Když vás rodiče podporují v tom, co milujete, a nechávají vás bojovat o své místo, dostáváte ten nejlepší základ do sportu i života. Míra Třetina je synem bývalého fotbalisty FC Vysočina, který ho nikdy nikam neprotlačoval a chtěl, aby si už odmala vše prosadil sám. A tak to "Třéťa" dělal. Na ledě byl výbušný a divoký, chtěl za každou cenu vyhrát, jako kapitán nešel svým chováním vždy příkladem, ale to se léty změnilo. Teď trénuje děti i dospělé v hokejové akademii v Telči a už je „prej moc hodnej“. Odchovanec Dukly, kapitán v Brodě, hráč Slavie. Ale taky čtyřnásobný táta, kytarista a zpěvák.
Během aktivní hokejové kariéry spíše kontroverzní hokejista, který měl své fanoušky i odpůrce, protože díky svému angažmá v Brodě hrál často proti klubu, jenž ho odchoval. Co k tomu dodává Míra?„Jasně, že jsme si občas dali do držky, ale mimo led jsme byli v pohodě.“ O jeho začátcích, o tom, jak v pěti letech vstával ve čtyři a čekal ve výstroji v pokojíčku, o jeho lásce ke sportu, o rodině a pochopitelně i o Třetí třetině. Kapele, kde s Mírou hraje spousta šikovných muzikantů z Jihlavy. O tom jsme si povídali jednoho letního rána, kdy mě překvapil tím, že mi hned ve dveřích nabídl borůvkový lívance. Mimochodem, a že rád a dobře vaří, to už zaznělo?
Míro, tuhle poznámku určitě neslyšíš poprvé, ale zkrátka se nabízí. Třetina. S takovým příjmením, to asi nešlo dělat nic jiného než hokej?
Máš pravdu, Třetina předurčuje k hokeji, ale já začínal fotbalem. Můj táta byl profesionálním fotbalistou, byl i na mistrovství Evropy, já jsem se vlastně narodil na fotbalovém hřišti v Humpolci.
Jak na hřišti?
My jsme tam bydleli, táta tam hrával fotbal a dělal správce. Bydleli jsme přímo na stadionu, už v roce jsem běhal za sekačkou a sekal trávu, takže jsem měl předurčený spíš fotbal. Po dvou letech jsme se stěhovali do Jihlavy, taťka hrál tady za FC Vysočina.
Kdy jsi začal s hokejem?
Hokej jsem objevil tady v Jihlavě asi v pěti letech, když jsme si hráli s klukama před barákem. Oni vždycky někam zmizeli, na zimák, a jednou jsem jel na trénink s nimi. A hrozně mě to chytlo. Celou základku jsem hrál jak fotbal, tak hokej. Dalo se to ještě zvládat.
Velká disciplína odmala, navíc ve dvou sportech. To ti nevadilo?
Já jsem oba sporty tak miloval, že mi to fakt nevadilo. Dokonce mi naši říkali, že když byl trénink v 5:45, tak jsem už od čtyř svítil v pokojíku lampičkou ve výstroji. Nemohl jsem se dočkat, kdy už pojedu na trénink. Pak bylo těžké se rozhodnout.
A proč ses musel rozhodnout?
Už jsem musel, protože fotbal byla dorostenecká liga a hokej extraliga, už to byly dvě nejvyšší soutěže. Musel jsem se specifikovat. V té době jsem nebyl paradoxně moc spokojený s trenéry, necítil jsem v Dukle úplnou důvěru, hrály spíš děti rodičů, co chodili za trenéry, ale naši nikam nechodili. Táta byl toho názoru, že pokud si to nevybojuješ sám, tak já za tebe orodovat nebudu. A tak jsem se tehdy rozhodl pro fotbal a v patnácti letech skončil s hokejem, když jsem měl jít do dorostu v Dukle do extraligy. Ale po nějakých třech čtyřech měsících jsem cítil, že jsem udělal chybu. Fotbal mě naplňoval, ale ten hokej přece jen malinko převažoval. Tak jsem se vrátil po čtyřech měsících zpátky do Dukly. Tím, že jsem několik měsíců nehrál, jsem se nedostal do extraligy, ale hrál jsem jeden rok nižší ligu za béčko. A pak už jsem se prokousával zpátky do toho hokeje.
Jak ses dostal do Brodu?
