Pohledem na satelitní snímky Dušejova zahradu rodiny Musilových neomylně poznáte. Je bujná, zelená, kvetoucí, do značené míry si tu rostliny i živočichové žijí vlastním životem a Iva Musilová je reguluje jen tehdy, pokud začnou z nějakého důvodu vadit. Trpaslíky na ní nenajdete, zato je plná hrnců a starých krásných krámů, jak říká. Ale nenechte se mýlit, Iva také začínala dokonalým trávníčkem a tújemi. Pak ale zjistila, že jejímu srdci je blízké trochu něco jiného. A že zahrady mohou žít a vypadat jinak. Iva Musilová alias Koza v petrželi je dnes vyhledávanou poradkyní v oblasti certifikovaných přírodních zahrad, od ledna bude také redaktorkou časopisu Zahrádkář. A aby toho nebylo málo, s rodinou mají i hotýlek pro kočky a hlodavce.
Práce na zahradě jí jako malé nikdy nevoněla. Vystudovala obor cestovní ruch a na rýpání v hlíně neměla ani pomyšlení. Její vztah k půdě se začal rozvíjet až ve chvíli, kdy s manželem pořídili dům s pozemkem. A tak se teď díky jejímu nadšení a lásce k přírodnímu zahradničení dozvíte, co jsou to přírodní zahrady, že to fakt není džungle bez myšlenky, že půda z krtin je nejlepší do truhlíků a taky, které druhy ovoce a zeleniny se spolu mají rády.
Ivo, nevím, kde začít, začněte tedy rovnou vy… Kdy se začal psát příběh Kozy v petrželi?
Na začátky dodnes vzpomínám. Kopírovala jsem vzorce našich sousedů. Měla jsem tújové ploty, trávníček, kůru. Hezký, uhlazený. Už tehdy jsem ale cítila, že se v tom úplně nenacházím. Tenkrát se mi dostaly do rukou knížky rakouského zahradníka Karla Plobergera a dodneška mám před sebou moment, kdy v knížce koukám na obrázky živého plotu, ale z původních keřů, z divokých keřů, a říkám si, jak je to pěkný. A pak se kouknu na ten svůj tújový. Tak přesně tam byl ten první milník. Četla jsem dál a zjišťovala, že zahrady jdou utvářet i alternativnějším způsobem, blízkým k přírodě. Bez použití pesticidů, rašeliny, hnojiv a tak podobně. Z prvotní jiskry zájmu se stal koníček, který během let přerůstal až ve vášeň a ta vášeň se mi přetavila do milované profese. A takhle vlastně vznikl i můj podnikatelský pseudonym – Koza v petrželi.
Styl pokus omyl přináší určitě spousty bezradných, ale i zábavných momentů…
V jedné ruce máte knížku o řezu ovocných stromů a teď stojíte před tím stromem a on vypadá jinak než na obrázku. Spoustu věcí prostě zprzníte. Na své zahradě jsem se začala učit. Byla jsem nastartovaná, začala si vyhledávat kurzy, protože podle knížky to úplně nešlo.
Skrze všechny kurzy jste se mimo jiné stala poradkyní spolku přírodních zahrad pro Vysočinu, takže když někdo tápe s přírodní zahradou, pozve si vás. Jak taková vaše návštěva vypadá?
Přijedu k vám na zahradu a mám seznam kritérií, která by měla být do jisté míry splněna. Já si to odškrtám, že třeba nepoužíváte pesticidy, rašelinu a umělá hnojiva. To jsou tři základní. Potom kouknu, jestli máte třeba bylinkovou zahradu, jakou máte skladbu rostlin. Jestli jsou vhodné třeba pro hmyz, pro ptáky. Podívám se, jestli máte trávník květnatý, nebo je to nějaká travní monokultura. Zda tam máte jezírko, skalku. Nějaké úkryty pro živáčky. Jakým způsobem pěstujete zeleninu. Jestli ve smíšených kulturách, nebo čistě monokulturně.
A když budu mít všechno super? (smích)
Tak dostanete nádhernou plaketu přírodních zahrad. Tu si dáte na plot. Tahle cedule má být zaprvé uznáním práce majitele přírodní zahrady, zadruhé má vzbudit zájem veřejnosti o celý projekt. Cílem přírodních zahrad je, aby se ve společnosti trošku ustoupilo od používání chemických prostředků. A trocha vlídnosti ke svému kousku místa. Kde jinde začít než sám u sebe? Zahrada je k tomu úplně nejlepší.
