Je to živel a rebel! Znáte ho z televizních obrazovek, kde vás baví, informuje a dostává pokuty za špatně zamaskované tetování. Určitě jste ho potkali na nějaké akci, protože hudbu, kulturu a sport miluje, často i přináší. Neumí se nudit, pomáhá a edukuje, ale vymýšlí také lumpárny. Třeba takovou bábu pod kořenem...
Ahoj Davide, je září, buďme tematičtí, pověz nám, kam jsi chodil do školy?
Chodil jsem v Jihlavě na základku na Rošárnu, na střední Manažerskou akademii a na vejšku chvíli na VUT v Brně.
Jak vzpomínáš na svoje studentská léta?
Ty první byly plavecký, na základce jsem plaval, takže to mám hodně spojený se sportem. Manažerkou jsem tak nějak proplul a na VUT jsem jenom kalil. A pak jsem si řekl, že to studium pro mě nemá smysl a šel jsem pracovat.
A jak vzpomíná škola na tebe?
Teď jsem dělal přednášku na Manažerce, tam si mě pamatujou, mají mě tam vylepenýho, že dělám to, co dělám, a jsou na mě asi i pyšný, i když nevím, jestli mají být na co. (smích)
Máš tři krásné děti, ty už taky chodí do školy?
Všechny už jsou školou povinné. Nejmladší je ve druhé třídě, toho to baví. Prostřední je v páté třídě, tu to už nebaví, což přišlo dost brzo, a nejstarší se dostala na gympl, kam chtěla jít kvůli kamarádce. Jsem moc rád, že jí to jde, baví ji to. Já jsem jako táta spokojenej, i když by se mohly někdy snažit trošku víc, ale to je asi všude.
Jsou ukecané po tobě?
Dvě třetiny jo, ale ta sportovní, na kterou tady teď spolu čekáme, než jí skončí tenisový trénink, moc ne.
Můžu se jí taky na něco zeptat? Amélko, jaký je tatínek? Zlobí někdy?
Amélka: Zlobí. Musím uklízet, učit se a lechtá mě. A někdy křičí sprostý slova, o Spartě.
Jak ses, Davide, dostal k moderování a na Novu?
To bylo úplně jednoduchý. Když jsem skončil školu, tak jsem začal pracovat u O2, tehdejšího Eurotelu. Moc jsem nevěděl, co s životem. A máma našla inzerát, že regionální televize někoho hledá a začala mě hecovat, že to určitě nedám. Tak jsem do toho šel. (smích) Nejdřív nás bylo třicet, pak deset, pak najednou dva… Takže to vlastně bylo z hecu mé milé maminky.
Taky máš na svém kontě pořádání nějakých kulturních akcí, co mi k tomu řekneš?
Mě tohle vždycky bavilo, mám rád, když Jihlava žije. Před jedenácti lety na moje třicetiny jsem si řekl, že udělám koncert pro své přátele a pár dalších lidí. Těm, co jsem neznal, jsem dal symbolicky vstup za 30, pro přátele zadarmo. Pozval jsem pár punkových kapel a říkal jsem si, že přijde tak 200 lidí. A ono jich přišlo asi 800. Pak jsme dali ještě pár dalších ročníků a část výtěžku jsme vždycky věnovali na charitativní účel. Doteď se, jestli to takhle můžu říct, kamarádím s Wohnouty, se kterými jsme do covidu dělali koncerty. Baví mě to, protože se něco děje. Já se taky u toho bavím, proto se to dělá.
Zvládneš mi říct pět slov, která charakterizují Jihlavu?
Myslím, že určitě Dukla Jihlava, pak asi Prior, samozřejmě domov, půlka mezi Prahou a Brnem na D1.
Kam rád chodíš v Jihlavě?
Kamkoliv, kde se něco děje. Fesťáky, akce na náměstí, když je dobrá muzika, veřejný čtení… Když je něco netradičního, to mám rád. Jen mě trochu mrzí, že v Jihlavě na akce nechodí moc lidí. Když se podíváš třeba na šňůry velkých kapel, tak dost často tam Vysočina vůbec není. Nebo je tam Třebíč místo Jihlavy. Což mě mrzí, protože si myslím, že Jihlava jako krajské město by měla víc žít. Lepší se to, ale ještě je kam se posouvat. Není tady třeba žádný hudební klub. Brod, Třebíč… tam lidi chodí. V Jihlavě ne.
