VOR byl založen před více než 15 lety odborníky z psychiatrické nemocnice, kteří se inspirovali na stáži v Norsku, Holandsku a v Itálii. Tam viděli, že se dá poskytovat péče i jinak, než bylo do té doby běžné u nás. Rozhodli se, že postaví dům, kde se budou moci lidé se zkušeností s duševním onemocněním scházet. Služby se postupem let obměnily, ale základní myšlenka zůstává, jak potvrzuje ředitelka VORu Dagmar Janoušková a její kolegyně Renata Nápravníková a Karolína Dlouhá, se kterými jsme si povídali.
Nabízíte klientům sociální rehabilitaci a chráněné bydlení. Co přesně si pod těmito pojmy můžeme představit?
Sociální rehabilitace nabízí činnosti, které pomáhají lidem se zkušeností s duševní nemocí zvýšit kvalitu jejich života. Náplň a průběh sociální rehabilitace je u každého uživatele služby individuální. V úzké spolupráci s klíčovým pracovníkem si zájemce o službu nejprve ujasní, co sám od služby očekává, z jaké oblasti jsou jeho potřeby a jak konkrétně je možno dosáhnout žádoucí změny. Jde například o pomoc se získáním zaměstnání, bydlení, potřebu se něco naučit. Ale také o doprovod na úřady, k lékaři, při hospitalizaci v nemocnici apod.
Chráněné bydlení je určeno lidem, kteří v důsledku svého duševního onemocnění, a s ním spojenou nepříznivou životní situací, nezvládají nebo nemohou zcela samostatně bydlet a potřebují podporu sociální služby při nácviku a rozvoji dovedností a schopností vedoucích k jejich soběstačnosti. Služba směřuje k tomu, aby člověk po jejím ukončení zvládl samostatně nebo s nižší mírou podpory bydlet, poradit si při řešení běžných denních záležitostí, aby převzal odpovědnost za vlastní rozhodování a uměl využívat běžně dostupné služby v komunitě.
Kolik chráněných bytů máte k dispozici?Máme dva dvoulůžkové byty, standardně vybavené. O ty se klienti starají a znovuobnovují si návyky, které ztratili po dobu hospitalizace – pečovat o sebe, vařit, uklízet, nakupovat, chodit do práce. Pak máme i následné bydlení, které využívají právě klienti, kteří se dobře nastartovali do dalšího života, spoří si na to, aby se mohli dostat do normální komerční sféry, protože mají většinou nízké důchody nebo malé úspory, takže složit kauci za klasický pronájem je pro ně opravdu problém. Dáváme jim čas, aby si naspořili. Poté přechází do sociální rehabilitace, stále od nás mají podporu, nemusí se cítit opuštění, ale je to z velké části na nich.
Pro jakou věkovou kategorii jsou služby VORU určeny?
Našimi klienty jsou lidé ve věku 19 až 80 let, zvažujeme ještě úpravu věkové kategorie. Pokud přijde někdo, komu je například 81 let a má zájem, splňuje naše podmínky, tak ho samozřejmě vezmeme, nedržíme se striktně věkové kategorie. Individuálně se s tím člověkem domlouváme, co mu nabídneme.
Kolik klientů v současné době máte?
V současné chvíli máme 74 klientů v sociální rehabilitaci a 8 klientů v chráněném a následném bydlení. Máme ještě dalších 20 zájemců, kteří jsou ve fázi rozhodování, zda se stanou našimi klienty.
Dá se nějak specifikovat, jaká jsou duševní onemocnění, se kterými za vámi lidé přicházejí?
Je to široké spektrum duševních nemocí. Máme klienty s chronickým duševním onemocněním, s psychotickými a afektivními poruchami, poruchami osobnosti a těžkými neurotickými poruchami (zejména z okruhu psychóz). S klienty mluvíme o tom, jestli je daná služba pro ně vhodná. Vždy se jedná o stabilizované klienty, kteří jsou ochotni na svém uzdravení pracovat, docházejí k lékaři, berou léky a jsou motivovaní.
Na to navazuje moje další otázka. Kdo vás oslovuje, je to klient, rodina nebo lékař?
Může nás oslovit kdokoliv. Dlouhodobě spolupracujeme s psychiatrickou nemocnicí v Jihlavě, s ambulantními psychiatry v Kraji Vysočina, s psychology, se spřátelenými organizacemi. Kontaktují nás i rodiny lidí se zkušeností, obvodní lékaři. Důležité ale je, že ten klient musí sám chtít. On je pro nás na prvním místě, i když jednáme s rodinou nebo s opatrovníkem, vždy dáme především na přání klienta, to je naše filozofie.
Jaké terapie klientům poskytujete? Pořádáte nějaké akce?
