Míšu Krátkou jsem poznala jako malou holčičku, se kterou jsem tančila v jihlavském folklorním souboru. Měla blonďaté copánky, výraz andílka a víceméně stála v ústraní. Několik let jsem o ní neslyšela, dokud jsem nezahlédla v kavárně Babu Coffee nádherné obrazy. Jaké bylo moje překvapení, když mi google pod pseudonymem LaPapula našel krásnou mladou ženu, s extravagantním účesem, zelenou rtěnkou, potetovaným tělem a šibalským úsměvem, ve kterém jsem jen vzdáleně poznala malou Míšu, nyní již sebevědomou, zkušenou a nesmírně nadanou malířku.
Míšo, kde se dříve skrývala tak talentovaná malířka? Co v Tobě probudilo takovou osobnost?
Vzdor… (smích). Ne, teď vážně. Moje mamka říká, že našla fotku, kdy jsem si už ve třech letech po sobě malovala barvou. V dětství jsem chodila na různé výtvarné kroužky, ale co já si pamatuju, tak intenzivněji jsem se k tomu začala upínat v patnácti, když jsem šla na střední. Měla jsem v tu dobu deprese, s nikým jsem nechtěla mluvit. Začala jsem si uvědomovat, co my jako lidský druh děláme ostatním druhům, co děláme sobě vzájemně. Z idylického dětství jsem začala pronikat do toho dospěláckýho světa, začala jsem malovat hodně depresivní věci, to byla moje terapie, vymalovat se z toho. Slzy, krev a takové podobné hrůzy. Rodiče měli samozřejmě o mě strach, v tu dobu jsem se začala také řezat do rukou, poškozovat se, abych vyrovnala tu vnitřní bolest. Jsem hodně citlivá, všechno jsem si hodně brala. Taky jsem v té době chodila hodně do hospody (smích). Trávila jsem tam spoustu času a říkala jsem si, přece tady nebudu jen sedět a pít, kouřit, hrát fotbálek. Tak jsem si s sebou začala nosit papíry. Taky jsem na to potřebovala sbalit jednoho mladíka. A povedlo se. Tohle funguje dodneška (smích).
Takže malbu jsi nikdy nestudovala?
Uvažovala jsem o umělecké střední v Brně, byli jsme se tam s rodiči podívat. Dívali jsme se na díla studentů – viděli jsme tam suché rohlíky. Nenabarvený suchý rohlíky, připíchnutý na nástěnce do čtverce a voilá – umění (smích). Asi by ta škola byla sranda, ale co bych pak dělala. Tak jsme s rodiči hledali nějaký kompromis zahrnující práci rukama. Vždycky jsem byla hodně zručná, rodiče říkali, že jsem nepotřebovala jako malá ani hračky, stačilo mi si prohlížet ruce. Takže jsem šla na zubního technika, dělat protézy.
Zmiňovala jsi, že jsi malovala hlavně v depresích. Teď máš u tvorby jaké pocity?
Teď to mám přesně naopak, teď se mi maluje snáz, když mám šťastné období. Dělám pak lepší a hezčí věci. Teď mám skvělý období, mám rok a půl starou holčičku, tak teď se mi maluje úplně nejlíp.
Porod, hormony, odrazilo se to v tvorbě?
Já doufám, že ano. Nevím, jestli to dokážu úplně sama posoudit. Není to tak, že bych malovala nějaká mateřská témata, to ne. Ale začala jsem hodně malovat barevně a portréty. Asi budu muset časem malovat slůňátka a žirafky, ale nemám s tím problém. Třeba mě to zase někam posune, někam, kam by mě nenapadlo, že můžu sama dojít. Myslím, že mít dítě je rozhodně pozitivní změna v životě.
O umělcích se říká, že občas mají své divnosti, zvláštnosti. Máš něco i Ty?
To spíš asi vidí lidi kolem. Kolem těch 15 let jsem si hodně pohrávala s tím, že jsem četla satanistickou bibli, ztotožňovala jsem se s čarodějnictvím, hodně mě tyhle světy zajímaly. Mám za sebou drogový a alkoholový období, ale naštěstí je tohle všechno už pryč.
Jsi teď sama matka, co když Tě tohle období s dcerkou také jedou potká?
Nad tím často přemýšlím. Ale myslím si, že je důležité hlavně o tom s dětma mluvit. To, že člověk o nějakých tématech nemluví, neznamená, že zmizí. Já jsem zastánce toho mluvit o všem a dětem nelhat. Takže se svojí dcerou chci mluvit i o svých zkušenostech, o sexuálních tématech, alkoholu, drogách.
Kdy nejčastěji maluješ?
