Když bylo kickboxerovi Dominiku Růžičkovi z Čížova u Jihlavy šestnáct a studoval prvním rokem na jihlavském Trivisu, přišel tam jeho dnešní trenér Josef Bílek dělat nábor do klubu. Dal mu letáček a řekl, ať přijde trénovat. Od té doby je v tělocvičně pořád. Maká na sobě, občas vypomáhá s trénováním, řídí náklaďák v rodinné firmě a sem tam si odskočí pro nějaký titul. Třeba pro titul Mistra světa v kickboxu do Slovinska, odkud se v neděli vrátil. Zřejmě slušnej oddíl, řekl by klasik. Co na to dnes dvaadvacetiletý Dominik, teď už dvojnásobný mistr světa? „Já si pro ten pás jel, vezu ho domů, do Čížova a všem, kdo mi fandili.“
Dominiku, nejdříve přijměte naši velkou gratulaci. Je to skvělý úspěch a obrovská reprezentace nejen kickboxu, vašeho klubu, ale i celého Jihlavska. Jak se cítíte?
Moc děkuju. Je to skvělý. Reakce, co mi od všech chodí, to je prostě bomba. Já to beru tak, že jsem ten pás dovezl všem. Domů, do Čížova, do klubu, všem, kdo mi fandili. Když mi začaly chodit všechny zprávy a gratulace, to se nedá popsat.
Co vás teď čeká?
Večer už musím nakládat zboží a pracovat, ve středu jdeme do rádia. (smích)
Čím se živíte?
Máme rodinnou firmu, autodopravu. Šel jsem sice na Trivis, protože táta chtěl, abych byl nejlépe kriminalista a nosil mu domů drby z vyšetřování (smích), protože to on má hrozně rád, ale nakonec jezdím s náklaďákem. Odmalička jsem byl s tátou v autě, mám to v sobě, baví mě to. Miluju auta a ježdění.
Takže mistr světa veze třeba do Ostravy zboží a tam to ani netuší? (smích)
Jo jo, přesně tak. (smích)
Představte mi kickbox. Vím, že je to bojový sport, zbytek je teď na vás…
Kickbox je bojový sport, ale je to široký pojem, má asi sedm disciplín. Nejmenší děti bojují takovými molitanovými tyčkami. Já začínal v šestnácti a šel jsem rovnou mezi dospělé. Věnuju se lightcontactu i fullcontactu. V lightcontactu jsem vyhrál o víkendu titul mistra světa. Některá organizace dělá zápasy v ringu, některá na tatami. Hlavní dělení kickboxu je na plnokontaktní a polokontaktní disciplíny.
Takže lightcontact je, že se jen tak oťukáváte? Že to nebolí? (smích)
Nejde o to, že by to bolelo míň, ale jde tam o precizní techniku, musí to být perfektně provedený, člověk nesmí vypadnout z ohraničení. V ringu jsou provazy, tam můžeme soupeře natlačit do provazů, pracuje se na nich, u lightcontactu si musím dávat více pozor. Tatami má 7 x 7 metrů, je to celkem velké, ale v naší velikosti, kde všichni mají kolem dvou metrů, já jsem mezi nimi nejmenší, a mají kolem sta a více kilo, tak je sedm krát sedm metrů málo.
Zápasíte v kategorii nad 90 kilogramů. V té jste proč? Protože jste takhle vyrostl, anebo se vám zkrátka nechce držet nějaké striktní diety, chcete si dát normálně k obědu knedlo vepřo?
Jsem prostě velký, ale nebaví mě shazovat, ani to se svojí prací dobře nezvládnu. Jsem dlouhé hodiny za volantem, pak jdu na trénink. Dělat do toho ještě nějakou váhu, dodržovat stravování, je moc složitý.
Jak probíhá Mistrovství světa WMAC, kde jste teď všechny porazil a získal zlatý pás, titul mistra světa v kickboxu?
Je to formou pavouků, kde mezi sebou bojovníci zápasí. Až se ti nejlepší sejdou ve finále. V zápase o tento titul byl také Čech, oba jsme se probojovali do finále, on za jinou organizaci. Já zápasím pod Českým svazem kickboxu. Věděl jsem, že je to dobrý fighter, tak jsem si říkal, že to bude určitě zajímavý, jestli se potkáme. A bylo to zajímavý. (smích) Vyhrál jsem na body.
Nemáte žádné šrámy, jak kdybyste vůbec nikde nebyl. Máte občas nějaké modřiny?
Občas ano, ale to hlavně, když zápasím fullcontact, ten dělám taky. Tam je to trochu náročnější na zranění.
Musíte se během trénování rozhodnout, jestli se budete připravovat na light, nebo fullcontact?
Každá ta disciplína je hodně specifická, takže i konkrétní příprava se liší. Někteří dělají dokonce všechny disciplíny dohromady. Třeba z našeho klubu Lucka, ta dělá i hudební formy, to je úplně bez kontaktu. Teď taky vyhrála mistryni světa…
Hudební formy?
To je Freestyle karate na hudbu, sestava z karatistických úderů, seků a hodně akrobacie. Pro mě je to strašně složitá disciplína.
Věřil jste tomu, že vyhrajete? Tušil jste to?
Já jsem tam s tím jel. Jel jsem si pro ten pás. Příprava byla náročná, bylo to dlouhý. Necítil jsem se úplně tak, jak bych chtěl, protože dva dny předtím jsem měl teploty, a to je fakt znát. Nebylo to úplně na sto procent. Ale věřil jsem, že nějakou taktikou to dám.
