Fotky od Lukáše Kenjiho Vrábela prostě chceš, už jen pro tu švandu při focení. A výsledek? No tak ten samozřejmě stojí také za to, visí v podobě fotoobrazů v mnoha obývácích, dojímá čerstvé novomanžele, babičky a dědečky právě narozených vnoučat, vzbuzuje chutě na naaranžované dobroty a vyzdvihuje kvality firemních produktů. Co ze zmíněného fotí Kenji nejradši? Je třeba se na focení důsledně připravit? Chutná mu ještě svíčková? A jak je to s těma trenkama?
Zeptám se tě hned v úvodu na něco, na co se tě určitě ještě nikdo nikdy nezeptal (smích). Proč pseudonym Kenji?
Na to „strašně rád“ odpovídám (smích). To je sáhodlouhá historie. Na střední škole jsme měli kapelu a chtěli jsme být Linkin Park revival a já jsem uměl odrappovat všechny pasáže Mikea Shinody. A on se jmenuje celým jménem Mike Kenji Shinoda, takže tak to vzniklo, už to mám strašně dlouho. I mojí mámě říkají kamarádi paní Kenjiová, mojí manželce taky asi začnou říkat paní Kenjiová, takže tak.
Když někde řeknu, že tyhle fotky mi fotil Kenji, tak slyším - joo, ten je dobrej, to je ten, co fotí oranžově...
Tak to slyším poprvé. Počkej… no tak teď, když jsem si sjel na Instagramu feed, tak musím uznat, že je to fakt oranžový (smích). Ono totiž, když koloruješ fotky, tak je strašně málo kombinací, který fungujou, a mně funguje azurovo-oranžová. Oranžovou máme v pleti, azurová je ve vodě, v nebi, takže tahle kombinace je pro mě důležitá a líbí se mi to.
Takže jde o umělecký záměr. Ty děláš i fotokurzy, nebojíš se tam prozradit tohle svoje know-how? Toho, že tě někdo bude napodobovat?
Takhle to asi neberu. Zakázek na focení je docela dost, každej si najde svoji klientelu, každej fotí trochu jiným způsobem, takže to, že předám informace nebo zkušenosti o tom, jak barvit fotky, tak oukej, může se objevit fotograf, kterej bude fotit podobně, je tam třeba cítit inspirace, nebo si rovnou koupí můj celej preset, tak pak dělají třeba podobný úpravy. Ale to, co je pak na těch fotkách důležitý, to je to, co se děje při tom focení, jak to zachytíš. A to napodobit nejde. To je o každým z nás.
Když jsem s tebou fotila vánoční fotky, tak jsem trávila hodinu tím, že jsem si drhla zuby do zářivého úsměvu, česala se, pečlivě líčila. A první, co jsi udělal, bylo to, že jsi mi dal do pusy čokoládovou sušenku a mojí dceři jsi řekl, ať mě rozcuchá. Děláš takový podpásovky běžně? (smích)
Docela jo, já mám rád momentky. U těch rodinných focení mám rád, když je to hravý, když spolu ty lidi blbnou, tak jak by spolu blbli normálně doma. To je to, co chci na těch fotkách mít. Ne nějaký přiblblý pózy, to dělá každej. Nehledě na to, že lidi se necítí komfortně v pózách, protože to nikdy nedělali. Spousta lidí mi říká, že se neradi fotí a že to snad nějak teda zvládnou. A já odpovídám, že jasně, že zvládnou, protože to není o tom si to odtrpět, udělat deset póz a jít domů.
"Já chci, aby si to lidi užili. Aby měli dobrou vzpomínku i na to focení. Nejen na to, že si koupili třeba deset fotek.
Co všechno fotíš?
Nejvíc svatby, rodinný focení, během covidu se roztrhl pytel s těhotnýma, takže hodně těhotenský focení (smích), teď se to všem narodilo, takže zase hodně miminek. A pak fotím hodně pro firmy, produktový fotky, lifestylový a bussiness fotky hodně letí, často si mě objednávají třeba právníci, účtárny… Obecně firmy, který zaměstnávají lidi a chtějí fotky v přirozeným prostředí, takže třeba fotíme u nich v kanceláři, aby to nebylo upjatý před bílým pozadí, jak se to dělalo v devadesátkách.