Přes den se snažím věnovat malé, tak teď spíše po večerech, po nocích, když mi síly stačí, což není úplně vždycky. Ne vždycky na to člověk má ten feeling. Dá se to upravovat tím, že kombinuju tetování a malování. U malování je člověk sám, u tetování si pokecáš, když je klient ochotný se s tebou bavit. (smích). A taky tím, že mám rozpracovaných víc obrazů. Někdy mě víc baví obraz začínat, dělat velký plochy, někdy zase víc detaily a mravenčí práce.
Sama máš spoustu tetování, nosíš černou barvu, působíš dost extravagantně…
Oblékám se dle nálady, mění se to určitě s věkem. Černá barva mě baví od 12 let, kdy mi říkali, že jsem na ni moc mladá, ale mně se ta barva prostě líbí. Je to barva, která obsahuje všechny ostatní barvy. Když jsi v černý, tak jsi v podstatě ve všech barvách.
Platí to i u obrazů? Hodně z těch Tvých je právě černobílých.
To je asi spíše z praktického hlediska. Mě nebaví malovat pozadí. Vždycky mě zajímal ten hlavní objekt, pozadím jsem se zabývat nechtěla, přišlo mi to takový jako navíc, asi jsem to neuměla udělat tak, jak bych si představovala. Tak jsem začala dělat pozadí jednobarevný, pak jsem přišla na černou. Takže to začalo praktickým hlediskem, teď se mi to líbí, protože objekt to prostě vytáhne ven.
Kdy jsi začala s tetováním?
Vždycky mě fascinovalo, vždycky jsem chtěla mít nějaký tetování. První jsem si nechala udělat v 21 letech, takové náramky na ruce. V podstatě mě na tu myšlenku nechtěně už v 15 přivedl táta, který říkal - to je hezký, že si ráda kreslíš, to je dobře, ale hlavně abys neskončila u nějakýho pokoutnýho zaměstnání jako je třeba tetování (smích). A já jsem říkala, jasně, to se neboj, to se nestane, a v duchu jsem si říkala, jooo, to je dobrej nápad, díky (smích). Táta byl hodně proti tetování, ale teď už ode mě jedno má a chtěl by další. Poslední tetování, co jsem si dělala sama sobě, tak je tady na bocích, protože jsem líná po porodu cvičit, tak jsem si špíčky na bocích potetovala. Ono to opticky udělá břicho hezčí. Druhou ruku mám prázdnou, tu si nechávám na dobu, až bude Miuška větší a bude mít nějaké oblíbené hrdiny, Hello Kitty a tak. Můžu si to pak nechat vytetovat a být pro ni alespoň chvilku cool (smích).
Kde se vzal Tvůj pseudonym?
Říkám si LaPapula. Kdysi jsem si chtěla založit facebook pod nějakým jiným jménem než Michaela Krátká, tak jsem si tam napsala „LAXMI“ , což je jméno holčičky, kterou rodiče na dálku adoptovali v Bangladéši a ona ráda maluje. Takže jsem si půjčila její jméno a myslela jsem, že mám vyřešeno, ale ono to po mně chtělo ještě i příjmení, nevím, jak mě to napadlo, napsala jsem Papula. Pak za mnou chodili lidi a řikali - to máš proto, že maluješ portréty nebo protože seš taková držka proříznutá? (smích). Pak jsem zjistila, když jsem se googlila, že papula je latinsky vřídek, beďar, což úplně nechceš. Dřív jsem se psala La Papula s mezerou, ale po tom zjištění jsem to smrskla na LaPapulu. Ale ono se to tam stejně objevuje, tak je tam prostě trošku nechutnosti.
Kde můžeme vidět Tvoje práce?
Teď aktuálně u mě doma, všichni přijďte, jste zvaní (smích). Obrazy byly hodně k vidění v Babu Coffee, tak tam asi časem zase nějaký šoupnu. Jinak teď nemám v plánu úplně dělat nějaké vernisáže. Nechci vystavovat staré obrazy, i když nějaké mám, ale už jsem je vystavovala mockrát a nechci zvát lidi na to stejný, protože to je nuda. Dlouho vyhrožuju tím, že udělám sprostou výstavu, to lidi zajímá. Surrealistické zobrazení na téma penis a vagína. Mělo by to být i edukativní, aby se lidi nebáli mluvit o sexu, aby věděli, že je to v pořádku a není to tabu. Chtěla jsem tu výstavu zahájit slovy „sahejte si tam,“ ideálně teda doma, ne na veřejnosti, nebo aspoň ne na tý výstavě (smích). Ale ať si tam prostě lidi sahají, není to nic špatného, neměli bychom to takhle dětem říkat.
Jsi hodně upřímná, máš to po rodičích?