Musím se dotknout tvojí legendární kontroverzní reportáže Bába pod kořenem. Pořád tě to provází? (smích)
Já už nikdy neudělám nic slavnějšího, to si uvědomuju. Když dělám přednášky na školách, tak to vždycky musím na závěr pustit. To byla reportáž s cílem odlehčit, rozhodně to nemělo ambici Pulitzerovy ceny. Jednou to běželo v televizi, ale na Youtube to má přes milion zhlédnutí. Kapely zpívají o bábě pod kořenem, hospoda se tak jmenuje, divadelní klub, na Karlovce se o tom přednáší… Bába pod kořenem je prostě legenda. V té vesnici jsou na nás naštvaní, prý jim tam jezdí lidi z Prahy. Ten kořen museli uříznout a lidi mu tam udělali pomník. Pomník kořene, chápeš to… Ale myslím, že to nikomu neublížilo, ani paní Zdeně. A do toho zpravodajství patří i takový věci. Místo zvířátka na konec tam byla paní Zdena na konec.
Je něco, co bys kvůli reportáži neudělal?
Nevím, protože já dělám kromě vážných reportáží i zvláštnosti, rekordy… a vždycky si to chci zkusit. Sním třeba brutálně pálivou chilli papričku, po který mě pálila huba ještě tři dny, vlezu nahoru na věž, dolů do dolu. Když jsme točili reportáž o dárcovství krve, tak jsem šel darovat, od té doby to dělám pravidelně. Takže nevím, ještě jsem tu hranici nenašel.
Neumím nic nedělat. I když mám volný týden, tak jezdím na přednášky po školách a ukazuju děckám, co dělám. Moc mě to baví. Nebo jsem třeba šel doprovodit seniory do zoo. Byli hrozně vděční. Když to někomu udělá radost, jsem za to rád.
Je v tobě kus novinářské hyeny?
Hyeny nevím, ale občas děláš něco, co je ti krajně nepříjemný. Třeba se mi příčí se zeptat otce zabitého dítěte, jak se cítí. Ale i to k té novinařině prostě patří.
Dostal jsi někdy výhružný dopis?
Výhružný dopis ne, ale občas se mi něco vrací. Mám rád jihlavskou Duklu, ale jednou jsem udělal reportáž proti ní, když si rodiče stěžovali na přístup trenérů, a pak jsem to třeba schytal od lidí, co se v pátek vykalili a napsali mi třeba něco hnusnýho na Messenger. Pak se s nimi potkáš osobně, Jihlava je malá, a vztahy zase narovnáš. Někteří lidi vědí všechno nejlíp, experti na koronu, na válku, na všechno, diskutovat s nima můžeš, ale oni stejně sklouznou k hejtování. To pak ty debaty ukončuju, to nemá smysl.
A milostný dopis?
Eeeeeeh.
Poprvé ti došla slova…
Nee, milostný dopis ne. Spíš se s tebou třeba chtějí lidé vyfotit, víc si povídají, i holky, ale tak ony vědí, že jsem ženatej a mám tři děti. (úsměv)
Co sociální sítě? Když se někde něco šustne, hned se objeví komentáře typu „zeptejte se Pika“ nebo "zavolejte Pikovi". Pak samozřejmě i nějaké negativní komentáře. Jak se s tím vypořádáváš?
Kdybych nedělal to, co dělám, tak bych asi sociální sítě taky měl, ale používal bych je úplně jinak. Profil mám veřejný, nikdy nemažu komentáře. Často třeba pomůžu policajtům, když někoho hledají. Já to beru tak, že je to jeden ze zdrojů informací. A jak už jsem říkal, nezavděčíš se všem. Hejty prostě budou.
Je paradox, že já jsem vlastně duší pankáč, přitom dělám pro nejkomerčnější médium, které tady je. Ta práce mě fakt provází všude. Hrajeme třeba fotbal, já jsem impulsivní, tak se rozčílím, že se nepísknul faul, a hned se ozve - běž o tom natočit reportáž. Já jsem za to rád, baví mě to.
V práci se ale jako pankáč moc projevovat nemůžeš, že?
Máme kodex, jak se oblékat, nic roztrhaného, žádné reklamy, loga, neměl bych mít náušnice, kérky… Občas nám to s kameramanem ujede, je to samozřejmě jeho chyba. (smích) A pak je problém se šéfem, už jsem za kérku platil i pokutu.
Tak teď budu pokaždé sledovat, jestli někde něco zakázaného nekouká. Díky za tvůj čas. Pro Moje Jihlava.cz David Pik.
Připravila: Anička Rásochová
Foto: archiv Davida Pika
