19. července 2022
10 minut čtení

Ajťák s duší vlka, poety i metalisty

Vzhledem k tomu, že jednoho ajťáka mám už 19 let doma, rozhovoru s někým, kdo žije ve světě jedniček a nul, jsem se nezalekla. Pojďme si na rovinu říct, že si všichni představujeme typického ajťáka jako kudrnatého obrýleného klučinu, se svetrem s jelenem, bez špetky humoru a empatie. Je na tom něco pravdy?

Michal Kandr je ajťák s velkým A. Už na základce vytvořil první webové stránky, na přijímačkách na vysokou dosáhl rekordního počtu bodů a stál u zrodu úspěšné platformy, která měla loni obrat přes 5 miliard korun. Místo svetru s jelenem má ale na tričku vlka, vyrábí obojky z kůže, miluje metal a gotickou hudbu. A píše poezii!

Ráno jsem doma řekla, že jdu dělat rozhovor s ajťákem, řekla jsem to správně? Neberete to nijak hanlivě?

Vůbec to neberu hanlivě, naopak, cítím se být hlavně ajťákem. Kdybych si měl vybrat, jestli jsem podnikatel, manažer nebo ajťák, tak řeknu jednoznačně ajťák, protože to je, co mě nejvíce vystihuje, baví, to, co jsem dělal od začátku.

Zároveň zmiňujete profese podnikatel, manažer…

Protože máme firmu ThePay, tak tak nějak z definice jsem podnikatel. Firma se za dobu své existence rozrostla, tak jsem nemohl zůstat u toho, že programuju, ale postupně jsem musel začít dělat další věci, které byly potřeba, se kterými je podnikání spojeno. Také manažerskou práci, aktuálně asi víc než tu technickou.

Ve sny, ve vidiny, promění se příčiny a nezbyde již čas na činy
Michal Kandr ajťák, co píše poezii

Počítače vás zajímaly od dětství? Byl jste takové to dítě, které nemohli rodiče dostat ven?

Tak napůl. Ne, že bych jenom seděl u počítače, to úplně ne, ven jsem šel rád. To bych řekl, že se děje spíše až dnes, že děti sedí pořád u počítačů a telefonů. A když mají jít ven, tak vlastně neví, co tam mají dělat. V době, kdy já jsem byl dítě, počítače ještě tak rozšířené nebyly. U nás ho měl brácha, který učil informatiku na základní škole. Bylo to nějaké Pentium, stálo řádově jako auto, moc lidí ho nevlastnilo. Pochopitelně jsem u toho nemohl sedět moc často, protože to nebyl můj počítač. Internet v té době v Čechách byl tak maximálně na univerzitách, doma v žádném případě. Tenkrát se hrály historické hry jako DOOM, které už si dneska nikdo nepamatuje. A jestli ano, tak je starej.

Aha… (smích). Já si to bohužel pamatuju. Také si vzpomínám, jak jsme na modem dávali doma zase s mým bráchou polštář, aby naši neslyšeli, že už ráno v šest vytáčíme. Byl to hrozný rachot.

No jasně, to první připojení bývalo přes pevnou linku, takže jednak to blokovalo hovory a jednak se to účtovalo po minutách. Měl jsem na to program, kterej počítal, kolik se prosurfovalo. Fungovalo to tak, že jsem si třeba stáhnul nějakou stránku a pak jsem ji četl offline, což je věc, která by dneska nikoho nenapadla. Sedět u internetu celý den tenkrát nešlo, dost by to lezlo do peněz. Někdy kolem třinácti let jsem začal přemýšlet, co by se s tím počítačem dalo dělat inteligentnějšího a užitečnějšího. Koupil jsem si učebnici HTML, což je kódovací jazyk, přes kterej se vytváří to, co je vidět v prohlížeči. Když člověk hraje hry, tak se zabaví, což je fajn, ale kromě dobrýho pocitu nebo odreagování z toho vlastně nic není. V HTML  jsem ale něco vytvořil a zůstalo to tam. 

Jste samouk nebo jste tenhle obor vystudoval?

Obojí. První placenou zakázku, web, jsem dělal ve čtrnácti letech. Myslím, že jsem tenkrát dostal 4000 Kč, což pro čtrnáctiletého kluka v té době bylo dost peněz. Na gymplu jsem se známým z Prahy založil firmu, dělali jsme webové stránky, e-shopy. Na vysokou školu jsem šel hlavně pro to, že se tak nějak očekává, že ten titul člověk bude mít. Zpětně to hodnotím jako pozitivní krok. Myslel jsem si totiž, že umím programovat, ale až tam jsem se to skutečně naučil. Moje doporučení ohledně školy je určitě tam jít. Nejdůležitější jsou ale pracovní zkušenosti.

