Lenku Schreiberovou znám samozřejmě jako dlouholetou herečku z Horáckého divadla, aktuálně oceněnou v divácké anketě. Potkaly jsme se také při natáčení reklamních spotů v rádiu. Umí totiž skvěle zahrát protivky a hysterky, přestože ona sama je velmi milá a srdečná. Narážíme na sebe také v rámci geocashingu a obě máme zálibu v únikových hrách. Lenka se také ráda zúčastňuje různých běhů. Tam jsme se ale nepotkaly určitě ;-). V době covidové bavila naše děti online příběhy. A to nejsou zdaleka všechny její tváře.
Galavečer Horác s Františkem Mitášem
Lenko, na co jsem ještě ve výčtu vašich profesí a zálib zapomněla?
Nějakou dobu jsem působila v kapele Old Good Chassis, kterou založil Standa Gerstner. Hrála jsem na baskytaru a dělala jsem mu „docmrndávající" zpěvy. Bohužel to už teď časově nejde stíhat. Ale také jsem především partnerka, dcera, teta, prateta...
Lenka Schreiberová hraje na baskytaru
To je pravda, na zpěv jsem málem zapomněla. Přitom když jste, musím použít to slovo - zářila - v muzikálu Hello Dolly a zkoušela jste u klavíru u otevřeného okna, celá Divadelní ulice s radostí naslouchala.
Nejvíc pracovního času trávíte tedy určitě v Horáckém divadle, ale původem pocházíte z Opavy. Který vítr vás sem zavál?
Když jsme byla ve třeťáku na konzervatoři, tak jsem dělala představení v tehdejším starém Divadle hudby s Radovanem Lipusem. A on mi tenkrát doporučil, že abych dospěla a vyzrála, tak bych měla jít někam daleko od rodičů, ideálně někam na oblast. A protože jsem hodná a poslušná, tak jsem koukla, kde je volno, a zrovna brali do Jihlavy. Takže jsem přijela na konkurz, ten jsem udělala a tři dny po maturitě jsem nastoupila v Jihlavě. Navíc jsem tady tehdy měla kluka (úsměv).
Jihlava vás tedy natolik okouzila, že už nechcete jinam?
Jihlava má velmi zvláštní energii, když tady kdysi zkoušel pan Krobot, tak řekl něco podobného. Že je Jihlava upírská, že má krvavou historii. Já jsem sem přišla před třiceti lety a nikdy jsem to město nedokázala opustit. Nevím, jestli za to může to město, nebo moje pohodlnost. Ale vybudujete si tady na tom městě závislost. Někde v rozhovoru jsem řekla, že Jihlava má čistý vzduch. Pak jsem dostala anonym (smích). Ale vzhledem k tomu, že jsem studovala na konzervatoři v Ostravě, kde měl člověk venku pocit, že prší, ale on jenom padal popílek, tak to se fakt nedá srovnat, i když si uvědomuji problémy, které tu jsou. Mě tady ale přestaly zlobit průdušky, líbí se mi, že tady člověk sedne na trolejbus nebo autobus a je za chviličku v lese. To mi moc vyhovuje, že můžu vzít běžky do MHD a zajezdit si, pokud je sníh. Mám radost, že se začínají objevovat lidi, kteří dělají kulturní věci, otevírají nové podniky a kavárny. Trošku to kazí Prior, ale co naplat, je tam, tak nebudeme pořád brečet. Třeba jednou spadne nebo vyhoří (smích).
Tak snad teď nepřijde další anonym (smích). Dá se spočítat, kolik rolí jste odehrála? Na kterou vzpomínáte nejraději?
Tak to opravdu nevím, tipuju tak možná ke dvěma stovkám.
Já vždycky říkám, že nejoblíbenější byli Tučňáci na arše, ale pak si uvědomím, že jsem strašně macešská k těm ostatním rolím, které byly krásné. Třeba Anna, Šepoty a výkřiky. Strašně moc jsem měla ráda Splašené nůžky a paní Šubrtovou. Ono by se toho našlo hodně, ale to není fér na někoho zapomenout.
Změnilo se toho postupem času hodně? Učí se vám třeba hůř role?
Čím jsem starší, tím se mi učí lépe. Líp se soustředím, člověk s časem a energií zachází mnohem líp a neutrácí. Už si umím v klidu sednout a v kratším časovém úseku se naučím ten text, to je v pohodě. Horší je to tělo (smích). To, co člověk zvládnul v pětadvaceti, aniž by něco dělal, nějak trénoval, tak to už nejde. Fyzičku už musím trénovat. Ale třeba mám větší odvahu a sebevědomí dělat na jevišti i hovadiny, užívat si to.
Když jsme ladily termín rozhovoru, tak jsme narazily na to, že milujeme „zastaralou" formu papírového diáře. Jak vypadá ten váš, zvenku i zevnitř?
Můj diář je zevnitř polepený samolepkami, píšu si i barevně, odděluji, kde co je. Na začátku roku je vždycky krásný, úhledný, voňavý, na konci roku je, chudáček, orvanej, není tam místo, jsou tam vlepené papíry, je plný vstupenek, vylisovaných květin.
Co se týče obsahu, aktuálně jsme začali zkoušet představení Nad Sázavou, na něm teď bude intenzivní práce. Plus hodně hrajeme novou inscenaci, kterou jsme uvedli před Vánoci, Šepoty a výkřiky. Momentálně jsem asi v osmi inscenacích, takže hodně hraní. Čekají nás zájezdy do Prahy, do Zlína, potom, myslím, Hradec Králové. Bude toho hodně.
„Člověk se z toho, s prominutím, nesmí posrat. Když se na jevišti něco nepovede, jedeme dál. Je to kouzlo živého okamžiku. Navíc je to pořád jenom divadlo. My si to říct můžeme, chirurg ne. "
Máte někdy s kolegy ponorku?
To víte, že jo. Ale to musíme vydržet. Jsme tu zaměstaní a nejde říct, obzvlášť v sezóně, teď si dám čtyři dny volno. Ale vlastně nejsme úplně normální. Lezeme si na nervy v práci, pak máme volno a stejně spolu jedeme na výlet. Třeba teď jsem byla s kolegy ve Vídni, kouknout se na výstavy. Se spoustou lidí z divadla ten volný čas trávím moc ráda. Třeba s Milánkem Šindelářem. Ale ten je mi vzácný. Už je v důchodu a dávkují nám ho po kapičkách, takže ho moc nevidím, což mi chybí.
Z našeho povídání, které se nám bohužel ale celé do článku nevejde, mám pocit, že na co sáhnete, to vám jde. Je něco, čeho se třeba bojíte, neumíte to?
Musím přiznat, že jsem se musela dopracovat k vaření. Jako malá jsem se k němu nedostala. Přestože jsem hodně pomáhala, kuchyň mě netáhla. A pak jsem se přestěhovala v osmnácti do Jihlavy, začala jsem smažit řízky a nešlo mi to. Volala jsem mamince a stěžovala si, že je mám pořád připálený. A maminka se zeptala: „A obracíš je?" A já na to: „Ne!" (smích). Ale vypracovala jsem se, už peču i rohlíky, dělám svíčkovou, domácí knedlík. Jen rajskou moc neumím.
„Mám strach z výšek. Ale to mi nezabraňuje lézt na vrcholy a rozhledny, protože se nechci připravit o ten pohled z vrchu. A pak pavouci, no. Uvědomuji si jejich význam pro ekosystém, ale stejně ječím. Mám vlastně strach z vlastní zbabělosti."
Autor: Anička Rásochová
Foto: archív Lenky Schreiberové