Klientům zprostředkováváme volnočasové aktivity ve VORU i mimo něj. Např. arteterapie, kreativní dílnu, angličtinu, svépomocnou skupinu, terapeutickou skupinu. Pořádáme různé akce, např. Den na VORU, kterých se mohou zúčastnit klienti, rodinní příslušníci i veřejnost. Naším cílem je klienty zplnomocňovat. Motivujeme je, aby přicházeli s vlastními nápady a sami je zrealizovali.
VOR je zkratka. Znamená vzájemnost, oporu, radost, ale zároveň je to vlastně i ten pomyslný vor, na kterém se plavíme, a člověka, který se topí, vytáhneme. A pomůžeme ho zachránit.
Jste tedy taková první pomocná ruka. Vaše snaha je ale vypustit následně všechny klienty do reálného světa…
Ano, můžeme to tak vnímat, pokud klient potřebuje prostor bezpečí, jistoty. Snažíme se o znovuzapojení do běžného života s pomocí naší i lékařů. Zprostředkujeme kontakt na různé organizace a pomůžeme jim zapojit se do služeb těchto organizací, např. klienty nakontaktujeme na knihovnu, na vysokou školu, kde se konají cestovatelské přednášky, cvičení atd. Naší cílové skupině se často stává, že ze začátku neradi chodí někam sami, mají obavy, tak je doprovodíme. Chceme být jejich průvodci a naučit je jejich samostatnosti.
Máte nějaký feedback, jestli se to klientům daří?
Zpětnou vazbu máme. Hodně klientů se dostane do běžného života a už je třeba nepotkáme, ale někteří z nich se vracejí, i když už nejsou našimi klienty. Chodí na akce určené pro veřejnost, sledují nás na Facebooku, na Instagramu, na webových stránkách, navštěvují nás.
Spolupracujete s peer terapeuty? (pozn. redakce: terapeut, který prošel podobnou zkušeností jako klient)
Ano. Součástí našeho týmu je i kolegyně „peerka“, která má dlouholeté zkušenosti s léčbou bipolární afektivní poruchy. Také v minulosti byla řadu let naší klientkou. Své původní profese redaktorky se kvůli nemoci musela vzdát, udělala si kurz na peer konzultanta a ve VORU na této pozici působí přes tři roky. Založila zde Svépomocnou skupinu, kterou moderuje. Také funguje jako „spojka“ mezi klientem a ostatními členy týmu. Ve chvílích, kdy si nejsme úplně jisti, jestli chápeme, co klient prožívá, pomůže nám to osvětlit. Také je blízká klientům, protože jim dokáže zprostředkovat svoje zkušenosti s nemocí i s VOREM. Angažuje se i v destigmatizačních aktivitách.
Jak jste financovaní?
Aktuálně jsme financovaní z veřejného rozpočtu (Ministerstvo práce a sociálních věcí, Kraj Vysočina a město Jihlava). Máme dárce z řad veřejnosti. Loni jsme obdrželi dar od nadace ČEZ. Do budoucna máme vizi vícesložkového financování.
Jak vám může veřejnost pomoci? Dárcovství?
Veřejnost nám může samozřejmě pomoci finančně, ale i dobrovolným zapojením do našich aktivit např. pomoci nám s péčí o zahradu, zorganizovat jakoukoliv akci pro naše klienty apod. Ale i pochopením. Duševní nemoc není stigma, není to nálepka, jsou to lidi jako my, mají prostě jen nějakou nemoc, ale přesto mohou žít plnohodnotný život a mohou být perfektní. Mnohdy mohou chodit do práce, být ve veřejných spolcích. Bylo by krásné, kdyby to společnost pochopila.
Existují tedy podle vás ve společnosti předsudky? Setkáváte se s nimi často? Vnímáme, že předsudky ve společnosti jsou. Při práci s klienty se s nimi setkáváme, například zaměstnavatelé si kladou otázky, zda takového uchazeče přijmout, dále do něj investovat. Objevují se pochyby. My se ale snažíme se šířit osvětu k tématu duševního zdraví.
Co vás nejvíce jako organizaci trápí? Finance, personál, nedostatek bytů?Potřebovali bychom širší síť chráněných i následných bytů, kterých je v současné chvíli nedostatek, zajistit vícesložkové financování a vyzrálý a kvalitní personál, který má zájem o naši cílovou skupinu.
Jak se podle vás žije lidem s duševním onemocněním v Jihlavě? Mají tu dostatek péče a možností?
To se musíte zeptat lidí se zkušeností s duševním onemocněním, jejich rodin a známých. Z našeho pohledu je péče kvalitní a dostupná. Pokud má člověk zájem, můžeme péči zprostředkovat.
Náš rozhovor se blíží ke konci, chtěly byste ještě něco dodat?
Chtěly bychom všem popřát pevné zdraví a pohodové dny.
„Klienty nenálepkujeme podle diagnózy, ale zajímá nás příběh, co stojí za diagnózou. Chceme, aby nám klient vyprávěl, jak se k nám dostal, sdílel s námi svoji cestu k uzdravení.
Připravila: Anna Rásochová
Foto: redakce, archiv VOR