Moji rodiče jsou hodně v pohodě, hodně free, dělají i paragliding. S mojí tvorbou jsou úplně smíření. První takový artefakt, co jsem dělala, byl penis pro moji maminku. To zní blbě, co? (smích). Dělala jsem ho na intru v keramice, chtěla jsem mamce udělat nějakou p***** a nakonec to bylo přesně naopak. Udělala jsem ocasovinu (smích). Když se zajímá i o paragliding, tak jsem si říkala - pták lítá, tak vyrobím realistickej penis s paraglidistickou helmou. Vyrobila jsem ji k tomu takovej malej padák, přišlo mi to strašně vtipný. Paní vychovatelka si to úplně nemyslela, ale pan ředitel se mě zastával. Rodiče se tomu smáli, táta se mě ptal, kdo mi stál modelem.
Jaký byl tvůj největší malířský úspěch?
Za největší úspěch ve vystavování považuju to, že mi pan předseda senátu Vystrčil zařídil výstavu přímo v jednacím sále senátu, kde byly vystaveny tváře českého undergroundu. Největší obraz, co jsem udělala, byl obraz pana Václava Havla.
V jakých částkách se pohybujeme?
U pana Václava Havla je to okolo 50 000 Kč. Třeba tahle Frida Kahlo pod 40 000 nepůjde. Dělám ji už skoro rok. Ještě není hotová, chybí detaily, kolibříci nejsou dodělaní. Celý koncept toho obrazu je ten, že z torza těla jí vyrůstají listy květiny, ze které si berou mízu kolibříci. A místo květu je vlastně Frida, ona je ta květina, ona je ta, kdo má v sobě tu mízu. Nejenom Frida, ale žena. Vzala jsem ji jako atribut ženství. Ta ženskost je to krásno. Tímhle obrazem se vlastně vracím k svým patnácti letům, kdy jsem své ženství chtěla potlačovat, měla jsem problém se přijímat jako žena, dlouho jsem nosila vlasy nakrátko, oblíkala jsem se jako kluk, potlačovala jsem v sobě ženství. Velmi výrazně mi pomohlo přijmout to, že mám dceru, porod a proces mateřství. Teď sílu a krásu ženství objevuju. Dřív pro mě být ženou znamenalo mít ve společnosti určité znevýhodnění.
Když ti řeknu, ať mě namaluješ, uděláš to?
Občas to dělám, ale nedávám to na internet, protože se pak hlásí hodně lidí. Ale není to to, co bych chtěla primárně dělat.
Máš nějaký vzor?
Hodně mě ovlivnilo, když jsem viděla ve Vídni výstavu rakouského malíře Helnweina. Dělá velké formáty, hyperrealistický detailní olejomalby. Jeho level preciznosti je úžasnej. Hodně mě taky ovlivnily obrazy Salvatora Dalího, přišlo mi to geniální. Hodně mě inspirují i fotografie a digitální tvorba. Nemám jen jeden vzor, který bych nějakým způsobem následovala.
Vzděláváš se v malování?
Já jsem se hlásila i na vysokou , kde mi profesor řekl něco v tom smyslu, že - to je hezký holčičko, že si maluješ, tak si maluj, ale doma. Že prý moje obrazy nejsou prezentovatelné jako samostatné umělecké dílo, že tak maximálně jako doprovod k něčemu dalšímu. Tak jsem odešla s pláčem. Za týden jsem ale prodala za tisícovku první obraz. Tak jsem si říkala, že to nějak půjde. A ono to jde. Myslím, že zrovna na tohle není škola potřeba. Je fajn se dozvědět nějaké techniky, dějiny umění, ale to si člověk může nastudovat sám. Ráda třeba koukám na dokumenty. Ale možná je to i dobře, že jsem nikam nechodila a neovlivnilo mě to. Ve výsledku to i spoustu lidí nadchne, že na to nemám školu. Ocení, že jsem šla svojí cestou a já to oceňuju taky. Měla jsem bez školy čas na jiný věci, jazykovou školu a tak.
Co máš ráda jako obyčejná Míša?
Jsem ráda s lidmi, se svojí rodinou, s kamarády, baví mě cestovat, poznávat nové chutě, nové vůně. Myslím si, že to člověku dává nadhled a více si všeho váží, je krásný vracet se domů. My ve střední Evropě se máme hrozně dobře. A cestování člověku dává to, že vidí, že jinde lidi mají mnohem míň, ale jsou šťastný a spokojený. Žijeme v zemi, kde žena může pracovat, může se vzdělávat, to není všude samozřejmost a vážím si toho. A teď se snažím naučit se hrát na ukulele a zpívat. To je další meta, kterou bych ráda pokořila.
Foto: LaPapula, redakce
Připravila: Anna Rásochová