Hodně lidí se navrací k vlastnímu pěstování ovoce a zeleniny. Máte pro ně nějaké zajímavé tipy?
Dnes už je dokázáno, že jsou rostliny, které se vzájemně podporují a vzájemně se k sobě hodí. Je to jako s lidmi. S někým si sednu a dokážu s ním vyrůst do úžasných výšek, třeba v manželství. Nebo jsou zase rostliny, které si vzájemně vadí. Vzájemně si konkurují. Víme, že je dobrá kombinace cibulovité zeleniny a mrkvovité. Ty si vzájemně odpuzují škůdce. Nebo jahody a česnek, taky jdou dohromady dobře.
Vzpomenete si na svou úplně první návštěvu v roli poradkyně?
Rozhodně. Byla jsem tenkrát v Panské Lhotě u jedné rodiny a já jsem tam tak pobíhala, udělejte tohle a tady by bylo super tohle Pán tam stál a sledoval mě, moc to nestíhal a pak uvážlivě říká, prosím vás a nemohla byste nám to třeba namalovat? To byl pro mě další profesní milník. Tenkrát jsem sedla, namalovala jsem to tehdy ještě na čtverečkovaný papír… On to zrealizoval, zahrada mu fungovala a už během realizace mě doporučil příbuznému, ti mě zase doporučili dál. Tak jsem si založila živnost, ale pořád jsem byla opatrná. Postupně se vše začalo hezky nabalovat, dostávala jsem různé nabídky. Začala jsem i lektorovat.
Jste vyučenou zahradnicí?
Právě že nejsem a začala jsem cítit, že jako dobrý, že cit na to asi mám, že to tam je, ale že mi přece jen chybí ještě to akademické know-how. Fakt ta odbornost a profesionalita. Tak jsem se znova přihlásila do školy a v současné době dálkově studuju Vyšší odbornou školu v Mělníku, obor zahradní a krajinná tvorba. Jak jsem naskočila do školy, tak jsem zjistila, kolik toho ještě neumím. To mě trochu přibrzdilo v mém rozletu. Naskočila mi zase více pokora a skromnost. Od projektů a designování jsem si dala tento rok trochu pauzu. Ale teď cítím, že už bych zase chtěla. Mám potřebu navrhnout zahradu.
Existují specifické symboly přírodních zahrad?
Obecně si je lidé většinou spojují s hmyzími hotely. Ty boudičky s děravými špalky a dutými stébly. Dá se říct, že nejlepší úkryt pro živáčky je, pokud v zahradě najdu třeba koutek, kam se moc nechodí, jsou tam složené staré větve, listí, je to zarostlé kopřivami. Říká se tomu divočinka. Moc tam nechodíte, třeba jen jednou, dvakrát do roka nakouknete. A to je nejlepší biotop. Jsou i hmyzí domečky určené primárně pro samotářské včely, pro škvory, berušky, zlatoočky… Každý hmyz preferuje určitý tvar domečku nebo výplň, barvu. Některé druhy jdou třeba po červené. Úkryty pro ježky či žáby. Hadníky. Tohle všechno můžu do té zahrady dostat.
Patří do přírodní zahrady krtek? Většinou ho lidi chtějí dostat ze zahrady pryč.
Krtek je kus přírody. Je to spíš na vás. Pokud ho na zahradě nechcete, tak je třeba použít možnosti, jak se ho zbavit, odsunout, ale nezabíjet ho. Taková krtina má ale i spoustu výhod. Pokud mi někde ryje krtek, tak se můžu radovat, protože vím, že mám kyprou humózní půdu. Krtek jde po žížalách. A ty žížaly v utužené hlušině těžko nachází. V půdě z krtin téměř nejsou semínka plevelů. Je to skvělý substrát do truhlíků. Pokud chci třeba založit květinovou loučku, není nic jednoduššího, než když už ty krtince mám, tak semínka té louky, kvetoucích trvalek, dát právě do krtinců. Tedy i krtek má svůj přínos.