To je dlouhý příběh, tak ho zkusím trochu zkrátit. (smích) Já byl v Dukle pořád na hraně sestavy, musel jsem pořád dokazovat, že na to mám. Už v dorostu jsem šel jednu sezonu hostovat do Brodu. Byl jsem tam spokojenej, ale Jihlava po mně sáhla zpátky. Říkal jsem si, OK, jestli budu hrát. Vedl jsem v té době bodování extraligy juniorů, ale pak mě vzali do A týmu dospělých a tam jsem skoro nehrál a přišel i o mistrovství světa juniorů. Dokonce jsem ani netušil, že tehdejší manažer Dukly mi zatajil nabídky z Brna a z Třebíče. Když o mě pak v Brodě měli zase zájem, šel jsem, ale chtěl jsem jenom na hostování, a jinak zůstat hráčem Dukly, protože jsem věděl, že tu je větší pravděpodobnost profesionální soutěže. Ale v Brodě mi na stůl položili smlouvu na tři roky a řekli, že mě od Dukly koupili. Takže jsem se definitivně ocitl v Havlíčkově Brodě, ale paradox byl ten, že mě Jihlava pořád tahala zpátky. Třeba na playoff a tak. Takže jsem to moc nechápal. Asi někdo chtěl a někdo nechtěl. (smích)
Trápilo tě to tenkrát? Že jsi chtěl hrát za Duklu a spíš jsi seděl na střídačce?
Já ani nevím, já ten hokej tak miloval, že jsem se tím asi nějak netrápil. Vždycky jsem si říkal, sakra, tak už mě tam dejte, já už vám chci ukázat, že na to mám. Spíš jsem byl fakt dokazovač a rváč, nenechal jsem se tím otrávit. Chtěl jsem hrát kdekoliv, kde mě budou chtít.
A co ta pražská Slavia?
V Brodě jsem ten rok měl nejlepší sezónu a vedl bodování celé 1. ligy a v tu chvíli přišla pozvánka do extraligy ze Slavie. Mně se dařilo i tam a dostali jsme se až do semifinále, kde jsme hráli před vyprodanou O2 arénou. Po sezoně jsem dostal smlouvu na další dva roky, bohužel Brod si za mě řekl jeden milion odstupné, a to Slavia neměla, takže moje působení v extralize tím skončilo.
V Brodu jsi byl nakonec kapitánem. Co má kapitán předávat týmu, i mimo led?
Ano, stal jsem se kapitánem. Asi jsem uměl komunikovat a získat si fanoušky, nikdy jsem žádný zápas nevypustil, vždycky jsem chtěl vyhrát. Jako mladší kapitán jsem to tak nevnímal, ale po té třicítce mi docházelo, že už se musím hlídat. Koukají na tebe i malí kluci, sledují tě, jak se chováš, jak hraješ, musíš jim jít příkladem. Což jsem se sice snažil, ale před tou třicítkou jsem byl na ledě výbušnej, chtěl jsem vyhrát za každou cenu, takže někdy moje chování asi nebylo úplně kapitánský. Kapitán předává zkušenosti, radí a měl by být spojkou mezi týmem a trenérem.
Mně vždycky na hokeji baví i ty rvačky. (smích) Jsi konfliktní?
Na ledě jo, ale v soukromí ne. To víš, že jsme si dali na ledě do držky. Když jsme nastupovali třeba proti Jihlavě, tak jsem to cítil jako satisfakci, že se můžu ukázat, a viděli to i fanoušci, takže jsem byl dost neoblíbenej. Mně se proti Dukle dařilo a že mě spoustu lidí nemělo rádo, tomu nepomohly ani články, kde psali, že odchovanec Dukly Třetina porazil Duklu. Já i v rozhovorech přiznával, že mě to těší, že nemám nic proti Jihlavě, ale ty zápasy jsou pro mě něco víc.
Utrpěly tím nějak vztahy s kamarády, které jsi měl v Dukle, a najednou jsi hrál proti nim? Potkávali jste se, znali jste se…
Dá se to tak říct, že jsem hrál proti kamarádům, ale většinou jsme rivalitu nechali na ledě. Samozřejmě, že bylo pár lidí, co si o mně myslelo, že jsem blbec, ale s většinou jsme měli vztahy v pohodě.
Jako mladší kapitán jsem to tak nevnímal, ale po té třicítce mi docházelo, že už se musím hlídat. Koukají na tebe i malí kluci, sledují tě, jak se chováš, jak hraješ, musíš jim jít příkladem. Což jsem se sice snažil, ale před tou třicítkou jsem byl na ledě výbušnej, chtěl jsem vyhrát za každou cenu, takže někdy moje chování asi nebylo úplně kapitánský.
