskými službami? Že jim čtete třeba knihu? (smích)
To je trochu jinak. (smích) Když nevidomým klientům přijde například nějaký dopis nebo něco, čemu nerozumí, tak jim to přečteme, vysvětlíme. Nebo s nimi jdeme řešit něco na úřad, kde jim čteme, co je uvedeno v daném dokumentu.
Tohle nedělají zaměstnanci úřadu?
Dělají, pokud jsou tam klienti sami. Ale náš klient potřebuje svoji vlastní psychickou jistotu toho, že mu dokument přečte někdo, komu věří, koho zná. My máme s úřady skvělé zkušenosti, na úřadech jsou zvyklí, že s nimi chodíme. Ale často dochází k situacím, že se pracovník úřadu v komunikaci jakoby upne na nás jakožto průvodce, se kterým komunikuje, nikoli na toho klienta. Tam se pak snažíme vysvětlovat, že my jsme skutečně jen doprovod, ale všechno ostatní si řeší klient sám. Velmi často se to děje ve zdravotnictví. Snažíme se, aby si klienti vyřizovali většinu věcí sami, i když tam s nimi jsme. Někdy si totiž lékaři, úředníci, personál v obchodech neví rady, jak komunikovat, když někam přijde nevidomý člověk. Je to pro ně nová situace, a tak se raději obracejí právě na nás.
Teď si možná můžeme říci, co tedy vůči nevidomým obecně nedělat? Na co bychom si my vidící měli dát pozor?
Já bych spíš řekla, co dělat. Určitě se nebojte nevidomého člověka oslovit. Pro zrakově postižené lidi je příjemné, když je někdo osloví, projeví zájem. Když se jich někdo zeptá „dobrý den, nepotřebujete pomoct?“ To úplně stačí. Spousta nevidomých vám řekne, že nic nepotřebuje, protože přesně vědí, kde jsou. Ale mohou se dostat i do situací, často na velmi hlučných křižovatkách, přechodech, kde je nepřehledno, tak tam se vás opravdu rádi chytnou a nechají se převést nebo vyvést z nějaké situace. Takže určitě se nebojte se jich zeptat. Oslovte je ale z nějaké bezpečné vzdálenosti, aby věděli, že mluvíte na ně. Jinak nemusíte nic, zrakově postižený člověk se vás chytí sám a řekne, co potřebuje.
Vodicí pes čeká na pánův pokyn, že má jít vpřed. Funguje jenom na pokyny svého pána. Lidé si právě většinou myslí, že nevidomý člověk řekne, jdeme do hospody Na růžku, a pes přesně ví, kam má jít. (smích)
Vaši klienti mají často vodicí psy, i v takovém případě je mám oslovit a nabídnout pomoc? A asi si psa nevšímat, že? Žádný takový „Alíku, ty seš hezkej, pojď si pro piškotek.“ (smích)
Určitě ne. Ten pejsek je v práci. Ale tady zase platí totéž, co jsem už říkala. I když má člověk psa, tak se ho klidně zeptejte, jestli nepotřebuje převést. Lidé mají mylné představy, že vodicí pes přesně ví, kdy má přejít a tak. Ale ten pes to neví. Vodicí pes čeká na pánův pokyn, že má jít vpřed. Funguje jenom na pokyny svého pána. Lidé si právě většinou myslí, že nevidomý člověk řekne, jdeme do hospody Na růžku, a pes přesně ví, kam má jít. (smích)
To jsem vůbec netušila, taky jsem si myslela, že pes nahrazuje zrak…
Pes nevidí červenou a zelenou, on čeká, až mu pán řekne povel, co má dělat. Nevidomý člověk musí trasu dobře znát a pes je jeho průvodce, značí mu chodníky, přechody, překážky. Ale i lidé s vodicím psem jsou velmi rádi, když jim někdo aspoň řekne, „můžete přecházet, máme volno“. Zrovna tohle platí právě na těch rušných křižovatkách, kde fakt není úplně dobře slyšet klepač na přechodu. Navíc teď obzvlášť to mají klienti v Jihlavě dost složité, co se prostorové orientace týká. Jsou tu hodně zavřené ulice, předělávají se přechody…, teď je to velmi těžké.
Jsou vodicí psi cvičeni i na obranu?
Ne, ti psi by měli být flegmatičtí a přátelští, nesmí ublížit. Proto také nemusí mít v hromadné dopravě košík. Ale nesahejte na psa bez dovolení jeho pána, není to příjemné, vám by se to taky určitě nelíbilo. My právě děláme i osvětové přednášky ve spolupráci s Městskou policií pro děti na prvním stupni základních škol. A tam děti komunikaci s nevidomými i jejich pejsky učíme.
Blíží se charitativní běh pro Nadaci Světluška, chystáte se?
Ano, chodíme pravidelně. Světluška a její nadační fond nás podporuje opravdu hodně. Třeba minulý rok se nám podařilo právě i díky Světlušce konečně pořídit služební automobil. Z Fondu Vysočina jsme dostali část peněz a zbytek nám doplatila Světluška, plus něco z veřejné sbírky. To auto je velká pomoc.