Studujete své soupeře?
Jak kdy. Dřív jsem to dělal. Byl jsem nervózní, hned jsem hledal, kdo to je, co umí. Teď už v podstatě vůbec. Ale na mistrovství světa v roce 2019 jsem měl soupeře a toho jsem si fakt nastudoval, abych zjistil, co dělá. Byl to hroznej tvrďák, tlačil a technicky ho porazit taky nešlo, protože jeho nic nezastavilo, byl to buldozer, který jel jen dopředu. S trenérem jsme se shodli, že jediné, jak se to dá obejít, tak ho přemlátit. (smích) Z tohoto zápasu jsem byl tenkrát hodně dobitý, ale vyšel jsem jako vítěz.
Zápasíte na profesionální úrovni?
V kickboxu je to tak, že se soutěže dělí na profesionální a amatérskou úroveň. Zjednodušeně, dokud bojujete s chrániči, tak je to bráno jako amatérská úroveň, profíci jsou úplně bez chráničů. Já zápasím s chrániči, takže jsem z pohledu pravidel v amatérské úrovni, ale ty amatérské závody jsou pak ještě úplně jinačí, na mnohem nižší úrovni, bývají to závody pro začátečníky. Ale znám zápasníky, kteří zápasí profi, ale oproti mně mají o dost méně zápasů. Nedokážu ani spočítat, kolikrát už jsem zápasil. Jeden rok jsme objeli skoro celou Evropu, byli jsme pomalu každý víkend někde.
Vím, že máte obrovskou podporu v rodině. S vaší maminkou se vzájemně sledujeme na Instagramu (smích), takže samozřejmě vím, že vás všude podporují. Jak moc je tohle zázemí důležité?
Je to strašně důležité. Ta jejich podpora je obrovská. Nedokážu ale říct, jak by to bylo, kdybych takovou podporu neměl, nedokážu to vůbec zhodnotit, nahlídnout na to, protože naše rodina to má zkrátka takhle. Trénuje a zápasí i ségra, takže my tím žijeme, a rodiče nás podporují. Začínal jsem v šestnácti na střední, rodiče mi to všechno museli sponzorovat, a to není zrovna levná věc. Hrozně moc nás podporuje svaz, ale i tak to zkrátka finančně náročné je, i když se to nezdá.
Do klubu vás přivedl náborem Josef Bílek, který vás doteď trénuje. Jaký je trenér? Čeho si na něm vážíte?
Pepa je skvělej trenér, dokáže být zároveň kamarád i přísný trenér. Díky jeho přístupu jsme tam, kde jsme. Kvalita fighterů v našem klubu neustále roste. Držíme všichni při sobě, jako rodina. KICKBOXFAMILY. Vážím si především přátelství, které mezi námi vzniklo. Má dar na práci s lidmi… dělá to opravdu skvěle.
Jste hodný kluk, nebo bad boy? Řešíte konflikty pěstmi? Chce si s vámi někdo poměřovat síly?
Rozhodně, když se něco někde děje, tak se tomu vyhýbám. Konflikty vůbec nevyhledávám. Když občas zkusí někdo provokovat a já vím, že by to nedopadlo dobře, raději odejdu, protože mi to za to nestojí. Nechci si pokazit pověst a to, co jsem vybudoval, nějakou zbytečnou rvačkou. To se mi stalo teď na Vysočinafestu. Nějakej borec měl tendenci se rvát, ale odešel jsem. Zahodit všechno kvůli jednomu blbcovi, to fakt nechci. Někdy se stane, že lidi občas nevědí, do čeho jdou, že netuší, kdo jsem a co dělám, tak se snažím zavčas odejít. Největší síla bojovníka je v tom, že dokáže nepoužít to, co umí.
V čem se bojové sporty liší od obyčejné rvačky?
Úplně ve všem. My máme rány a údery promyšlené, je to vypilovaná propracovaná technika. Uděláme za rok desetitisíce kombinací. Víme, jak a kam údery směřovat. Je to úplně něco jiného. My vůbec nepřemýšlíme nad tím, jak dát úder, je to pro nás přirozené. My umíme rány jak přijímat, tak i rozdávat, naše těla jsou na to postupem času připravena. Pro nás to není tolik nebezpečné, jako pro někoho, kdo se tomu nevěnuje.
Jak vaše zápasy prožívá maminka a přítelkyně?
Samozřejmě mamka to ze začátku nemohla vidět a fandila na dálku. Postupem času si zvykla a teď už společně s taťkou vždycky stojí u ringu a fandí. Přítelkyně bývá míň nervózní než já. Je plně přesvědčená, že vyhraju. Je skvělá!
Nejste před zápasem nervózní?
Určitě jsem, ale je to zdravá nervozita. Není to tak, že bych chodil zvracet a tři dny bych nespal, to ne. Nejhorší je to do doby, než zjistím, kdy budu zápasit, s kolika soupeři, když nemám vůbec představu. Jakmile mám jasno, tak už to odeznívá a nastupuje spíš adrenalin. Pak už se začnu těšit.
Jak jste oslavovali?
Když jsem pozdě večer dorazil ze Slovinska, už na mě čekala celá rodina i s dortem. Měl jsem velkou radost, že je všechny vidím. Oficiální oslava i se zbytkem týmu a sparingpartnery teprve bude.
Dominiku, ještě jednou moc gratulujeme, ať se máte pořád na co těšit a doufáme, že tímhle to titulem to nekončí.
Připravila: Ivon Kavalierová
Foto: archiv Dominika Růžičky, redakce