Pojďme teď nakouknout do druhé třetiny tvého života, teda vlastně rovnou do třetí třetiny? (smích) Ty a hudba. Jak to začalo?
Na kytaru jsem začínal tak v 15-16 letech, můj taťka měl kdysi kapelu na vojně a učil mě hrát na kytaru o dovolených u ohně, když jsem se nudil.
Kytarista a hokejista zároveň. To muselo být na hokeji hodně fanynek? (smích)
Nebudeme to radši rozmazávat. (smích)
Teď tě Jihlavští můžou často vidět a slyšet v kapele Třetí třetina. Tu jsi založil?
Jojo, tu jsem založil. Já jsem vždycky říkal, že až budu mít čas a skončím s profesionálním hokejem, založím kapelu, což se stalo v roce 2016.
Jste tam samí chlapi, ženu mezi sebe nechcete?
Spoustu lidí nám říká, že by nám slušela zpěvačka. Párkrát jsme nějakou známou na akcích měli a bylo to super. Ale já se držím zásady, že ženská většinou rozvrátí kapelu. (smích)
V kapele je vás několik, všichni pracujete, jedním z vás je i hejtman Vysočiny. Jak je to se zkouškami? Dokážete si udělat čas i navzdory pracovnímu vytížení?
Máme problém se scházet, je to škoda. Kluci mají ještě další kapely. Když vezmu začátky, tak my jsme s Víťou Schrekem, ještě ne hejtmanem, začali dělat večírky na Pivním ráji ve dvou, pak jsme přibrali Jardu Urbánka, ten má teď svoji kapelu, a pak jsme hledali dál. Manažer Bueny nám dohodil švagra a z něj se stal náš stálý člen. Kuba Mokrý, muzikant tělem i duší, výborný zpěvák, tak jsme se rozrostli na tři stálé členy. Pak jsem oslovil Honzu Moláka, se kterým jsme hrávali ve Vinárně U mě, tak jsme přibrali housle. Dlouho jsme byli ve čtyřech, ale začali jsme dostávat kšefty na větších podiích a festivalech a říkali jsme si, že by to chtělo basu. Sčuchli jsme se s Jirkou Šindelkou, začal s námi hrát, basa to oživila. Takže teď aktuálně jsme v pěti. Hrajeme zajímavé akce. Hráli jsme třeba na šedesátinách hokejové legendy Oldy Válka. Já si myslel, že to bude někde v salonku, ale bylo mi řečeno, že musíme přijít o den dřív na zvukovku a já zjistil, že to bude na zimním stadionu a že tam bude přes 4 000 lidí. Náramně jsme si to užili. Letos jsme hráli na rozloučení s hokejovým stadionem, na fotbalovém stadionu, na Mokov festu, kde jsme hráli před Bárou Polákovou a Marií Rottrovou. Potkávají nás samé nádherné akce.
Čím se teď živíš?
Na plný úvazek trénuju v hokejové akademii v Telči úplně všechny. Od pětiletých kluků až po hráče, co hráli v NHL nebo KHL, takže mě ta práce hrozně baví, protože se dostanu i k začátečníkům i k profíkům.
Na ledě jsi byl výbušný, jaký jsi trenér?
No, trošku je mi to vyčítáno, že jsem moc hodnej. Já jsem ještě zažil, když nás trenéři mlátili hokejkou a řvali po nás a nemyslím si, že by mi to nějak pomohlo. Než že by mě to něco naučilo, tak mě to odradilo. Takže jsem radši hodnej, ale umím být i přísnej, když je potřeba.
Manželka mi prozradila, že dobře vaříš. (smích)
Baví mě vařit a asi jsem k tomu přišel při těch hokejových štacích, kdy jsem se musel o sebe starat sám. Těžší věci jako třeba omáčky a tak, to nechávám na ženě.
Jsi čtyřnásobným tatínkem. Jde některé z dětí v tvých sportovních šlépějích?
Ano, mám čtyři děti, se třemi ženami, z nich dvě manželky (smích). To tam klidně napiš, ale teď vážně. Nejstarší syn Míra je už dospělý a baví ho míchat drinky a barmanství vůbec, první dcera Anička je moc šikovná ve sportovním aerobiku, Barča je ještě malá, ale brusle už jsem jí zkoušel dávat ve dvou letech. A nejmladšímu Matýskovi bude rok, tak ten to má s NHL jasný. (smích)
Připravila: Ivon Kavalierová
Foto: archiv Míry Třetiny