Vy jste tak dlouho neměli auto? A jak jste jezdili za klienty?
Autobusem, a tak různě, a to se právě nedalo, protože klientů je čím dál víc, a jsou to třeba i starší lidé, kteří sem nejsou schopni dojet, takže z tohoto důvodu jsme už cítili potřebu, že služební auto nutně potřebujeme. Teď už naši lektoři a sociální pracovníci můžou dojet za klienty po celé Vysočině, je to obrovská pomoc.
Jednotlivé osudy mě vždycky vezmou za srdce. S klienty se známe roky, máme osobní vztahy a moc mi na nich záleží.
Co teď chystáte? Máte nějaké projekty, akce, třeba s veřejností?
My jsme teď měli takovou zajímavou akci, vaření s šéfkuchařem od Tří knížat, s panem Marešem, a to bylo úžasné. On nám v TyfloCentru vařil a zároveň klientům ukazoval, jak se to dělá, něco si mohli zkusit pod jeho vedením, to byla úplně úžasná akce. Rozjeli jsme pomaličku zase osvětové přednášky, za což jsem hrozně ráda, protože to se na dva roky zastavilo. Na začátku června vyrazíme s klienty na rekondiční pobyt do Zlína, taky díky Světlušce. Rozjeli jsme keramiku a před námi je spousta zajímavých přednášek. Akcí je před námi hodně, protože lidé jsou docela lační po společenských aktivitách, po covidu je to strašně vidět. Bylo to pro ně opravdu peklo a psychicky náročné, když nikam nemohli, a někteří zůstali doma úplně odříznuti. Byli jsme s nimi v telefonickém kontaktu i online, ale osobní kontakt nic nenahradí. Pravidelně také chodíme a jezdíme na celodenní výlety, které jsou velmi oblíbené.
TyfloCentrum pomáhá nevidomým, jak může jihlavská veřejnost pomoci vám?
Sháníme dobrovolníky, hlavně na doprovody na akce. Když nám nějaký pracovník vypadne, onemocní, je to znát. V poslední době se nám to vůbec s dobrovolníky nedaří. Dřív jsme jich měli hodně z řad studentů, ale teď až takový zájem nená. Vždycky jsou všichni nadšení z té cílovky, ale když potom mají už konkrétně přijít, tak to najednou nějak opadne. Přijďte se podívat na noční běh pro Světlušku, určitě nás tam potkáte!
Co láska? Rodí se tu mezi klienty?
Ano, láska se tu rodí, milostné vztahy tu máme, ale my to většinou vidíme, až když to mají upečeno. (smích) Nevidomí lidé nemají zas tolik příležitostí k seznámení a tady tu příležitost mají. Jsme pro ně místem setkávání a sdílení. A kromě vztahů tu vznikají i celoživotní přátelství, jak nás s klienty, tak mezi nimi. Tato komunita je opravdu silná a nevidomí lidé se navzájem znají, podporují se… Jsou to přátelé na celý život.
Iveto, jak vypadá váš běžný pracovní den?
Já jako ředitelka TyfloCentra jsem zároveň i sociální pracovnicí. Takže v podstatě dělám úplně všechno, co se zrovna musí dělat, kromě papírování dělám běžnou práci s klienty – doprovody, poradenství. Hodně často na akcích i fotím, takže na fotkách nejsem, jsem spíše za foťákem, ale mám tu práci v terénu moc ráda. Je to základ naší práce, být s lidmi v neustálém kontaktu. Mám ráda, když je v TyfloCentru živo, pobíhají tam vodící psi a je tam zmatek. Já bych bez toho už ani nemohla být.
Řešíte tu těžké životní situace, osudy lidí, kteří si život s hendikepem nevybrali, ale musí se s tím nějak popasovat. A to musí být náročné i pro vás, že? Dokážete vypnout?
Ano, musím vypnout. Za ty roky už jsem se to naučila filtrovat, už mám trošku odstup. Měla jsem s tím ale osobně velký problém. Jsem hodně empatický člověk a všechno jsem si brala i osobně a řešila to i mimo práci. Postupem času zjistíte, že musíte být nad věcí, a nemůžete všechno vyřešit. Už to relativně umím, ale samozřejmě, že mě jednotlivé osudy vždycky vezmou za srdce. S klienty se známe roky, máme osobní vztahy, a moc mi na nich záleží.
Co ráda děláte, když jste prostě jen Iveta a nic nikde neřídíte?
Moc ráda cestuji, mám ráda přírodu. Ráda se věnuji své úžasné dceři, teď jí bude patnáct let. Hraju na kytaru, fotím, mám pár skvělých přátel, se kterými ráda trávím čas. Zamilovala jsem si okolí Jihlavy, Brtnici, tam je krásně. Telečsko máme rády, ale stačí mi, když zajedu třeba na Pávov, a tam se projdu. Jihlava je krásná. Zoo, uličky kolem kostela svatého Jakuba, Rounek… To jsou má oblíbená místa.
Iveto, děkujeme za čas a rozhovor, a těším se na viděnou třeba právě na světluščím běhu.
Foto: Iveta Bělovová Dolejší, archiv TyfloCentrum
Připravila: Ivon Kavalierová