Myslela jsem si, že přírodní zahrady jsou zahrady bez nějakého systému, že se o ně nemusím starat, ony si bují a žijí podle svého. Tudíž pro mě značka ideál. Ale teď koukám, že je to docela propracovaný systém.
Já jsem hrozně ráda, že jste to vyslovila. Strašná spousta lidí si myslí, že přírodní zahrada se rovná jenom divočina, džungle na zahradě. Tam ale nejde primárně o to, jak zahrada vypadá, ale o to, jakým způsobem se o ni pečuje. Certifikovaná přírodní zahrada může být třeba babiččina zahrádka, může to být moderní zahrada, historická zahrada, klidně i japonská. Na cokoliv si vzpomenete. Může to být i komunitní zahrada, zahrada pro lidi s postižením nebo školní zahrada. Pokud je to zahrada obhospodařovaná bez chemie, bez rašeliny, a pokud se v ní vytvářejí vstřícné kroky vůči přírodě.
Proč tam nemůže být rašelina?
Rašelina je téměř neobnovitelný zdroj. Jeden centimetr rašeliny roste 10 let. Když si vezmete, že vytěžíme rašelinu o mocnosti několika metrů během několika roků, tak odtěžíme rašelinu, která narůstala deseti tisíce let. To je jeden z průšvihů. Další je ten, že na rašeliniště jako takové je navázáno spousta endemických druhů rostlin a živočichů. Je to nesmírně cenný biotop, který je v podstatě zase nenahraditelný. A ten třetí důvod, proč rašelinu ne, protože je to ohromná zásoba na CO2. Tím, že rašelinu vytěžíme, dostaneme ji na kyslík, vzduch, začnou probíhat chemické procesy, CO2 se začne uvolňovat do atmosféry. O tom se moc nemluví. V uplynulých letech se tomuto hodně věnuje třeba Británie, protože těží rašeliniště v obrovských plochách. Třeba u nás to není zas až tak markantní, ale v Británii se potýkají i s tím, že rašelina, jelikož funguje jako houba, tak když ji vytěží, vysuší, tak se pak potýkají se záplavami. Voda se nemá kam absorbovat.
Je už Vysočina, Jihlavsko, na přírodní zahrady připravená? Máte tu hodně klientů?
Chtěla bych říct, že projekt přírodních zahrad se zrodil přibližně 21 let zpátky v Rakousku. Díky přeshraniční spolupráci s Jihočeským krajem se přenesl do Čech. V jižních Čechách, konkrétně v Jindřichově Hradci je centrála přírodních zahrad pro Českou republiku. Z jihu se začal koncept šířit skrz Ekocentrum Chaloupky i tady na Vysočinu. Tudíž tady na Vysočině je certifikovaných přírodních zahrad už docela dost.
Ivo, taky jsem si přečetla, že hlídáte kočky a hlodavce. To patří ke konceptu přírodních zahrad? (smích)
Já dělám hodně věcí. (smích) Teď jsem v přerodové fázi, kdy mě trochu brzdí to, že nemám ještě hotovou školu. Cítím pokoru a úctu před řemeslem, nechci to nějak kazit před lidmi, co to fakt umí. Sama sobě jsem si dala brzdu, pořád v tom jedu, já tím žiju, ale k tomu hlídám kočky a hlodavce. Mám hotel pro zvířata. Pracuju na pár hodin i pro jednu firmu v oblasti zahraničního obchodu, to je pro mě taková pravidelná finanční kotva, jsem v zastupitelstvu, nárazově spolupracuju s MAS Třešťsko v komisi, která schvaluje dotace, občas zaskočím na poště tady v Dušejově. Ale hlavně jsem zahradnicí a jednou, věřím, že budu sakra dobrou zahradní designérkou (smích). Od ledna budu také každý měsíc psát do časopisu Zahrádkář. To je pro mě nesmírná pocta. Je to ohromný závazek, jsem z toho nervózní.
Kdysi, když jsem studovala ještě na střední, myslím, že v ekonomice nebo marketingu nám řekli, že vůbec není špatný, abychom měli vícero drobnějších příjmů než jeden hlavní. Že je to dobrá strategie přežití. A to si v sobě nesu velkou část svého dospělého života. A taky nechci dělat věci, co mě nebaví. (smích)
Připravila: Ivon Kavalierová
Foto: archiv Ivy Musilové, FB Přírodní zahrady Koza v petrželi