Právě se mi vybavil takový ten legendární vtip, kde sedí čtyři typičtí ajťáci v divných svetrech s brýlemi, před sebou mají knížky a hovoří o tom jako o nejvíc crazy party na vysoké škole elektrotechnické. To je ale trochu stigma, ne? Všichni určitě nejsou takoví…

Jak kdo. Rozhodně bych neházel všechny ajťáky do jednoho pytle. Vzpomínám si i na jednu přednášku ze školy, kam chodily třeba i jeptišky. Ale nejspíše ty vtipy většinu z nich vystihují. Programátoři jsou poměrně uzavření, asociální, často jsou úzce zaměření, mají vysokou analytickou inteligenci, mají vysoké IQ, ale emoční a sociální inteligence často pokulhává. Nikdo nemůže být dobrý ve všem.

Je na Vysočině dost ajťáků, nebo všichni utíkají do velkoměst?

Všichni nezdrhají, ale je to častý jev. Ale to se týká všech odbornějších profesí, protože Praha a Brno jsou mnohem lepší místa, co se týče uplatnění. V současný době je ajťáků nedostatek všude, nejen na Vysočině, ale i v Praze. To odvětví je dost mladý, nějakých 30-40 let. A nasytit pracovní trh lidmi nějakou dobu trvá.

Nedávno jsme v MojeJihlava.cz přinesli rozhovor přímo se zakladatelem ThePay Danem Havlem. Jste partneři, vy jste programátorem. Dozvěděli jsme se, že aktuálně Vaši službu využívá 3000 e-shopů. Když se něco pokazí, volají uživatelé vám?

Primárně pro komunikaci využíváme naše zákaznické centrum, za kterým stojí kolegyně, které odpovídají na maily a zvedají telefony. Máme mail i na oddělení IT, ale ten je určený spíš pro programátory, kteří mají problém s implementací. Je to rozhodně zajímavá a neobvyklá náplň práce. Kdyby měl u nás někdo zájem pracovat, rozhodně to doporučuji. Platební bránu vyvíjí v Čechách pouze tři firmy a my jsme jedna z nich. Zároveň to díky tomu představuje i určitou výzvu, protože často řešíme neobvyklé věci, a to není vždy snadné. Je potřeba u toho přemýšlet a dělat práci kvalitně. Samozřejmě používáme moderní technologie a postupy, kolegové jsou fajn, volná pracovní doba, možnost pracovat z domova a odpovídající ohodnocení. 

Nejste z toho ve stresu? Umíte se vyklidnit? Nebo pořád připravujete něco nového?

To nevím, to by asi dokázal posoudit můj psycholog, pokud bych nějakého měl (smích). Ve stresu úplně nejsem, dokážu jít normálně do hospody a nechat doma notebook. Teď připravuju implementaci ApplePay a GooglePay, která bude lepší než aktuálně je. Vymýšlíme to tak, aby to bylo uživatelsky příjemnější. Jinak se pořád něco řeší. Platební brána není něco, co by se jednou vyrobilo a pak se jenom používalo. Pořád je tam co řešit, vylepšovat, jít s dobou. Jinak by nám za chvilku ujel vlak.

Vrátím se k těm vlkům….

Vlci jsou fascinující zvířata. Dodnes spolupracuju s hnutím Duha. Byl jsem u toho, když se rozjížděl projekt vlčích hlídek. To jsou dobrovolníci, kteří chodí po lese a hledají stopy výskytu šelem nebo jiných chráněných živočichů a mapují jejich pohyb. Vytvořil jsem třeba systémy pro organizaci těch hlídek. Už nemám čas chodit někde po horách, ale snažím se aspoň poskytnout to, co můžu a umím.

Dočetla jsem se, že píšete poezii, to mi k ajťákovi nejde dohromady…

Básně jsem skládal na gymplu. Pak jsem strašně dlouho nic nepsal, nebyly na to myšlenky. Teď tak 3-4 roky zpátky jsem zase začal. Zatím teda jenom do šuplíku. Ke zveřejnění asi ještě nepřišel ten správnej zlomovej okamžik.

Ještě dokážete něčím překvapit?

Poslouchám ghotic a metal. Moje první cédéčko bylo XIII. století. Je to jedna z mých nejoblíbenějších kapel. Když přišel první lockdown, tak jsem si řekl, že zkusím vyrábět věci z kůže, je to materiál, který mám rád. Objednal jsem si k tomu nějaký náčiní, první z aliexpressu, který už je v koši, protože kvalita odpovídala ceně, ale na začátek dobrý. Tak jako koníček vyrábím věci z kůže, náramky, obojky, vodítka. Převážně věci, co se hodí na metalový koncerty, takže černá barva a hroty.

Připravila: Anička Rásochová
Foto: archiv Michala Kandry