Co z toho fotíš nejradši?
Asi svatby. Každá je jiná, každá je nějakým způsobem zajímavá. Na každý se stane něco jinýho.
Ale vždycky se vezmou, ne? Nebo někdy nastala nějaká krizovka?
Nee, to se mi ještě nestalo. Slyšel jsem spoustu vyprávění, ale zatím tu zkušenost naštěstí nemám.
Asi máš rád svíčkovou, viď?
No, jak to říct… Na jaře se na ni vždycky těším, ale přiznám se, že mít ji 25 až 30krát ročně je trošku náročný, takže už ji vlastně rád nemám. Letos už ne.
Zvolit fotografa na svatbu je velké rozhodnutí a pro tebe naopak velká zodpovědnost, přece jen taková chvíle je neopakovatelná. Co když náhle onemocníš, selže technika?
Jednak za sebe mám vždycky náhradu, mám domluvený fotografy, který fotí ve stejný kvalitě jako já, kdybych byl fakt v háji a nemohl bych jet, třeba si zlomil nohu. Ale virózky dáš. Mám vybavený auto lékama, ibalginy, smecty, endiarony, náhradní oblečení. Čímž jako nemyslím, že se ti zrovna nutně musí stát, že ti to s tím endiaronem nevyjde 😊. Ale můžeš spadnout na zadek do kaluže a nemůžeš pak chodit na svatbě naostro. Jednou mě třeba při focení skupinový fotky to… znečistil… pták. Taky nosím náhradní foťáky, dva objektivy, osmnáct baterek, čtyřista padesát karet. (smích)
Fotíš i nahotinky?
Fotil jsem dřív.
Teď už jsi ženatej, tak už se ti „nechce“, viď?
Nee, o tom to není. Poslední dobou, když se mi naskytne něco nahatějšího, tak to jsou spíš páry, který chtějí mít trošku erotičtější fotky, nic sprostýho. Ale mně přijde, že je spoustu fotografů, který se vyžívají v tom, že můžou fotit nahý nebo polonahý holky, takže ty holky, co takový fotky chtějí, vlastně nemají potřebu si to objednávat, protože jim to nafotí spousta lidí zdarma. A ani to není moje cílovka. Je to i ošemetný. Když si něco takovýho dáš pak na web, kde prezentuješ, že nejčastěji fotíš děti, tak na někoho, kdo je trochu puritán, to může působit lehce rozporuplně. Takže spíš ne. To manželka fotí nahotinky častěji než já.
Manželka je také fotografka. Bavíte se doma o práci? Radíte si?
No, většinou je to debata typu - hele, já tady mám něco špatně nastavenýho, co s tím mám dělat? A takhle si radíme, no. Ona má ale zase takový ten dívčí pohled na fotky. Technická stránka ji trochu obtěžuje, nejradši by měla fotky mrknutím oka. Já jí pomáhám s tou technickou stránkou věci a ona mi zase pak radí s tou vizuální stránkou, když se jí zdá, že jsem třeba nezachytil nějakou dámu lichotivě, že si mám dát pozor na čtyři brady a podobně.
Je Jihlava fotogenické místo?
Asi by to mohlo být lepší. Je tady pár hezkých míst, kde se dá fotit třeba i street. Třeba centrum na rozdíl od jiných měst není tak úplně zajímavý. Není tam tolik hezkých koutků. Třeba večerní portréty fungují dobře v Praze, v Brně, tam pořád někde něco svítí. V Jihlavě je po setmění prostě tma. Nesvítí výlohy, ten život končí po osmé hodině a nic se neděje, není kde co fotit, protože nemáš zajímavý pozadí.
Jinak máš Jihlavu rád? Netáhne tě to do větších měst?
Je fakt, že většina mých klientů nejsou z Jihlavy, jsou spíš z Prahy nebo z Brna, ale mám to furt nejradši tady. Je to kousek do Brna i do Prahy, zlatej střed. Jsem tu celej život, nikdy jsem nepřemýšlel nějak do hloubky nad tím, proč to tady mám rád. Je to moje rodný město, leccos by se tu dalo zlepšit, ale neplánuju frčet pryč.
Máš fotografický vzdělání, nebo jsi samouk?
Nemám fotografický vzdělání a jsem za to docela rád. Mám vystudovanej jenom gympl. Pak jsem se pokoušel o nějaký vysoký školy, ale zjistil jsem, že v tom věku pro mě bylo důležitější makat a něco si vydělat a zajistit si živobytí. Přijde mi, že v dnešní době můžeš být šikovnej v jakýmkoliv oboru a nepotřebuješ na to vzdělání, stačí si za tím jít.
Kdy jsi vzal poprvé do ruky foťák?
Napoprvé z toho padaly fakt otřesný fotky. Bral jsem foťák na rodinný oslavy a nedopadalo to dobře. A tak po dvou letech jsem se rozhodl, že si k tomu teda přečtu návod. Když jsem ho teda přečetl, tak jsem pochopil nějaký základní věci a začaly z toho vylejzat lepší fotky. To, že nečtu návody, se se mnou veze celou dobu. Já jsem i odmítal jít na nějaký kurzy. Asi jsem si potřeboval projít tou cestou všechno si zjistit sám. A teď s odstupem času zjišťuju, že to bylo to nejlepší, co jsem mohl udělat. Jsem mnohem míň ovlivněnej takovýma těma, s prominutím stupidníma, pravidlama. Že se portrét musí fotit na ohnisko 50 mm, že se fotka musí fotit striktně rovně …to jsou věci, který já porušuju. A přijde mi, že ty fotky jsou pak mnohem živější. A hlavně tyhle fotografický pravidla, který jsou nastavený a učí se na školách, ty klienty vůbec nezajímají. Klient chce mít skvělý momentky a je mu úplně jedno, jestli tam byly dodržený nějaký pravidla. Možná proto se lidem moje fotky líbí, je to víc punk.
Účastníš se nějakých soutěží?
Dřív jsem dával fotky na takovou mezinárodní platformu, která se jmenuje View Book, tam jsem vyhrál pár cen, ale tím, že se jednalo o zahraniční soutěže, tak bylo komplikovaný posílat sem ceny, tak mi poslali vždycky radši peníze, místo třeba vyhrané techniky. Ale je to časově náročný, tak už nesoutěžím.
Co tě jako fotografa potěší?
Když mi lidi kývnou na moje kravský nápady. Spontánní nápady, ze kterých vždycky vzniknou skvělý fotky. Třeba novomanželé padající do vody. Před třemi dny se mi to povedlo počtvrtý.
Je něco, co tě dokáže naštvat?
Vyloženě naštvat ne, ale jak je taková mobilní doba, tak mi přijde, že se lidi ochuzují o ten vizuální zážitek tím, že na ten zážitek koukají přes displej mobilu. Stejně z toho nic kloudnýho nevyleze. Já jsem na akci od toho, abych koukal do toho displeje. Tak když už já musím být ochuzenej, tak vy ostatní se, prosím vás, dívejte, jak si říkají lidé u oltáře ano, jak padají do vody, jak dělají prostě běžný věci. Já jako fotograf to zachytím, vy nemusíte, tak to nedělejte. Občas kroutím hlavou, když u obřadu vidím 40 telefonů. A už jsem i viděl, že člověk čučel na obřad přes telefon a zapomněl zmáčknout record (smích).
Co rád děláš kromě focení? A je něco, co by chtěl dodat na závěr?
Zjistil jsem, že mě baví grilovačky. Těší mě trávit čas s naším prckem, už je to parťák, jsou mu tři a má super hlášky, to mě mega baví. Rád nakupuju interiérový věci, což bych nikdy nečekal, že mě jako chlapa bude bavit zvelebovat si hnízdo. Občas na tom e-shopu ležím dýl než manželka. A vzkaz – přijďte se vyfotit.
Připravila: Anička Rásochová
Foto: archiv Kenjiho
